Dolores Claibornová – King Stephen

Dolores Claiborneová patří k linii Kingových ženských próz. Stojí tak v blízkosti románů Lisey a její příběh či Rose Madder, ale především pak Geraldova hra, s níž ji pojí úkaz úplného slunečního zatmění v Maine ze dne 20. 7. 1963 a fakt, že obě hrdinky vzájemně tuší existenci té druhé. Jinak se však zcela jedná o knihu prostou nadpřirozených úkazů.

Dolores je tvrdě pracující žena žijící na malém ostrůvku Little Tall Island, kde každý zná každého. Žena, která je podezřívána z dávné smrti svého manžela a na niž se zaměří pozornost celého ostrova i podruhé, když zemře Vera Donovanová – o tu Dolores dlouhodobě pečovala a nakonec zdědila i její peníze. Aby očistila své jméno, vydává se sama za policejním náčelníkem.

Celá kniha je jejím monologem, v němž převypráví své životní osudy, odhalí pravdu o smrti svého muže Joea St. George (jehož jména se pak zřekla) a především komplikovaný vztah k Veře, největší mrše široko daleko. Monolog, který je důsledný. Reakce jejích posluchačů se dozvíme pouze z jejích poznámek a dialogy jako takové jsou vyčleněné pouze pro hájemství vzpomínek.

A i když se oproti jiným Kingovým románům skoro nic neděje a to na první pohled nejdramatičtější – příprava a provedení smrti Joea St. George není ani zdaleka vyvrcholením knihy, jedná se o fascinující čtení.

Kniha naplno využívá stylizaci do mluvy prosté pracující ženy, jejíž matka nevychovala žádné pitomce a která ví o svých spoluobčanech i to, co by ti raději zapomněli. Pravda, na prvních pár stranách ještě může působit její řeč až příliš bodře a karikovaně, ale takřka vzápětí se už stane zcela přirozenou a perfektně fungující.

King podobné věci umí. Stejně jako přiblížit malé soukromé drama jako tu nejvíc strhující věc na světě. A adekvátně tomu tentokrát neklade důraz na motivy, které mohou vzbudit strach (i když chuchvalce prachu se takovými mohou lehko stát), ale na každodenní drobnosti, které většina lidí (bez ohledu na pohlaví, v prosté závislosti na zkušenosti s podobnými pracemi) mylně považuje za samozřejmé, neřku-li dokonce rustikálně idylické – věšení prádla v mrazivém větru, neustálé luxování, otírání prachu, příprava slavností – a pak na skryté války mezi lidmi, kteří jsou spolu z důvodů, které se čím dál víc ukazují jako nedostatečné a chybné.

Dolores platí v manželství za své chyby, ale snaží se přitom ochránit své děti a zachovat si to nejdůležitější: sebeúctu. Její válka s vlastním mužem je mrazivá, krutá a okolí takřka neviditelná. Stejně jako děti v To, i ona se tak pohybuje pod úrovní vidění většiny a její drama se tím nijak neznevažuje, naopak získává nádech osudovosti: je jediná, kdo o něm ví a jediná, kdo s tím může něco dělat.

Jejím spojencem, i když možná také pokušitelem, se stává pouze Vera Donovanová, která má svá vlastní temná tajemství a po většinu času je druhým Doloresiným velkým protivníkem. Žena, která se řídí hesla, že někdy ženské prostě nezbývá, než být mrchou a užívat si to.

Jejich vzájemný vztah je veden jasnými pravidly a podobností obou žen, které prostě nechtějí a neumí prohrávat. Ve Veře přitom můžeme rozpoznat i jiné Kingovy postavy, které však většinou jsou vylíčeny mnohem negativněji – starého Merrilla z Castle Rocku nebo zlého starce, s nímž svede souboj spisovatel Mike Noonan z Pytle kostí.

A Dolores je zase trestí všech unavených, ale pořád bojujících žen a matek, které jsou také emblematickým motivem autorových knih. Jenže stejně jako je Vera mnohem lidštější než některé její kolegyně a kolegové, je i Dolores mnohem aktivnější a temnější. Obě se tak stávají mnohem (i na Kingovy poměry) reálnější a zajímavějšími. <>A je jen dobře, že se tentokrát nevtírá do příběhu výraznější nadpřirozená linie. Rose Madder i Lisey byly nejsilnější tehdy, když se odehrávaly v reálném světě. A především u prvně jmenovaného titulu bylo patrné, že celé to nadpřirozeno stojí na vodě. Dolores je mnohem sevřenější. A ano, kratší.

Pro Kingovy čtenáře se jedná o jednohubku, která sama o sobě může i někoho zklamat – právě proto, že se nejedná o horor – ale na druhou stranu je možná problém v tom, že je osamocená. Její odlišnost od toho, co je obecně považováno za „kingovinu“, je tak až příliš zřejmá a kniha díky tomu zranitelná. Kdyby byl příběh součástí podobně koncipované knihy jako jsou Čtyři roční doby, mluvilo by se o něm nepochybně více.

A nejen pro ústřední postavy a perfektní jazyk, ale i pro prostředí malého od světa izolovaného ostrůvku. Motivu, který sice není u Kinga příliš častý, ale najdeme jej a vždy si zaslouží pozornost (román Ostrov Duma Key, povídka Úžina) a u kterého si člověk uvědomí, že v některých ohledech by si mohl King podat ruce s Chuckem Palahniukem (v kteréžto souvislosti doporučuji především román Deník).

Rozhodně je tedy dobře, že se kniha dostává k českému čtenáři už podruhé. A zmínku si zaslouží i na přebalu zmíněný fakt, že existuje filmová verze – a to nejen proto, že je film poměrně chválen, ale i proto, že hlavní roli si střihla Kathy Batesová, která zazářila i v adaptaci Misery …

Boris Hokr (redaktor)

boris.hokr@fan­tasyplanet.cz