Muž z Vysokého zámku – Dick Philip K.

A to znamená, že jakékoliv žánrové zařazení je třeba brát s rezervou a také, že alternativní historie bude jen prostředkem, nikoliv tím, oč autor primárně usiluje. Dick nás zavádí do světa, kde v důsledku předčasné smrti F. D. Roosevelta vyhrály státy Osy válku. Další informace odhalí nejen rozdělení bývalých Spojených států amerických na sféry vlivu vítězných mocností, německý vesmírný program, takřka dokonalé vyhlazení černochů a Židů, ale především posun v myšlení poražených a postřehy o kultuře nacistů, Němců (nezaměňovat prosím) a Japonců, stejně jako zamyšlení se nad historií a historičností. A samozřejmě nad pravdivostí reality.

V každé alternativní historii se pochopitelně nabízí, nakolik jsou změny uvěřitelné a reálné. Obecně se soudí (a odvolává se i na názory japonského vojenského velení), že USA nemohly být Japonskem nikdy poraženy a Dick tedy vypadá, že staví svou fikci na hodně mělkých základech. To by byla ovšem pravda, pokud bychom se omezili na čistou řeč čísel a vzdáleností – a to ještě v intencích naší historie. Jenže Dick svůj kalkul nezaložil na číslech, ale na lidech. Na tom, že USA budou postrádat vůli FDR připravit se, jít do války a neskončit ji jinak než vítězstvím. Vlastně oprašuje starou romantickou teorii o Velkých osobnostech, které mění svět. A v takovém případě je jeho alternativní historie dokonale uvěřitelná. Japonsko totiž (navíc s podporou Německa) nemuselo rozdrtit protivníka v bitvách a zcela okupovat, ale prostě jej dostat do situace, kdy nebude chtít ve válce od začátku nechtěné pokračovat.
Svůj pohled na důležitost konkrétních osobností, oproti statistikám a procesům, dokládá i na dalších historických postavách, kterým se v románu dostane zmínky. To ony jsou nositeli plánů, tvůrci událostí, nejsou jejich sluhy nebo prostředníky. Z takového úhlu je jeho alternativní historie dokonale logická a až děsivě pravděpodobná. Horší to bude s tím, jak naplní Dick další očekávání kladená na alternativní historii.

Nemusíme mít obavy o detaily jeho světa, ten je propracovaný a rozhodně nehrozí, že by v nějakém ohledu nefungoval, jeho uvěřitelnost, včetně toho, že se lidé masově obracejí na I-ťing a po San Francisku běhají čínské rikši, je až děsivá. Nedostane se nám ovšem velkého příběhu, jakým se pyšní třeba příběhy H. Turtledova, O. S. Carda nebo Františka Novotného. Místo toho nám Dick naservíruje minipříběhy několika postav – Japonce, Němce, Žida, jeho ex-manželky, Američana a pár dalších. A stejně jako jejich původ, jsou odlišné i žánry a téma jejich příběhů. Od špionážního románu přes příběh o americkém snu po zdánlivě bezstarostnou jízdu…
Všechny spojuje jen to, že určitým způsobem odmítnou stav věcí a pokusí se prozřít, něco aktivně změnit, uvidět Pravdu, kterou tak zoufale hledají ve věštbách Knihy proměn. Spouští může být ožehavá politická situace v dalekém Německu (smrt říšského kancléře Bormanna a nejistota kolem jeho nástupce), nutnost najít si nové živobytí, ztráta jistot nebo výzva dobrodružství… ale vždy se dříve či později konfrontují s podivnou knihou Kobylka zalehla ztěžka, která popisuje svět, kde Osa válku prohrála…ovšem zcela jiným způsobem, než jak tomu proběhlo v naší historii. Dick touto knihou nezpochybňuje realitu svých postav, i když v závěru tvrdí, že je falešná, on zpochybňuje i tu naší. Kobylka totiž není svědectvím o našem světě, ale pouze další fikcí, byť psanou za pomoci věšteb. A jak si tedy můžeme být jisti, že náš svět je reálnější, než kterýkoliv z v knize představených? Můžeme si být jisti, že jednoho dne nás nepostihne slabost jako pana Tagomiho, který na chvíli, v okamžiku velkého emočního napětí, spatří jiný svět, tak odlišný od jeho vlastního?
Dickův úder, s nímž tato otázka na čtenáře dopadne, je o to silnější, že takřka celá kniha je až podivuhodně umírněná a pro autora typické prolínání realit a Pravd zde takřka nenajdeme, takže čekáme na závěr nějaké jednoduché, jasné odhalení. Toho se nám ovšem nedostane a nezbývá než konstatovat, že Dick moc dobře věděl, jak vést čtenářova očekávání a ještě lépe, co mu chce dát. Každá jednotlivá věštba, jichž se v knize objeví požehnaně, každý „historický“ údaj, každá pochybnost o autenticitě historických uměleckých předmětů, které prodává pan R. Childan, jedna z postav knihy, náhle získává zcela jiné zabarvení. Je to vlastně jeden veliký existenciální žert, jímž nám autor říká, že nic není takové, jakým se zdá. Ona pravdivost a nepravdivost se promítá do všech aspektů knihy.
Do vtipu o Němcích na Marsu, kteří prohlásí, že Marťané jsou Židé. Do skutečného amerického originálního umění, jehož původcem je ovšem minimálně z poloviny Žid. Do černé paruky agenta nacistů, který má zabít autora Kobylky. Do historičnosti uměleckých předmětů, které jsou ve skutečnosti dokonalými podvrhy, které ovšem nikdo nikoliv nerozezná, ale nechce rozeznat! Do podprsenky bez ramínek, kterou nahradí špendlík…

Jestliže tedy Dick svého čtenáře vede po většinu románu po zdánlivě jasně osvětlených stezkách, na konci jej nechává samotného čelit zdrcující potřebě vědět Pravdu, poznat, co je skutečné – s vědomím, že žádný soud nebude průkazný, žádný zdroj poznání stoprocentní. Dick zpochybněním svého fikčního světa zpochybní i naši realitu a nechá nás v nejistotě nejen z budoucnosti, ale i z minulosti. Stejně, jako své postavy. Jejich minipříběhy se totiž sice uzavřou, ale pouze v rámci miniepizod, za nimiž cítíme velké neznámo, které na ně čeká a před nímž je nezachrání ani věštby, ani filozofie, ani klasická hudba, ke kterým se utíkali.

Muž z Vysokého zámku je tedy ryzí Dick, po jehož dočtení vyvstanou desítky nových otázek, nutících čtenáře k zamyšlení. Nezmění na tom nic ani zdánlivě jasný půdorys alternativní historie, ani plynulost, s jakou ubíhá stránka za stránkou. Naopak i tyto prvky pouze zvýší mnohoznačnost vyznění. Je román pouze pokusem o propracovanou fikci? Je zamyšlením nad estetickým vnímáním Východu a Západu (v minipříběhu prodejce uměleckých předmětů pana Childana)? Je pokusem o rozbor nacistické ideologie a mašinérie (monology Juliany Frinkové, ale i pana Tagomiho a kapitána Wegenera)? Zamyšlením nad mentalitou poraženého (vzhlížení pana Childana k Japoncům, obdiv k německé výkonnosti, k úspěchům jejich hospodářství a technologií, ba i rasových experimentů a nárůst rasismu ve společnosti)? Pojednáním na téma „dějiny píší vítězové“ (soudy s britskými válečnými zločinci, krutosti páchané na německých a italských vojácích atd.)? A samozřejmě i otázky již zmíněné: spolehlivost věšteb, našeho vnímání, průkaznost autenticity a historičnosti…
Sám Dick nám v závěru ústy kapitána Wegenera říká, že nežijeme v nejlepším možném světě, prostřednictvím fixe nám ukazuje, že morálka není snadná, protože nelze rozlišit, co je dobré a co zlé. Vše je relativní a proměnné. Nezbývá než doufat.
Doufat a snažit se. Kousek po kousku narušit destruktivnost režimu. Výrobkem k výrobku obnovit originální umění. Jednou věštbou za druhou se dobrat Pravdy. Dokázat čelit nejistotě…

V souvislosti s příslušností knihy k alternativní historii mě ještě napadá jedna věc. Jedná se o způsob, jakým autor svou náhradní realitu předkládá k poznání a „konzumaci“. U Dicka se nejedná o žádný frontální útok, ale přesto je již od začátku jasné, že nás zavedl jinam. Jen by mě zajímalo, jak by se změnil vliv prvních kapitol na čtenáře, pokud by nebylo nejrůznějších anotací, kde se základní historický rozdíl zmiňuje. Jaké by bylo román vnímat bez těchto dodatečných informací, na které v naprosté většině autor nemá vliv. Konkrétně v tomto případě by jistě kniha získala na již beztak velké působivosti… ale takové čtení je dnes svého druhu také alternativní historií a my, protože očekávání mění očekávané, vlastně čteme úplně jinou knihu, než čtenáři před námi…Co vy na to?