Svět bez bohů 2- Dědic klanu – Ruckley Brian

Fantom Print je sice spojován s tzv. klasickou fantasy, i když se ve velké míře jedná především o knihy podle herních světů, které bych osobně do klasické fantasy neřadil (nic ve zlém, Raistline a spol., i tak vás mám rád). Což je, uvážíme.li, že jedním z prvních počinů nakladatelství byly výborné knihy Lynn Flewellingové, škoda. Je proto potěšitelné, že se v jejich edičáku začínají objevovat tituly, které ono spojení posilují.

Až donedávna byl na pomyslném vrcholu, co se kvality týče, Tom Lloyd, ovšem loni vydané Zrození zimy situaci dost změnilo. A aktuální Dědic klanu jen potvrzuje, že v Ostravě měli šťastnou ruku ve výběru a já budu muset přehodnotit své hodnocení Lloyda, které bylo až příliš pozitivní.
Oba autoři si jsou podobní v tom, že jejich debutové projekty se dají zařadit do klasické fantasy, byť je na nich znát, že od dob Tolkiena (ale i Kaye) už uteklo spousta vody. A oba projekty neoplývají pouze mlékem a strdím hutného děje a zajímavého prostředí, ale i spoustou trnů, které se ne vždy zdaří olámat.
Jenže tam, kde si Lloyd sám kope hrob snahou napsat podobný majstrštyk jako třeba Erikson nebo Martin, tam se Ruckley drží při zemi. Jeho Svět bez bohů je mnohem umírněnější a soudržnější. V Lloydovi je snadné se ztratit a jeho hlavní zbraní je bohatá vizualita a akční děj a ani po druhém díle není úplně jasné o co, jak a komu jde. Ruckley sice také rozehrává několik dějových linií, ale u všech je jasně řečeno vše důležité.
Navíc své knihy obdařil skutečnou atmosférou. Čert vem, zda se inspiroval na skotské vrchovině, u fantasy kolegů, během prohlížení fotek z Norska nebo jen tak. Důležité je, že jeho svět má atmosféru. Ta není založena pouze na podivných scenériích (Ruckley se do nijak spektakulárních popisů nežene – jeho vizím vládne strohost a jednoduchost) a civilně pojaté nelidské rase kyryninů (kteří pokud něco připomínají, tak tedy mix howardovských Piktů a elfů Poula Andersona).
Především je však podpořena psychologií postav. Ruckley sice trochu zaostává v tom, dát vyniknout jednotlivým postavám a učinit je skutečně sympatickými, ale rozhodně se mu daří vystihnout mentalitu klanů, fanatismus a (fatalismus) Černé stezky a krutost, s níž se projevují v životě obyčejných lidí.
Společně s nesentimentálním přístupem k postavám tak před námi vyvstává sice v detailech nijak, ale rozhodně soudružný, krutý a chladný svět, kde se titulní motiv „zrození zimy“, a později „dědice klanu“ stává skutečně výstižnou zkratkou děje, nikoliv pouze lákavým sloganem.

Což podporuje i zdařilá grafická úprava. Žádné jásavé barvy, žádná líbivá malůvka fantasy nadšencům. Místo toho nijak realistická, ale přesto uvěřitelná malba evokující utrpení, nutnost každodenního boje, chlad osudu a všudypřítomné násilí. Obálka tedy perfektně sedne k prostředí, které spíše než na magii a nadpřirozeno sází na přirozené lidské sklony k násilí, intrikování a snaze o ovládnutí druhých. Jednoduché, účelné.

Což jsou slova, která se v souvislosti s Ruckleyho sérií nabízejí ke stálému opakování. Jeho hlavní devizou totiž je, že přesně odhadl své síly a daří se mu naplnit očekávání, které vzbudí anotace, obálka a v případně Dědice klanu i četba prvního dílu. Má to v hlavě srovnané a je proto snazší přejít některé věci, které u již zmíněného Lloyda doslova bijí do očí.
To, že si čtenář jen s obtížemi vybuduje vztah s postavami, už bylo zmíněno, ale je třeba znovu zmínit, že je to i daň tomu, jak se Ruckley snažil o poctivé vyvedení atmosféry – jeho hrdinové jsou rozhodně z jiného těsta, než my. Horší je, že některé dějové linie (nikoliv však ty hlavní) jsou náhle ukončeny, jakoby autor náhle zjistil, že dál už cesta nevede. To je příklad atentátu na kancléře Mordyna nebo okolnosti odchodu ze scény Wain nan Horin-Gyre.
Stejně tak Dědic klanu trpí tradiční nemocí druhých dílů trilogií – přes všechny ty dějové linie, uvěřitelně podané souboje, bitvy a umírání kladných i záporných postav jsme na konci knihy vlastně v té samé situaci, jako na jejím začátku. Jediný, kdo se někam posunul, je míšenec Aeglyss, ale i z jeho scén je jasně znát, že některé jsou zbytečné.

Naštěstí jsou podobné vady na kráse vyváženy několika velice povedenými momenty (a především již zmíněnou celkovou atmosférou příběhu) – především scénami z Highfastu, kde kniha získává až hororový nádech, a celou linií kolem unaveného, ale vždy klanu Lannis věrného Taima. Právě jeho příběh dokáže krom pochvalného mručení nad vystižením atmosféry a dobře podanou akcí vyvolat i nějaké ty emoce, především v závěru, kde je jeho únava mnohem uvěřitelnější než utrpení postav jako je Orisian či Aeglyss.

Tady je jasně vidět, že i když má celá trilogie své mouchy, přesto si Ruckley svého čtenáře dokáže podmanit. Nejde totiž jen o to, strávit nad knihou pár dní a zapomenout. Taimova postava se dokáže udržet v mysli čtenáře i po odložení knihy a já osobně se těším, zda se dostane v závěrečném Fall of Thanes do křížku se Shraeve či Kaninem.

Celkově je tak kniha (a série) výbornou (i když ne špičkovou) fantasy, která nestaví na žádných laciných atrakcích, ale na poctivém vypravěčství. Pravda, v tomto ohledu ještě Ruckley všechny finesy úplně nezvládá, ale o to více vynikne, že i tak v knize vše zapadá na své místo, vše relativně plynule navazuje na to, co už čtenář ví, a jasně směřuje k finále, které slibuje nejen napětí, ale i pár překvapení. Inu, snad nebudeme čekat na potvrzení očekávání dlouho.

Dědic klanu nemá ambice stanout po boku Eriksona či Kaye, ale rozhodně se mu daří zaplnit pořád ještě velice širokou mezeru mezi touto absolutní elitou žánru a většinovou produkcí a o kvalitu pokračování, stejně jako dalších autorových projektů, rozhodně nemám strach.