Civilní román o nadcházejícím kataklyzmatu a snaze obyčejných pěšáků zabránit katastrofě biblických rozměrů v inovativním díle rozšiřujícím zažité hranice fantasy žánru. Rehabilitace fantasy na cestě k integraci do hlavního proudu.
Město. Gigantický pulzující organizmus, jehož kosti tvoří budovy a krev jeho obyvatelé. V každodenním systolickém a diastolickém pulzu přetékají jeho vnitřnosti, každá osoba plní svoji životadárnou funkci, každá buňka má své místo v mase zvané systém. A všechny titěrné práce se seskupují do globálního výsledku, jehož název je ekonomika. Jenom do chvíle, kdy se jedna buňka rozhodně, že bude plnit zcela diametrální a kontraproduktivní práci, přičemž se k ní přidají další a vytvoří na městu rakovinový nádor. Čas ubíhá, město chřadne a systém spolu s ekonomikou začíná pociťovat recesi a selhávání orgánů.
Téhle tematice se věnuje i nejnovější přírůstek do edice Moderní díla fantasy, Stíny v létě. Ve spojitosti s fantasy žánrem můžeme mluvit o moderně, novém věku i úsvitu. Od dob tradičního sword&sorcery neboli putování z místa A do místa B prošla fantasy znatelnou evolucí. Putování hrdinů se přetransformovala na méně kinetické příběhy, která jsou zakotvena v srdci měst a městských struktur. Prvky urban fantasy udolaly nabubřelou rytířskou fantastiku. Nemluvíme jenom o komerčním Nikdykde, ale i o městských příbězích z pera M. Johna Harrisona. Změna prostředí i přístupu k příběhu a de facto k celému žánru rehabilitovala fantasy a vytáhla ji z béčkových, kýčovitých a neoriginálních bažin, kam jí mnozí autoři výrazně napomohli. Jedním z mladých inovátorů je i americký spisovatel Daniel Abraham, autor Stínů v létě, vskutku zarážejícímu debutu.
Již u Zjizvené noci jsme si ukázali netradiční prvky, které bychom mohli najít ve ,,vysoké“ literatuře. Všudypřítomná dichotomie a dialektika sehrály důležitou roli v imaginativním příběhu. Stejně tak metafora křehkosti města i samotného bytí zároveň. V centru pozornosti Stínů v létě je taky město, které i navzdory své velikosti a vyspělosti je stejně tak křehkým organizmem jako město visící nad bezednou jámou. Jak jsem již v úvodu naznačil, stačí, když se jedna buňka vzpříčí a vyvolá řetězovou reakci vedoucí k zhoubnému nádoru, jenž postupně začne rozkládat celý organizmus. Ústřední zápletka je sice konspirace, ale není to ten druh senzacechtivého rádoby převratu typu templáři nebo svobodní zednáři, kterými nás krmí někteří brakoví autoři. Právě naopak je zcela nenápadný, elegantní a zákeřný přesně tak, jako rakovina. A spisovatel si dává záležet, aby přicházející katastrofa ve městě Saraykeht působila co nejnenápadněji, ale o to hrozivěji.
Přirozeně, na to potřebuje neodlučitelné nositele děje, postavy. Celá práce s postavami se dá charakterizovat jedním slovem: civilnost. Překvapení čeká na čtenáře, kteří by si své zkušenosti z předchozích knih přenášeli do čtení Stínů v létě. I navzdory působivosti Zjizvené noci, psychologizace postav měla k reálnosti daleko. Popsané mentální schopnosti hlavních hrdinů neodpovídaly jejich věku, stejně jako naivnost starých mnichů neodpovídala tomu jejich. Několik recenzentů bylo uneseno ,,realistickým vykreslením postav,“ což je jedna z mála věcí, které na Zjizvené noci nejsou vůbec unášející. Zato stvořitel života v Saraykehtu, Daniel Abraham, přistupuje ke svým postavám s chirurgickou precizností a modeluje je k obrazu svému, k obrazu lidské nedokonalosti.
Všechna heroičnost a pompéznost je tatam, postavy jsou naprosto lidské a civilní. Dělají chyby, omyly i zlá rozhodnutí, mají své slabosti i základní lidské potřeby. Všechno tohle bere autor v potaz a pravidelně zdůrazňuje každý aspekt. Díky tomuto přístupu stírá hranice, jež oddělují protagonisty od antagonistů a chrání jeho postavy od šedivé bipolárnosti. Jak Campbell ve Zjizvené noci oživil charaktery prostřednictvím dichotomie, Abraham eliminuje předěl mezi dobrým a zlým a podrobuje své výtvory procesu humanizace. Ilustrační příklad je postava Amat Kyaan, staré faktorky, jež musí uniknout nepříznivému osudu. Ve velké míře připomíná oběť Holocaustu (ke kterému se v konečném důsledku i schyluje) a ukrývá se mimo jiné i na půdě. Při vyprávění autor nezapomíná zdůrazňovat základní potřeby belhající stařeny, stejně jako zdánlivě irelevantní detaily, jež mnoho autorů vynechává, protože je považuje za společensky nepřípustné (kupříkladu zápach vlastních výkalů). Podobný přístup si osvojil i režisér Quentin Tarantino, jenž své postavy snímá i na toaletě. A právě tohle jsou základní kameny bájné civilnosti fiktivních postav. Spisovatel se vyhýba jenom explicitnějším popisům souvisejících se sexuálními potřebami a podřizuje je romantickému drobnohledu, čímž staví do cesty dokonalé imitace reálného života poslední překážku.
Prostřednictvím postav se materializuje i samotné město. Na rozdíl od předchozích urban fantasy, v nichž mělo město svoje právoplatné a výsostné místo, existuje Saraykeht téměř latentně. Spisovatel se vyhýbá rozvláčným popisům architektury nebo kultury. Čtenář si ale dokáže z jednotlivých indicií poskládat jistý obraz. Výrazný vliv prvků středního východu a krajin vycházejícího slunce, exotické bazary i rozlehlé vykřičené čtvrti, avšak duchem je Saraykeht antickým městským státem. Implicitní existence města jakoby vytyčuje hranice univerza, ve kterém jsou postavy odsouzeny žít. Všechno se odehrává vně vymezeného mikrokosmu. S výjimkou jedné pasáže, kdy opustí postava Otaha městský stát (a pak se vrátí), ale tahle událost souvisí s jejím osobním osudem a jejím hledání vlastní identity. Neméně důležitou funkci plní charaktery při náčrtu hierarchie a vládnoucího aparátu. Abraham udělal prosté, ale efektivní gesto, když upustil od stylu vševědoucího vypravěče a na příběh nahlíží jenom očima svých postav. Díky fragmentárnímu pohledu na komplex politického a ekonomického systému dostává větší prostor čtenář a spisovatel tím vytváří iluzi téměř mytologického rázu. Rozhodování vládnoucího aparátu jsou existenčně důležité pro obyvatele i postavy, ale jeho zásahy nejsou přímo viditelné. Se samotným vládcem se čtenáři střetnou jenom při procesu v paláci, v němž figurují i hybatelé děje, tedy postavy, jejichž očima nahlížíme na děj. Nedosažitelnost a de facto i neviditelnost vládnoucí osoby/osob jenom umocňuje již vzpomínanou civilnost, která je tímto způsobem transformována do všech oblastí a zákoutí příběhu a města.
Na margo výjimečnosti Zjizvené noci a její dichotomie se spisovatel Abraham taky nenechává zahanbit a své dílo opatřuje originální autorskou pečetí. Symbiózy a souboj protikladů v tomto případě střídá existence doppelgängerů (dvojníků). V průběhu celého příběhu se na jednotlivých stránkách nacházejí neviditelná zrcadla, jež umožňují neustálou a vzájemnou projekci jednotlivých postav (a nezůstává jen u toho). Již zvýše zmíněná Kyan Amaat je vyspělou projekcí své mladé a nezkušené učednice Liat, která neposkytuje jenom náhled, jak by se mohla vyvíjet postava učednice, ale obě postavy si vzájemně doplňují psychologický profil. Tudíž vývin nebo i iniciační bod evoluce postavy Kyan Amaat by se dal vystopovat na základě chování postavy učednice. Právě tato dualita otevírá novou dimenzi interpretace a uchopení postav a taky rozšiřuje možnosti interakce s čtenářem. Kromě postav je do procesu dvojnictví zapojeno kupříkladu i samotné město. Pasáž, kdy se jedna z postav stane správcem veřejného domu, je nenápadnou alegorií správy celého města, respektive městského státu. Vykřičený dům se stává kompaktní projekcí základního fungování státu a přebírá jeho principy i koncepci. Opět dochází k jisté komplementaritě a zapovězené náhledy do paláce na prsty, jež tahají za všechny nitky, jsou substituováni explicitním řízením veřejného domu.
Obrovská míra civilnosti znemožňuje exaktní uchopení příběhu ze žánrového hlediska. Nejedná se o historickou fantasy, jelikož historická doba není přímo určená a jednotlivé aspekty, s kterými autor pracuje, pocházejí z různých letopočtů. Určujícím prvkem jsou urban elementy, ale fantastických prvků tu mnoho není. Přesněji řečeno je zde jen jeden. Na prosperování města se výraznou měrou podílí funkce básníka a jeho ochočené ideje. Prostým konstatováním bychom mohli říct, že jde o jakousi pohádkovou entitu, džina, jenž plní jenom přání ze specifického spektra. Džin, neboli andat, jak se těmhle duchům říká, jsou uvězněné ideje, jež jsou svázány s postavou a samotnou identitou básníka (čímž vzniká jenom další döppelganger). Na tomhle fantastickém prvku se opět projevuje křížení východních kultur s myšlením a filozofií starých Řeků. Charakter andat je ještě z jiného důvodu výjimečným prvkem v celé konspirační hře. Samotné stvoření je ztělesnění loutky, jež je ovládána jinou loutkou, která je ovládaná…atd. Vzniká dlouhý řetězec a hierarchie, ve které se postupně ztrácí aspekt vlastní vůle, a objevuje se řada rozhodnutí závisících do jisté míry na společenských a politických konvencí. Ale za nimi se někde za oponou zajisté nachází fantom, jenž řídí dění ve městě/státě a konspirující osoby jsou jenom další loutky. Spisovatel nechává nad touto záhadou vyset gigantický otazník a v prvním díle tetralogie se zabývá poslední kastou loutek, tedy obyčejnými lidmi, jež se do složitého propletence nelichotivých události dostali nevědomky.
Stíny v létě představují společně s ostatními příběhy edice Moderní díla fantasy nové, čerstvé a inovativní a také snahu o integraci do hlavního proudu. Kreativním přístupem k formě a stylu zpracování příběhu postupně migrují z okraje literatury směrem k centru a zaznamenávají i jistý postup a evoluci; stejně tak představují výzvu pro ostatní nadějné spisovatele a experimentátory. Přirozeně, i v díle Daniela Abrahama objevíme prekursory i komplexnější inspirace literárními předchůdci, ale autor se je snaží do velké míry nejen variovat, ale i vytvořit kompletní kamufláž. Milostný trojúhelník mladých postav má svůj základ v Romeovi a Julii/Tristanovi a Izoldě, přičemž je zahalen do roušky genderových stereotypů a rozdílů, okořeněn lidskou slabostí a zkomplikován pátráním po vlastní identitě. Stíny v létě vytyčují novátorský přístup nejen k fantasy příběhu, ale žánru jako celku.
