Románem Hořící přízraky dovršil Vladimír Šlechta práci, kterou započal před spoustou let. Mezi tím svět Krvavého pohraničí rozvíjel a rostl a hrdinové kličkovali na cestě osudu, aby dorazili k milníku, který se tyčí na konci této knihy. Pro některé postavy je to milník konečný, pro některé je jen jedním z řady, které budou následovat. Ale kdo ví, kam autora múza zanese, teď se vraťme k Hořícím Přízrakům.
Andres se neztratí. I v otroctví Paedwanků se projevují jeho stavitelské schopnosti a tak si žije na otroka celkem dobře. Paedwankové si podmanili Gordonovu zemi. Na pobřeží zbudovali stálou základnu a vykořisťují otroky, kteří dřou v okolních farmách do úmoru. Přítrž jejich plánům má způsobit výprava půlorků, která však končí masakrem. A tak musí být stará příkoří mezi všemi rasami a různými míšenci zapomenuta a vzedmuty všechny síly v pohraničí, aby byli Paedwankové z Gordonovy země vyhnáni.
Kniha je dělena do třech částí, přičemž první část s osudy Andrese je nejméně zábavná. Hrdina jako nositel děje není výrazná osobnost, a to přesto, že kdo z různých rozhovorů Vladimíra Šlechtu zná, pojme podezření, že právě s Andresem se autor ztotožňuje nejvíce. Ve druhé části se setkáváme v gobliním městě Likariu s Thompsonem a Kočkou Langtre a staří známí dokážou svými osobnostmi zabavit čtenáře téměř vždy. Ve třetí části se objevují hrdinové z románu Zahrada sirén, a je dobře, že autor aspoň částečně uzavřel jejich osudy.
V tomto románu konečně došlo i na odhalení života Paedwanků. Nelítostní válečníci s hromovými holemi se změnili na kruté uzurpátory s přísným náboženským zřízením. Šlechta to však s fanatismem příliš nepřehání, nenajdete tu náboženská pojednání či spory, je to jen jedna z epizod, která dokresluje celý příběh.
Autor vyčerpává svět krvavého pohraničí do nejniternějších detailů. Zvláště tajemství elfů jsou na pořadu dne, elfové tak získávají pověst ďábelskou silou obdařených válečníků. Chvílemi jde ovšem cítit, že už pomalu není odkud brát. Nápady už nemají takovou jiskru jako dřív, opakují se. Zálesácké fígle časem omrzí a tak se autor vrací k ději předešlých knih a ujasňuje okolnosti jednotlivých historických momentů.
Sympatické na Šlechtovi je, že se drží svého, jeho zálesácká fantasy je na našem trhu dostatečně vybočující z řady, takže se autor nemusí strachovat o přízeň čtenářů. Šlechta upustil v závěrečném dílu trilogie Gordonova země od svého stylu vyprávění založeném na členění příběhu do menších prozaických celků, přesto jeho stylu nelze upřít jakousi povídkovost, čímž se odklání od žánrové produkce západních autorů. Zároveň mu díky tomu zbývá místo na odkrytí příběhů, které se můžou odehrát paralelně s časovou osou trilogie.
Hořící přízraky jsou skvělým završením celé trilogie, ale i příběhů z předchozích knih. Možná jsou trochu delší, než by musely být, a snad jsou už kapánek okoukané. Nic to však nezmění na tom, že se jedná o výjimečnou a řemeslně zvládnutou knihu.
No nazdar, tak trochu druhá recenze ze dvou uveřejněných a není výrazně lepší než ta první… Každopádně, ať si kdo chce co chce říká, Šlechta (na rozdíl od jiných Žambochů a spol) zraje jako kvalitní víno z Vranovské přehrady, a jeho nová kniha, byť v notoricky známých a mnohokrát omletých kulisách, je VÝBORNÁ!!! Vladimíre, píšeš a děláš možná pořád tak trochu to stejné, ale děláš to lépe a lépe. Kdesi jsem se dočetl názoru, že si náš český Sapkowski, no tak to tedy zatím nejsi, ale kurva, blížíš se mu a ten trend jde stále nahoru, což Hořící přízraky dokazují. Díky, udělali mi velkou radost, nechci se dál rozepisovat, povedli se a budu s lehkým napětím sledovat další tvorbu, pokud zůstane trend zachován, za deset let možná budeme říkat, jo Sapkowski, to je takový polský Šlechta… Dík. PS – kdybys vyšel u Strak, v knihovničce by to asi vypadalo líp, ale gravicky je sama o sobě kniha zpracována móóc pěkně…
suhlas Slechta sa s kazdou knihou lepsi – co sa uz neda celkom povedat o zambochovy (Temny spasitel)a Kulhankovi (stroncium). Prve slechtove knihy ma moc neoslovili (sileny les) ale gordonova zeme to uz teda je nieco len tak dalej rad si kupim nejake to pokracovanie (aj poviedky)co bude s Oggerdom?
Dík za chválu.A teď jak je to s tím Oggerdem: to sám nevím. Ne, že by nebylo co napsat (nebo spíš dokončit), ale ze strany nakladatelů je o Oggerda jen mírný zájem, zatímco ohledně Pohraničí na mě vyvíjen dost silný tlak. Teď, do konce roku, snad budu mít víc času a zkusím nějakého Oggerda “doklepnout”, buď povídkový sborník, nebo román Keltská brána (v tuto chvíli se ale vrtám v Nejlepším dni – nebo dnu? – který připravuju k novému vydání.)Jeden Oggerd by měl teď vyjít ve sborníku, který připravuje Ondřej Jireš, možná ještě letos.
Zlí, zlí nakladatelé…