Keby sa Stephenovi Kingovi niekedy v roku 1978 nepokazilo auto a on nemusel pešo prechádzať cez most, možno by ho nenapadol príbeh, ktorý sa stal základom k románu To. Nič by sa však nestalo. Ak by sa o pár rokov neskôr k tomu príbehu nevrátil a nezačal písať knihu, ktorá sa stane jednou z najlepších hororových kníh vo svojej kategórii, tiež by sa nič nestalo. Len svet by prišiel o jedno vynikajúce dielo a čitatelia by nikdy nespoznali To.
Derry je malé pokojné mesto v štáte Maine na severovýchode USA. Je to tiché mesto s knižnicou, lekármi a lekárňami, s obchodmi, školou a bežnými obyvateľmi úplne bežného amerického mesta.
Píše sa rok 1958, deťom sa začínajú prázdniny, na ktoré sa tešia. Aj partia hlavných postáv (jedno dievča a šesť chlapcov) sa na chvíle voľna teší. Trápi ich však pár vecí. V prvom rade sú to ich rovesníci – banda chuligánov, ktorí šikanujú každého v okolí. Sedemčlenná skupina je nepríjemnému tyranovi a jeho skupine naozaj tŕňom v oku. Veď jeden z nich je černoch, druhý sa zajakáva, tretí je tučko, ona je z chudobnej rodiny, ďalší Žid, hypochonder a „kecal“, ktorému sa ústa nikdy nezastavia. A tieto jedenásťročné deti, majú problémy nielen s týmito vagabundmi ale aj s rodičmi a najmä so zlom.
Zlo, ktoré sa zakráda mestskými kanálmi, zabíja deti a dospelí sú voči nemu akosi apatickí nielen v spomínanom roku 1958, ale aj o dvadsaťsedem rokov neskôr, kedy sa do Derry táto skupina vracia, aby konečne TO (zlo) porazila. Ako sa ale To dá poraziť, keď si ani poriadne nespomínajú, čo v detstve zažili? Ako poraziť To, čo dokáže meniť podobu, väčšinou na seba berie podobu klauna a vidia ho len deti?
Príbeh je jednoduchý, to však nemožno povedať o forme rozprávania. Väčšia časť deja je prerozprávaná pomocou spomínania. Dokonca sa v texte nachádza retrospektíva retrospektívy (napríklad, keď si chlapec spomína ako mu otec rozprával svoje spomienky z mladosti). Fabula deja je podaná z viacerých pohľadov. Každá postava podáva svoje zážitky, ktoré prežila či už v roku 1958 alebo vo vtedajšej prítomnosti. Napriek tejto štylistickej komplikovanosti sa však kniha dobre číta a čitateľ sa nemusí báť, že by sa v deji stratil. Celá kniha je založená na krátkych príbehoch, ktoré partia prežíva až dôjde k monštruóznemu finále.
Na každé zlo existuje dobro. To môže byť hlavnou myšlienkou diela. Dobrom je tu úprimné priateľstvo školopovinných detí, dobrom sú detskí hrdinovia, ktorí vnímajú svet ináč, než dospelí. Ich svet je krajší, fantastickejší, jednoduchší a pre starších často nepochopiteľný. Autor tento svet podal naozaj bravúrne, psychika detských postáv je napísaná skutočne dokonale. Mostom medzi svetom dospelých a svetom detí je sila ich priateľstva, ich odvaha čeliť zlu, aj keď vedia, že im žiaden iný obyvateľ mesta Derry nepomôže. O to ťažšie sa potom ako tridsaťosemroční vracajú späť snažiac sa dokončiť to, čo nedokázali dokončiť v mladosti.
Stephen King čitateľom nič nezatajuje. Nepotrebuje šokovať. Často dopredu povie, čo sa udeje a tým v čitateľovi navodí hrôzu, ktorú potom očakáva. Každé slovo tu má význam, každá kurzívou napísaná veta je dôležitá. Preto sa text nedá zhltnúť na jeden šup, treba si vychutnávať slovo po slove.
Celému dielu sa nedá skoro nič vytknúť. Možno však niektorí ťažko rozdýchajú skupinový milostný akt mladých detí. Na vtedajšiu dobu, keď sa kniha prvýkrát objavila v obchodoch (1986) to musela byť pre konzervatívnu Ameriku naozaj sila.
Tiež môže niekomu vadiť mäkká väzba, ktorá je na tisícstranovú knihu málo pevná. Mne však akýmsi zázrakom držala a drží aj doteraz pokope.
Prečítať túto knihu je ako vrátiť sa do detstva. Do obdobia, keď sme ešte jasne vedeli rozlíšiť čo je dobro a čo zlo. Aj preto sa po dočítaní len ťažko odkladá na poličku a v srdci ešte dlhú dobu ostanú slová jedného z hrdinov:
„Jáj sem vás, bando, totiž měl moc rád.
Měl jsem vás moc rád.“
až na ten pitomý konec, skvělá kniha. king umí bezkonkurenčně pracovat s postavami a atmosférou, konstrukce příběhu už bývá horší…
Co máš proti konci? To je Kingův majstrštyk…přes obludný počet stran jsem to četl už hooodněkrát 🙂
Viděl jsem jen film (tuším má dva díly) a i když ho spoustu lidí proklíná, mně se ve své době celkem líbil.
Film sa neda s knihou ani porovnat. V dobe ked vznikol sa to dalo pozriet, teraz vsak uz nema cloveku co dat
Film je oproti knize skutečně velmi ubohý odvárek… a Regis má pravdu, předsedo, “To” má skutečně pitomý konec (jediná vada na kráse skvělé knihy).
Jana677: já ti nevím, mně tam nic nepohoršilo 🙂 Btw film se mi docela líbil – byť ho s knihou pochopitelně srovnávat nelze. Jediné co tam tlouklo do očí byl ten klátící se pavouk :-)Každopádně je pro mně To jednou z mála knih perfektních od začátku do konce….
A nepohorsil ta ani ten sexualny akt deti???? 😀
Naopak, to tomu dodalo šťávu :-)Tedy, mluvím samozřejmě za nás zvrhlíky a převrácence :-))
2 Fenris 13:
Já knižní “To” zbožňuju, ale uvítala bych nějaký propracovanější závěr jako třeba u “Nezbytných věcí”. Ten pavouk mi přišel na ho*no absurdní už v knize (snažila jsem se to psychicky přemostit symbolikou;-)) – ve filmu byl trapný k nepřežití:-).
Jana677: Pravda, v Nezbytných věcech bylo vyvrcholení dotaženo k dokonalosti, ten lavinový efekt který započal zabláceným prádlem (pokud si vzpomínám) byl naprosto dokonalý a hlavně při scéně kdy proti sobě pochodují dvě skupiny poblázněných věřících běhá mráz po zádech….Btw jakou symboliku sis vymyslela pro pavouka? 🙂
2 Fenris 13:
Berlička typu: městečko bylo vlastně zahaleno v tenatech zla – tedy jakoby zamotané v temné pavučině – a pavučinu musel udělat pavouk:-DDD. Budu si to muset přečíst znovu, uvidíme, jaká vysvětlení mě nově napadnou jako dospělou (třeba: pavouk vypadá tak trochu jako miniaturní chobotnice a ta je synonymem rozpínavého zla, v jehož chapadlech bylo město sevřeno:-DDDDD).
A jak je to s opakovaným čtením? To jsem četl před cca 10 lety a pro mě absolutní bomba.Už několikrát jsem byl v pokušení si četbu zopakovat, ale jelikož jsem pořád ve skluzu a neustále řeším co upřednostnit, tak To zatím odkládám a navíc si říkam, že už to třeba nebude mít to kouzlo, přece jenom jsem za tu dobu něco přečetl, někam se posunul…
2 Pepa:
Jsem na tom úplně stejně – pořád je spousta jiných věcí ke čtení a taky mám trochu obavy, aby se to původní kouzlo neztratilo.
Toho bych se nebál…vracím se k této knize zhruba jednou za rok a nestalo se mi, že bych se dočkal zklamání. Mám jí nějakých 7-8 let…Spíš bych řekl, že je to naopak a s každým čtením člověk víc oceňuje, jak dobře nám King “vidí” do hlavy a odhaluje temná zákoutí mysli. To prostě nestárne
Čtu to tak jednou za dva roky od prvního vydání a pokaždé si to užívám. Je to prostě fenomenální kniha.