Mrtvá zóna – King Stephen

Prostřednictvím citace z dopisu Johnnyho Smithe, hlavního hrdiny románu Mrtvá zóna, jeho osudové lásce, bych se rád vymezil vůči textu oficiální anotace (tam se také dočkáte stručného nástinu děje, pročež se s ním již neobtěžuji). Nikoliv vůči tomu, že román je považován za „absolutní špičku“ v Kingově tvorbě (s tím souhlasím, řadím jej na stejnou úroveň jako To, Svědectví a Temnou věž nebo Čtvero ročních dob), ale vůči představě, kterou vyvolává o ději a Smithovi samotném.
Zcela jistě se dá souhlasit s tím, že román je výrazně psychologický, že se odehrává na pozadí politických událostí, ale rozhodně není hlavním konfliktem otázka vyvržení jasnovidce ze společnosti, či dilema, zda sáhnout k extrémnímu, ale jedinému možnému řešení ve chvíli, kdy se dozvíte, že jeden konkrétní politik v budoucnosti způsobí apokalypsu. Jistě, jsou to poměrně výrazné motivy, ale rozhodně nehrají prim.
Pokud bych měl Mrtvou zónu nějak vymezit, pozastavil bych se vzestupně u jejího politického přesahu, existenciální nejistoty člověka náhle vytrženého ze všech jistot a známého prostředí, děsu, že vše se může náhle, nenávratně rozbít a last but not least u prosté skutečnosti, že King (si) zde napsal milostný román – stejně jako v Čaroději a sklu tragický, místy snad až příliš sladký, ale rozhodně upřímný a naléhavý.
Ale pěkně popořadě.

„To máte tak: snědly zkažený párek jménem Vietnam a otrávily se. Prodal jim ho takový ošklivý pán, nějaký Lyndon Johnson. Tak šly za tím druhým pánem, víte, a říkaly mu: „Kristepane, nám je zle.“ A ten druhý pán, jmenoval se Nixon, jim odpověděl: „Já vím, co s tím udělat. Dejte si ještě páreček.“ A tohle je celý problém amerických dětí.“ (s. 56)

Román byl napsán na samém sklonku sedmdesátých let, které také z pohledu americké politiky v mnohém rekapituluje. Jen těžko bychom u Kinga nalezli knihu, kde by se více rozebíraly kvality jednotlivých politiků, kde by se v takové míře zmiňovala konkrétní jména, události a mechanismy. Velký Dick Nixon po sobě zanechal skutečně výraznou stopu a King ji podrobně mapuje (přičemž výše uvedený citát je nejen příkladem jeho stylistického umu, ale také mistrným vyjádřením hořkosti a deziluze, pro kterou byl Vietnam pouze posledním popostrčením). Studentské hnutí, ale především otázka, nakolik je demokratický systém zranitelný. Nejen z hlediska vyčerpanosti ideologie (Greg Stillson částečně uspěje právě kvůli únavě voličů ze starých možností), ale především: jak se vyhnout tomu, aby se moci chopil někdo, kdo si ji nezaslouží, ba hůř, který ji zneužije pro své vlastní účely?
Greg Stillson je relativně normální člověk, trochu připomíná Randala Flagga ze Svědectví, trochu legendárního Charlieho Wilsona, ale především je inspirován právě Richardem Nixonem. Je příkladem toho, jak politik může manipulovat veřejností, podvést ji a zneužít výhod demokracie. Hrozivé přitom je, že Stillsonova kariéra je také ukázkovým příkladem amerického snu.
Autor si nedělá iluze o nezaujatosti médií (konečně Johnnyho matka se určitým způsobem stane obětí senzacechtivých plátků a on sám se dostane do konfliktu s časopisem Inside View). Pravda je ohebná a prodejná. A lidé raději přijmou tu verzi, která je pohodlnější.
V zásadě samozřejmě King systému věří (viz závěrečné přepisy materiálů „Stillsonovy komise“ a způsob jeho politické „likvidace“), ale podotýká, že je třeba poctivých lidí, ochotných absolutní oběti – a i přesto může náprava přijít pozdě (jak se tomu stane ve Svědectví). Důkazem, že King americkému způsobu věří, může být i motiv přistěhovalectví (nejen Asiat Ngo, ale i řada jmen polského původu atd.), stejně jako fakt, že vždy kritizuje pouze konkrétní politiky, nikdy systém.
V každém případě však postihuje nedůvěru tehdejší Ameriky k politice, která se zdánlivě právě tehdy odvrátila od tradičních ctností a zásad, které učinily zemi velikou. Což souvisí s existenciální nejistotou, která je dalším výrazným komponentem stavby románu.

„Kolo se točí a nikdo neví, kde se zastaví.“ (s. 46)

To, co se stalo Johnnymu, mohl být zásah boží, stejně jako náhoda, nebo prostě vesmírná ironie. Podstata je však stejná: bylo to nefér a Johnny s tím neměl nic do činění. Kniha je plná poznámek o spravedlnosti, roli štěstí, o varováních a předtuchách, ale především o skutečnosti, že člověk je vůči osudu bezmocný. Platí to i pro Johnnyho.
Jeho dar, schopnost nahlédnout do budoucnosti, se stává prokletím, protože každé drobné vítězství je zaplaceno nemožností cokoliv změnit v závažnějších ohledech, a především stahuje mračna nad ním samým. Nejistota ve věcech příštích se tak paradoxně stává požehnáním. Kruciální otázkou není, jak se svými znalostmi naložit (veškerý konflikt stran Stillsonova finálního vyřešení se odehraje na pár stránkách), ale jak se vypořádat se skutečností, že jste i s nimi bezmocný.
Samozřejmě, že motiv Johnnyho diskvalifikace ze společnosti je důležitý, ale rozhodně není určen pouze jeho jasnovidectvím. Z tohoto hlediska anotace správně poukazuje na fakt, že tento problém trápí spíše jeho okolí, avšak on sám je krom výše zmíněné problematiky vlastní bezmocnosti determinován spíše pocitem vykořeněnosti, určité časové rozdvojenosti, motivu, který se v románu objeví několikrát (i v souvislosti s šerifem Bannermanem, starým známým bernardýna Cuja).
Tím, že upadl do komatu, ztratil čtyři a půl roku, kdy se svět a lidé hnali dál. Smith nyní do jejich světa nepatří, prochází jím spíše jako duch, strašidelný (po operacích zjizvený a kulhající) přízrak, který v duchu bojuje s tím, že jeho mysl je mladší než vlastní tělo. Johnny Smith je tak bradburyovským cestovatelem v čase tím nejtragičtějším možným způsobem. Jako by ani nebyl, což je reflektováno i jeho jménem (na nějž se nám několikrát dostane poznámky, zda jeho nositel vůbec může být skutečný).
Nikoliv nejmenším psychologickým motivem je pak lidská závislost na senzaci (od létajících talířů po okukování místa činu), spojená s určitou osobní pohodlností, až zbabělostí (Johnny přijde o místo učitele kvůli své „kontroverznosti“). A stejně tak skutečnost, že navzdory touhám a předpokladům skutečnosti se démonický pan Hyde může skrývat kdekoliv.
To vše samozřejmě na Johnnyho těžce doléhá, ale tím, co jej skutečně pohání po celou dobu románu, je láska.

„Točili se stále rychleji a rychleji, a když se kolem stojícího mechanika mihli už – pokolikáté? podesáté? popatnácté? – , naklonil se k ní a políbil ji; vozíček se hnal stále dál a tiskl je k sobě v polibku, který byl žhavý, vzrušující a bezprostřední. Pak lochneska začala zpomalovat, vozíček drkotal na kolejnici stále neochotněji, až se s velkým houpáním a třesením zastavil.“ (34)

Jak Greg Stillson, tak kluzký (jako úhoř) vrah Frank Dodd jsou výraznými postavami, které se v textu objevují od samého začátku, ale pokud se blíže podíváme na prostor, který jim v knize King přímo i nepřímo věnoval, vychází nám spíše jako postavy vedlejší.
Mnohem většího prostoru se dostalo Johnnyho vztahu se Sárou Bracknellovou (později Hazlettovou). Scéna jejich návštěvy pouti je nejen romantická, ale především plná příslibů, které se však nikdy nenaplní. King exceluje jak v přiblížení čistoty a žáru jejich vztahu, tak v hromadění náznaků tragédie, která se nezadržitelně blíží. A přesto, nebo právě proto, se jedná o nejlepší den jejich životů.
Den, který navždy jejich další osudy ovlivní. Otázka vracení se do minulosti, vzpomínek a jejich ztrácení tváří tvář času, stejně jako trvalosti lásky (byť přervané, odloučené nebo zásahem z vnějšku ukončené) se v Kingových textech objevuje často (a mnohdy i se stejným milostným podtextem, který nemusí mít nutně význam milenecký – viz To).
Pasáž popisující pouť patří vůbec k tomu nejlepšímu, co kdy King napsal. Obsahuje přesně vyvážený poměr absolutní naivity, sladké romantiky, něco malých pubertálních vtípků a především neustále sílící pocit, že i když je vše perfektní, Osud už dávno někde vylil olej…
Možná, že ve zbytku románu ještě není King dostatečně vypsaný, a tak hlavně proslovy Sáry mohou znít až příliš divadelně, ale v nejmenším to nevadí. Svá drobná zaváhání si navíc autor vynahrazuje ve svých parádních disciplínách – monolozích postav (stačí se podívat na zde použité citáty) a zasvěcených popisech vševědoucího vypravěče, který své postavy skutečně chápe a miluje (což mu však nezabrání, aby je vystavil nejhorším možným osudům) a několika málo slovy dokáže přesně vystihnout výjimečnost okamžiku.

„Nakonec se jim podařilo uniknout; Johnny jim za odměnu koupil pár smažených párků a kelímek mastných bramborových hranolků, které chutnaly tak, jak málokdy chutnají, když už vám je přes patnáct.“ (37)

Mrtvá zóna může místy drhnout, některé scény Johnnyho věštění (a především pátrání po Doddovi) jsou snad až příliš teatrální a některé postavy jsou prostě pouze postavami knižními (především pan Chatsworth), ale to jsou všechno projevy mládí, které vynahrazuje energie, která z románu čiší. Zde navíc podpořená již zmíněnou reflexí doby (málokdy, a to i v konkurenci jiných Kingových románů, před vámi vyvstane tak plastická vize určité doby a prostředí, včetně vůní, hluků, chutí…) a zaměřením na několik málo postav.
Johnny a Sára jsou tak od počátku v rolích tragických milenců a síla knihy nespočívá v napětí, zda se podaří odhalit vraha z Castle Rocku, či zastavit Grega Stillsona, ale v rozporu pramenícím z jejich přání – a toho, co bychom jim přáli my čtenáři – a skutečnosti.
Některé osudy jsou horší než smrt a Johnny Smith byl předurčen k tomu, jeden takový naplnit. A Stephen King zase k tomu, aby o těchto osudech psal. Sám nám nejednou sdělil, že věci až směšně dopadají dobře, že je vlastně romantik, ale o to více chápe, že často neznamená vždy. A i když bude vždy chápán jako autor hororů, případně thrillerů, neuškodí si čas od času všimnout, že slovo láska patří k těm, které používá nejraději, a nejsilnější postavy jsou vždy ty, které milují (včetně např. doktora Creeda ze Řbitova zviřátek). Inu, pořád stejný Stephen, řekla by Sára.
Život je jako to pouťové kolo štěstí, které v zdánlivě laciné metafoře sděluje, že nikdo neví, co se může stát, ale pokaždé je třeba prožít vše, dokud je čas, nebo dokud sázky nepropadnou. Láska podle Kinga ovšem do banku nepropadne nikdy, takže ji nechme zaznít i místo tradičního shrnutí knihy…