V temnotě – Thurman Rob

Jedné noci si pro vás totiž přijde a té noci vaše matka vzplane jako pochodeň a otcovy pařáty vás provlečou branou do jiného světa. Když se za dva dny vrátíte, jste o dva roky starší a nepamatujete si nic, kromě toho, že musíte vydržet utíkat, co nejdál a co nejdéle. Už pořád. Protože ten, kdo si vás nechal vyrobit, má plán, ve kterém vás obsadil do hlavní role, a i když netušíte, co přesně budete hrát a v čem, jste si jistí, že líbit se vám to nebude.

Takováhle výbava do života jednoho moc nepotěší. Kaliban Leandros by dal bůhvíco za to, aby mohl žít jako normální kluk, jenže ne každému je dáno, a tak Kal prožívá poslední čtyři roky života, přesně od chvíle, kdy celý zmatený a o dva roky starší vypadl z brány, na útěku před vším, co jen zdaleka připomíná tátu. Jenže nakonec musí zákonitě nastat den, kdy útěk před sebevětším zlem omrzí a vystřídá ho touha zkusit se tomu postavit a zjistit, o co ku*va jde. Na Kala taková chvíle právě dolehla, jenže to ještě nevěděl, že zastavit se rovná spáchat sebevraždu.

Když jsem se naklonil ke dveřím a podezíravě se podíval kukátkem, spatřil jsem spoustu třepotajících se prstů mávajících v ledabylém gestu. „Ježíši Kriste,“ zamumlal jsem překvapeně. „Ne tak docela,“ ozvala se za dveřmi tlumená odpověď. „Ale chodil jsem s jeho sestřenicí. Skvělá holka. Ta měla kozy, to bys nevěřil.“ (V temnotě, str. 125)

V poslední době je zvykem k prvotinám mladých autorek (navíc pokud jsou na přebalu mladí kluci a anotace slibuje upíry) přistupovat v protivypatlační kukle a gumových rukavicích, a není se čemu divit. Občas ale nějaká výjimka potvrdí pravidlo, a když na moderní upíry funguje denní světlo a ručně ostrouhaný kolík, člověk plesá radostí. V temnotě je vlastně nomen omen, protože je to takové světýlko v temnotě všelijakých braků.

Už na začátku překvapí černým humorem, který nepoleví až do konce – a díky němu se pak autorce snadno odpustí pár drobnějších prohřešků v závěru a například i fakt, že v první třetině se skoro nic neděje. Navzdory počáteční absenci děje je knížka nesmírně čtivá a stránky se otáčejí samy od sebe. Díky oné ironii a všudypřítomnému nadhledu vypadají i prvky, které obyčejně lezou na nervy, třeba pubertální depčičky hlavního hrdiny, úplně jinak. Přes všechnu tu „tragédii“ si Kal Leandros dělá srandu sám ze sebe, je znát, že se autorka při psaní výtečně bavila a stejně tak se baví i čtenář, který na její hru přistoupí.

Rovněž potěší i to, že se Thurmanová nesnažila mermomocí zmodernizovat všechny nadpřirozené bytosti, takže ty se v knize skutečně chovají tak, „jak mají“, jak to známe z folklóru. Upíři alergičtí na svěcenku, troll pod mostem, bažináč nebo elfové, kteří nejezdí na bílých koních a nejsou teplí, ale naopak jsou to stvůry, před kterými zabedníte okenice a modlíte se, aby na těch řečech o železné podkově nad futry bylo aspoň smítko pravdy. Tyhle záležitosti jsou integrované do moderního prostředí a zároveň si zachovávají mystický příznak z „dob, kdy byl ještě člověk oběť, nikoliv lovec“.

Příběh je vlastně velice jednoduchý a přímočarý, žádný hlubší záběr nečekejte, ale to ani nebylo účelem. Je to jízda, perfektní oddychovka na pár večerů. Postavy jsou výborně zpracované (včetně vztahu hlavních hrdinů, bratrů – kdo má mladšího sourozence a ví, jaká umějí být ti malí leniví holomci osina v prdeli a stejně jim nejde odolat, musí Nika chápat), neotravuje s žádnou uslintanou romancí, a přestože se jedná o dějově uzavřenou knihu, nechává si v zásobě dostatek otázek a slušný potenciál do dalších dílů – v zahraničí jich zatím o bratrech Leandrosových vyšlo pět a nezbývá než se těšit, až vyjdou i u nás.