Příběhy Alvina Tvůrce 3 – Učedník Alvin – Card Orson Scott

Série o Alvinovi se na druhý pokus konečně dostala k třetímu dílu. Můžeme v tom spatřovat jistou symboliku, protože tématem knihy je krom jiného završení dětství, učení se u druhých a vykročení do budoucnosti. Každopádně však překonání zlomového bodu. Snad tomu tak bude i v případě celého cyklu, další svazky na sebe nenechají dlouho čekat a dostane se jim zasloužené pozornosti českého čtenáře. Orson Scott Card nepochybně stvořil jedno ze zásadních děl žánru. Vždyť která jiná fantasy se může pochlubit, že by čtyřikrát vyhrála cenu Locus?
Jak je tedy možné, že první vydání byla selháním? Alvin tehdy doplatil na svou výjimečnost, kvalitu a zcela jiný přístup k žánru, než jsme byli zvyklí. Nikoliv na nějaké nedostatky. Dnes je samozřejmě naše povědomí o možnostech fantasy rozsáhlejší, ale přesto si neuškodí připomenout, na čem je cyklus vystavěn, co nám nabízí a především, co nenabízí. Protože i dnes cyklus vybočuje z řady, byť méně než před lety, a Učedník Alvin, i když obsahuje uzavřený příběh, je nedílnou součástí série a nese se ve stejném duchu jako díly předešlé. Můžeme sice Carda za některé jevy kritizovat (třeba časté nahlížení do budoucnosti může narušit budování napětí), ale rozhodně jej nemůžeme obvinit z nudy, nedějovosti, nesrozumitelnosti či naopak dětskosti – což jsou některé z výtek, které před lety zazněly.
Fantasy série, navíc ty spojované s alternativní historií, většinou sázejí na rozmáchlý epický děj, putování přes exotická a nebezpečná místa, efektní kouzla, akci, desítky postav, velká rozhodnutí měnící dějiny… Naproti tomu Sedmý syn, první díl série, je příběhem v nejlepším slova smyslu komorním (vzhledem k prostředí bychom mohli s nadsázkou říct sednicový). Odehrává se stranou velké politiky, takřka celý na jediném místě, kterým není žádná pozoruhodná fantasy lokace (alespoň ne tak, jak jsme zvyklí toto spojení vnímat), ale v zcela obyčejném městysu na pomezí rozšiřujícího se bílého a mizejícího indiánského osídlení, kde největší událostí je stavba kostela. Akční scénou bylo vyhození upjatého zetě ze dveří, případně nějaká ta nehoda, kouzla každodenní a spíše nepostřehnutelná. Většina postav patřila takříkajíc do rodiny a zápletka se točila kolem vztahu Alvina, potulného vypravěče a místního kněze, pokoušeného zlověstným Ničitelem, aby Alvina zabil… A i když se další díly letmo opřou i o válečná tažení, stejně jako o onu proklatou vysokou politiku, nikdy se duchu prvního dílu nevzdálí a rozhodně nezpronevěří.
Pozastavme se na chvíli u Alvina, protože to byl právě on, hlavní hrdina celé série, kdo šokoval čtenáře možná nejvíc. Malý chlapec, předurčený okolnostmi svého narození k velkým činům, ale zatím škádlící své sestry, velící švábům a vůbec projevující své nadání způsobem, z kterého by milovníci Conana dostali cromvičku. Malý chlapec může opravdu jen těžko zaujmout roli hrdiny či alespoň ústředního charakteru, takže tato pozice je v prvním díle (a do značné míry i v druhém) neobsazena a místo ní se nám dostane několika výrazných postav, z nichž však ani o jedné nemůžeme prohlásit, že by na ní kniha stála (není tedy náhodou, že části románů byly publikovány samostatně jako hojně oceňované povídky). Alvin působil spíše jako pozorovatel, svědek či katalyzátor cizích osudů, nikoliv jejich aktivní podněcovatel či aktér. Což se však nyní mění. Alvin se stává na několik let učedníkem kovářského řemesla (a potají i toho, co znamená být Tvůrcem) a učení s sebou samozřejmě přináší nejen nové vědomosti a zkušenosti, ale také činy.
Dosavadní absence aktivního titulního hrdiny (jeho relativní pasivita byla vyjádřena i názvy – Sedmý syn odkazuje mimo sféru vlivu samotného Alvina, Rudý prorok k jeho indiánskému učiteli…) byla více než vynahrazena motivem, kterému se dostane dalšího prohloubení i tentokrát – vizí světa, v němž se příběhy odehrávají, a především pak konkrétního časového období, které souzní s celkovým vyhýbáním se laciným atrakcím. Je jím totiž devatenácté století, které dalo vzniknout středostavovským hodnotám a biedermeieru. Ne nadarmo nás Card zavede do světa aristokracie jen letmo ve druhém díle (jinak se o „vznešených“ dovídáme pouze doslechu a nikdo nemůže zůstat na pochybách, komu patří autorovy sympatie). Ožívá před námi především specifický svět zdánlivě prostých lidí a jejich neméně zdánlivě jasných jistot a hodnot (konečně, i samotná slova „učedník“ a „tovaryš“ navozují pocit klidu a jistoty – ale také poctivé práce).
Card tento svět buduje pomalu a poctivě. Je vidět, že se za jeho prací skrývá dlouhé a náročné studium nejen dobové každodennosti, ale především lidové magie, která ve formě nejrůznějších nadání hraje v příběhu velkou roli. Napětí v tomto světě nemůže být závislé na spektakulárních bitvách, ale logicky se musí odvíjet od myšlení postav, od rozporu mezi proklamovanou morálkou a jejich činy. Netřeba se přitom bát, že bychom z hlediska této morálky měli co do činění s agitací ve prospěch mormonské církve (jejíž zakladatel měl být Alvinovým předobrazem). Na to je Card až příliš dobrým spisovatelem. Ale víra a vykládání nejrůznějších znamení hrají i tentokrát velkou roli. Romány tak někdy získávají nádech mystiky, ale také konzervatizmu (například ve vykreslení vztahů mezi muži a ženami – v Učedníkovi nejen manželé Kovářovi a Hostinští, ale i Malá Peggy a Alvin) a moralizování bez důkazů (postavy prostě vědí, že konají správně v souladu s Bohem). Tato stránka série by sice opravdu mohla být kámen úrazu, to bychom však museli opominout dvě skutečnosti.
Tou první je fakt, že veškerá proklamovaná morálka je křesťanská a tudíž, přestože se rádi považujeme za národ osvícený a ateistický, s ní nemáme problém. Card se ani nemusí obtěžovat sdělit nám, že otroctví je špatné, že indiáni jsou tehdy a tehdy v právu. My to prostě víme a on se tak může soustředit na jiné aspekty svého díla. A za druhé (pokud to vůbec lze odlišit) – Card je velice dobrý spisovatel. Nezapomíná, že nehlásá evangelium, ale vypráví příběh. A pokud se někdo bude chtít o některé myšlenky zajímat i nadále? Inu, literatura a umění už má takový vliv, nemusí se nutně jednat o zhoubnou propagandu. Nelze vinit spisovatele, který pouze odvádí svou práci nejlépe jak umí. Nápaditě a bohatým jazykem. A také stylizací do hlasu potulného vypravěče, který čas od času obrátí svou pozornost do budoucnosti či k samotnému čtenáři.
Příběh, který vypráví, přitom není pouze příběhem chlapce předurčeného k velikosti, ale i příběhem celé Ameriky. V doslovu k prvnímu dílu upozornil A. Sapkowski na zábavnou hru odhalování historických souvislostí mezi naším a Alvinovým světem. Je jich dost, ale pravděpodobně nejdůležitější je, že se Card pokusil vypořádat s indiánskou otázkou. Ano, narazíme na masakry indiánů, na skalpování, šíření kořalky, ničení přírodních hodnot, ale také na indiánský stát, který je členem alternativních Spojených států. Říci však, že autorovým cílem bylo alespoň v literatuře napravit dějinné křivdy, by nebylo celou pravdou.
Card totiž svůj cyklus pojal jako přehlídku velkých amerických témat. Náboženství a oslava prostých lidí už byla zmíněna. Indiáni také (točí se okolo nich celý druhý díl). Ale zbývají i další. V prvním díle to bylo hraničářství a americký pionýrský duch. Nyní se dostává na řadu otrokářství. Onoho putování, charakteristického pro fantasy ságy, se nám tedy nakonec dostane, ale v rovině tematické, nikoliv geografické. A tak, i když se třetí díl odehrává stejně jako Sedmý syn prakticky pouze na dvou místech, mapa fiktivních Spojených států se po Pohraničí a Kanadě obohacuje o Jih.
Na pozadí Alvinova učednictví a snahy vytvořit pluh ze zlata se nám tak dostává pojednání o uprchlých otrocích, vztahu Jihu a Severu, ale také čisté mateřské lásky. Vyhnout se nebezpečí, že z černochů udělá, byť veden dobrými úmysly, pouhou karikaturu a z otrokářství projev abstraktního zla, nebylo jistě jednoduché, ale Cardovi se to povedlo. Víme, že otrokářství je špatné, stejně jako rasismus, ale přesto vidíme, že ti, kteří mají jiný názor, nejsou žádné zrůdy. Což je na celé věci pochopitelně to nejhorší.
Motiv otrokářství zároveň dokazuje, že Učedník Alvin obstojí svým příběhem i samostatně. Celá série se totiž opět posouvá někam dál. Dějově i kvalitativně (třetí díl je zatím nejlepší a nejbohatší – událostmi, zvraty i myšlenkami). Již řečené využívá jako základní stavební kámen, ale také jej dále rozvíjí. A nebojí se k některým věcem a motivům nevracet. Plusem je i fakt, že stejně jako se rozšiřuje mapa Cardovy fiktivní historie, zvyšuje se i její zalidnění. Card míchá skutečné historické osobnosti s těmi imaginárními, ale vždy poněkud jinak, než bychom (opět pod vlivem převládající žánrové produkce čekali). Bere totiž své postavy jako skutečné lidi, což krom jiného znamená, že i když se třeba jejich osudy už protnuly, nemusí o sobě vzájemně vědět a jejich činy tak jsou méně předvídatelné – viz říční krysa Fink. Stejně tak může nechat některé postavy zmizet a zažívat vlastní dobrodružství (či noční můry), aby se pak vynořily změněné, ale stále poznatelné – to je zase příklad Filadelfa Throwera.
Především se však ve třetím díle, jak již bylo naznačeno výše, obrací pozornost na samotného Alvina. Card se věnuje jeho řemeslným schopnostem a výkonům, klade důraz na neustálou interakci s okolím, na odhalování následků sebenevinějších činů, což je ve svém důsledku mnohem napínavější, než kdyby náš hrdina sáhl po zbrani a vydal se na křížovou výpravu proti zlu. Ukazuje se, že každá náprava musí začít u nás samotných. Jestliže popisovaná morálka a některá argumentace je křesťanská, v této rovině můžeme zase mluvit, samozřejmě s velkou nadsázkou, o jakési až čapkovsky pragmatické fantasy.
Card se tedy nevzdává velikosti a vznešenosti, které se zdají nedílnou součástí epických fantasy ság, ale ubírá se ke stejnému cíli niternějšími cestami. Jako proutkař, který hledá pod povrchem vodu, hledá i on pod povrchem všednosti skutečně lidská dramata a daří se mu je vynášet na povrch s citem nejen pro lidské dobro, ale i slabost. Jeho knihy jsou tak stejně napínavé, jako fantasy „klasičtějšího“ střihu, byť poněkud jinak a stránky ubývají a ubývají…
Je snad zřejmé, že Card je dobrý znalec lidí. Ne vše se tedy zakončí dobře. Otrokář Cavil, padlý kněz Filadelf Thrower a další zalidňují Alvinův svět nikoliv zlem samotným, ale zaslepeností, která mu dává zvítězit (a i když je tempo románů spíše poklidné a napětí se skrývá pod povrchem, občasné výbuchy vášní a násilí jsou zvládnuty skutečně mistrovsky). Román zasel a sklidil mnoho semínek, z kterých vyklíčilo dobro, ale také připravil mnoho těch, z nichž v budoucnu vzejdou pouze konflikty. Ale to už je problém Alvina tovaryše, léta učednictví už Card s umem sobě vlastním odvyprávěl.
A znovu je třeba zdůraznit, že nenabídl jednoduchou a prvoplánovou fantasy. Román vyžaduje pozorné čtení a schopnost o textu přemýšlet. Na oplátku však nabízí lidské postavy, se vší vznešeností i malostí, uchvacující schopnost evokovat krutou poetiku života v drsných časech a schopnost nalézt kouzlo i v tom nejobyčejnějším úkonu. K čemuž přispěl i Cardův dvorní překladatel Petr Kotrle. Čekalo se sice devět let, ale výsledek stojí za to. Nyní záleží už jen na nás čtenářích, jak brzy se s Alvinem znovu setkáme. Snad to nebude trvat dlouho.