Zakalená – Bearová Elizabeth

Velká část recenzí, proč si to nepřiznat, je vlastně jakýmsi převyprávěním zápletky, okořeněným pár poznámkami k životnosti postav, propracovanosti prostředí a věci, které se říká čtivost. Někdy se dá k dobru něco o překladu (dělám to dokonce i já a to o něm vím načančané nic), obálce (viz níže :-)) a sem tam nějaké to sdělení příštím pokolením. Nebo začneme probírat různé motivy a témata. Někdy s úspěchem, někdy bez něj. U většiny knih, s nimiž se na pultech českých knihkupectví setkáme, to stačí. A přiznejme si, že ani víc nečekáme. Jsou ovšem tituly, které to „víc“ nabízejí – zamyšlení nad fanoušky, jejich očekáváním, nakladatelskou praxí (tím nemyslím pouhé povzdechy na téma „proč to vydali a ne radši tamto“), knižním trhem a žánrem vůbec. Otevírají se do celého širého světa, abychom se vyjádřili poeticky, a je jen a jen na recenzentovi, co si z vandru přineseme.

Nebezpečí je následující: můžeme zjistit, že náš text vlastně vůbec není o recenzované knize a už vůbec ne recenzí. Což však není nutně na škodu. Recenzentská soutěž Laseru si zaslouží pochválit, že umožnila vzniknout textům odbornějším a odvážnějším, než bývá zvykem (třeba text Martina Kudláče o Padlých hrdinech). A já se přiznávám, že se moc těším na to, jak se zástup recenzentů vypořádá se Zakalenou. Protože tato kniha má potenciál nejen potěšit anonymního českého fanouška sci-fi, ale také mu omlátit o hlavu některá jeho oblíbená tvrzení.

Nemá smysl nějak popisovat děj – anotace na obálce (ale třeba i v poslední Pevnosti), to zvládla za nás. Takže jen stručně a v bodech, abychom se úplně neztráceli. Rok: 2062. Vedoucí mocnosti: Kanada (s USA to šlo opravdu z kopce…) a Čína. Problém: mimozemská technologie, pro jejíž správné pochopení a ovládnutí se na něco tak malicherného, jako je lidský jedinec, absolutně nehledí. Hlavní postava: veteránka kanadské armády Jenny Caseyová, jejíž tělo je mechanicky „vylepšeno“ a pomalu, ale jistě začíná selhávat…
Připočtěme zajímavou obálku a fakt, že o vesmírný program jde spíš než Kanadě mocné korporaci a vypadá to, že před sebou máme kyberpunk jak vyšitý. Až na to, že to není pravda. Jestliže Grimwood ve svém NeoAddixu zkusil posunout tento subžánr ještě dál, Bearová jej pouze využívá, stejně jako řadu jiných. Bere si z něj některé motivy, které jsou sice výrazné, ale rozhodně ne určující a dokonce ani převládající. Samozřejmě, fanoušek najde obraz života na okraji společnosti, podivné drogy, mechanizaci lidského těla, umělou inteligenci a virtuální realitu… ovšem stejně zábavné jsou „velké“ politické dějiny Caseyina světa, respektive to, co nám z nich autorka prozradí. Jejich pojetí spíš než na kyberpunk odkazuje na klasičtější sci-fi (bipolární svět, nebezpečí z Asie, opomíjení Japonska, vzestup Brazílie…). Chybí důraz na prolínání kultur a vytváření nových, na sociální problematiku. Tím se Bearová příliš nezatěžuje.
Její hra s kyberpunkem připomíná spíš než starou gardu kyberpunku sérii Jinozemě od klasika fantasy Tada Williamse. Minimálně při scénách z virtuálního prostředí (sloužícího krom jiného jako náborové centrum) nebo při zásazích UI Feynmana do děje. Stejně jako tento autor, ani Bearová vlastně nedomýšlí současné trendy a nenabízí v tomto ohledu žádné (nebo alespoň ne originální) myšlenkové přesahy, ale prostě zasazuje nám staré modely a situace do situací kyberpunkem ochucených.
Zakalená tedy není moderním dílem v tom, že by byla nějak inovativní či nabízela víc, než klasický dobrodružný příběh, ale v tom, z jakých pozic takový příběh vypráví. Bearová je skutečně moderní autorkou, pokud pod tímto pojmem rozumíme slovo „současný“. Její vnímání kyberpunku je jasné: byl zde, je důležitý, ale již dávno není revoluční, již dávno neudává tón a hlavně: již dávno se v poklidu zařadil zpět do velké sci-fi rodiny, vůči níž se kdysi vymezoval. Je stále zajímavý, takže si z něj něco vezme, ale není tím, co by mělo určovat celkové vyznění či estetiku díla. To, že je kyberpunk jen jedním z mnoha zdrojů, ostatně připomínají i citáty z děl nejen sci-fi autorů, ale i poznámky postav o sci-fi literatuře jako zdroji myšlenek. Návrat k tradicím je ostatně naznačen i v autorském medailonku (autorem je již tradičně Martin Šust).
O žánrech, z kterých čerpá, ví hodně, stejně jako o populární kultuře. To je cítit nejen z již zmíněných citací, které jsou po textu porůznu roztroušené, ale např. i v postavě Žraloka, který je milou poctou starým bondovkám. Na ty ostatně nechá vzpomenout i korporace Unitek, připomínající starý dobrý SPECTRE, a nevzpomenout nelze ani na film Moonraker. Pravda, Bearová si se žánrem hraje klasicky. Chybí jí ironie a sarkasmus, s jakým ke svému dílu přistoupil třeba Joe Abercrombie. Ovšem i na jeho fantasy knihy je možné si vzpomenout – to když se podrobněji podíváme na hlavní hrdinku. Ta svým přístupem ke světu (postarám se o ty, na nichž mi záleží, ale víc ani ň) a poznámkami, jako jsou například ty o modlení a náboženství, nechává vzpomenout na Logena Devítiprsťáka a dokazuje, že Bearové není groteskní tragika cizí. Obecně ovšem platí, že svět Jenny Caseyové je humoru a ironie spíše prost, což někdy zamrzí (hlavně proto, že náznaky zde jsou a vůbec ne špatné). Na barevnosti mu pak přidává pozornost věnovaná quebeckému nářečí, kterého si v knize užijeme do sytosti.

Bearová prostě vypráví příběh, nikoliv myšlenky. Konečně, podle již zmíněného medailonku se pohybuje jak ve sci-fi, tak fantasy, pro kterou je důraz na příběh typický. A pokud se příběh vypráví dobře, což u Bearové platí, je kvalita zaručena. Obdiv si zaslouží především za způsob, jakým vede děj. Dokonce nám udělá i malou čistku v postavách, u kterých bychom to nečekali – a to takovým způsobem, že se čtenář necítí okraden, ale spíše přemýšlí: „pokud si dovolila tohle, co má asi v rukávu“.
Ne vše je samozřejmě povedené. Kupříkladu vztahy mezi hlavními postavami. Ty jsou dobře propracované a nemám nejmenší problém uvěřit tomu, že by mohly existovat v našem světě, ovšem ne vždy. Kupříkladu Jennyin milý Gabe chvílemi nabývá rozměrů dokonalého muže, jak vystřiženého z populárních harlekýnek (nebo ještě lépe některých anime seriálů), což v kontrastu s kyberpunkově drsnými motivy a i vcelku explicitními sexuálními scénami působí až směšně. On je chápavý, ona zraněná a utíkající před svými city – ne že by takoví lidé nebyli, ale málokdy si to vyříkají v tak „dokonalých“ frázích, jako zde.

Na začátku jsem zmínil, že anonymní čtenář fantastiky nemusí být pouze potěšen. Bearová se nesnaží o originalitu, není ortodoxně kyberpunková a navíc nám přináší trilogii. A co hůř, trilogii, jejíž jednotlivé knihy nejsou uzavřené, ale plynule na sebe navazují. V řadě internetových diskuzí se vytýká fantasy autorům, že nejsou schopni napsat nic jiného než cykly a zapomíná se, že ty jsou nedílnou součástí i sci-fi. A to i ty, které netvoří uzavřené příběhy. Stačí vzpomenout třeba knihy Dana Simmonse. Jenže žádná ze sci-fi, které mě z poslední doby napadají, se ke svému předpokládanému znevýhodnění nestaví tak hrdě jako právě Bearová, za což jí patří hluboká poklona. A znovu je třeba poznamenat, že Bearová vede svůj příběh pevnou rukou, takže i když je Zakalená pouhým rozjezdem a přípravou pozic pro další události, čtenáři se dostane vydatné porce kvalitního čtení, které svým koncem neznechutí, ale donutí přidat na seznam „Kdy už to vyjde“ další položku.
Bude prostě zajímavé sledovat, jak české publikum na Bearovou zareaguje. Osobně bych vsadil na to, že kladně, i protože Laser-books moudře vsadil na novou obálku, jejímž autorem je Jan Doležálek a která knihu pomáhá chápat jako kyberpunkovou (a kyberpunk má u nás prostě zvuk, proč bych nepřiznal, že o knihu jsem se začal zajímat až po zhlédnutí obálky a jsem rozhodně rád, že jsem se nechal k jejímu přečtení zlákat) – což není, aby bylo jasno, žádné klamání čtenáře. Můžeme Zakalenou brát jako kyberpunk, ale i z předešlých řádků je doufám jasné, že osobně považuji takový názor za zjednodušující a nepřesný. Kniha dokazuje, že době jednoduchého žánrového rozčlenění, vzájemného se vymezování a slepého lpění na originalitě jako měřítku uměleckosti již zvoní hrana. To na čem záleží, je totiž kvalita. A té má Bearová, i přes drobná zaváhání, dostatek.
Pokud ovšem chce někdo trvat na nutnosti jasného intelektuálního přesahu, jistě bude spokojen interpretací Ameriky roku 2062 jako projevu strachu USA z vlastní zranitelnosti po 11. září a z něj vyplývajících obav z budoucnosti okořeněné faktem, že roli USA podle Bearové převezmou právě přehlížení Kanaďané.

Zajímavé je i pojetí románu jako svého druhu dokumentu, který má vycházet z oficiálních dokumentů a materiálů. Přístup se projevuje ve střídání vyprávění v první (tu má, navíc v přítomném čase, vyhrazenu Jenny) a třetí osobě, stejně jako v náhledech do minulosti postav. Román tak získává na rozmanitosti a barevnosti, ovšem bez toho, že by ztrácel na srozumitelnosti a čtivosti.

Čtvrtý svazek Moderních děl SF je především dobrodružný příběh. A jeho modernost spočívá v tom, že se za to nestydí, stejně jako v ochotě a schopnosti čerpat ze všech dostupných zdrojů.