V dětských fantasy knihách můžete najít mnoho světů spojených s tím naším, reálným, pomocí nejrůznějších portálů – od skříně v Narnii po nádraží 9 a 3/4 u Harryho Pottera. Michael Ende si jako portál vybral knihu, a rozhodně to nebyla volba náhodná. Protože všechny knihy jsou dveřmi do fantazie, ale Ende to nepojal pouze metaforicky, ale doslovně. A právě lidská představivost hraje prim v Nekonečném příběhu.
Žádný div, že se nakladatelství Albatros rozhodlo pro další vydání Nekonečného příběhu v době, kdy se dětská fantasy hřeje na výsluní. Zároveň je ale jasné, že nepůjde o typického zástupce svého žánru, protože kniha poprvé vyšla před třiceti lety, a to samo o sobě už může svědčit o kvalitách a nadčasovosti díla. A takové dílo si rozhodně zaslouží pečlivou redakční úpravu, kterou u Albatrosu dostalo. Celá kniha totiž vypadá přesně tak, jak ji Ende v knize Nekonečný příběh popsal – bronzová barva desek, tvrdá vazba, dvě barvy písma (červená pro děj v našem světě a černá pro Fantázii), kapitoly začínají postupně všemi písmeny abecedy, ztvárněnými velkou obrázkovou iniciálou.
Bastién Baltazar Bux, typická nula, zbabělý, bez sebevědomí a s nadváhou je oblíbeným terčem posměchu všech dětí ve škole. Navíc ani doma se mu útěchy nedostává, neboť po smrti matky se jeho otec uzavřel do sebe a smíření s jejím skonem se snaží nalézt ve své práci. Žádný div, že si malý Bastién navykl vymýšlet a vyprávět příběhy, občas sousedovic Kristýnce, ale většinou jen sám sobě. Právě tato vlastnost ho předurčila k tomu, aby se jednoho dne schoval před spolužáky v antikvariátu a tam nalezl knihu s nápisem Nekonečný příběh. Neodolal, knihu sebral a vzal si ji na školní půdu, kde se do ní doslova ponořil. Brzo mu došlo, že to není žádný obyčejný příběh a že v něm roli hlavního hrdiny a zachránce celé říše Fantázie bude muset sehrát on sám.
Příběh sám je jednoduchý jako facka, v podstatě nejde o nic jiného, než o typickou „cestu tam a zase zpátky“. V první půlce sice najednou sleduje dvě dějové linky, čtoucího Bastiéna a divokého zelenokožce Átreje hledajícího lék pro Dětskou císařovnu, které se vzájemně na několik místech protínají, ale druhá už je prostým putováním po Fantázii a hledáním cesty domů (které ale není ale zdaleka tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát). Jde o dílo zjevně kompozičně a jazykově jednoduché a dějově lineární, ale od knihy pro děti by asi málokdo čekal něco jiného. Stejně tak nepřekvapí mnoho pohádkových motivů, jako jsou roztomilé (a často roztodivné) bytosti, kouzelné zbraně, zlé čarodějnice, věrní přátelé, stateční rytíři, princezny v nesnázích a neskutečně sladký happyend.
To všechno v Nekonečném příběhu naleznete a to všechno do dětské fantasy patří. Jenže myšlenkový přesah (a tím nemyslím jednoduché moralizování o dobru a zlu), to už v povinné výbavě žánru nenajdete. A Ende v tomto ohledu rozhodně nešetřil, a tak si může i dospělý čtenář z knihy odnést víc, něž jen několik celkem příjemně zabitých hodin. Celá říše Fantázie je totiž úchvatnou metaforou lidské představivost a Nicota, která ji stravuje, nesymbolizuje nic jiného než lež. Lhaní je totiž ukázkovým příkladem zneužití možností lidské fantazie. Připomínána je důležitost, ale i nebezpečnost snů a přání, stejně jako význam toho mít rád, nejenom sebe, ale i druhé. Lze tu najít i „áčkovou“ trojku – absolutní moc přináší absolutní zodpovědnost a absolutně korumpuje. A mnoho dalších myšlenek, které čtenáři Ende předkládá, někdy zcela otevřeně a jindy je nutné je hledat a lovit s pomocí své vlastní představivosti.
Fantazie tedy hraje důležitou roli nejenom v příběhu, ale i v jeho poselství, protože je to právě úloha a význam představivosti v lidském životě, co se jako hlavní motiv vine celým Nekonečným příběhem. Autor se ji snaží všemožně podporovat, ať jde o nástřely nedokončených příběhů, které si může čtenář domyslet, nebo nejrůznější fantaskní tvory a jejich výtvory, jež zase posunují o kousek dál hranice jeho fantazie. Ale Ende si je moc dobře vědom, že všechno má i své stinné stránky a ani na ty se nebojí upozornit, a tak zároveň varuje před přílišným fantazírováním.
Nekonečný příběh je kniha plná protikladů, jednoduchý děj bez zvratů v první části a výprava zpět z Fantázie do reálného světa a za poznáním Pravé vůle plná přesahu v části druhé. Ale je to právě tato kontroverze, která dokáže uspokojit jak čtenáře nejmladší, tak ty patřící do ranku náročných. Ovšem ani Nekonečný příběh není pro každého, zběsilou akci nebo humor zde budete hledat jenom marně.
osobně nekonečný příběh za dětskou fantasy nepovažuju, je to fantastický příběh s dětským hrdinou. a mám dojem, že dospělému může říct víc než dítěti. nekonečný příběh je snad nejlepší zpracování motivu příběhu o příběhu. řekl bych pro fanoušky SF skoro povinná literatůra 🙂
tak knihu jsem nikdy nečet což je asi obrovská chyba ,ale film jsem zhlédl nesčetněkrát a jako kluk jsem na něm doslova ulítaval
rainbowdemon: chyba to určitě je, zvlášť pokud se ti líbil i film, protože ten je tak trochu “vykostěný” oproti knize.
Norek: Vykostený, ale aj tak parádny, jeden z najlepších fantasy filmov vôbec. Aj keď mu český dabing dáva celkom nové významy. 😉
O kvalitách filmu jsem tím vůbec nechtěl pochybovat. Jako malý kluk jsem ho děsně žral a určitě to byl jeden z faktorů, který mě nakonec přivedl k fantastice. Ale fakem je že je oříznutý o mnohé myšlenky a slušnou část knihy. Ale tak už to prostě holt chodí, film a kniha jsou dost jiná média…
když tak vzpomínám, musím říct, že film nekonečný příběh byl asi můj první střet s fantastikou, jako dítě jsem ten film vůbec nedával, přišel mi příliš strašidelný, temný, nepochopitelný. Jo později, to už byla jiná, skvělý zážitek
na nic film
Film byl asi taky mým prvním setkáním s fantastikou (když pominu pohádky).Ovlivnil tenkrát dokonce i mé hry – měla jsem obrovského dlouhého plyšového psa s velkýma ušima, kterého jsem samozřejmě pojmenovala Falko, sedávala jsem mu na hřbetě a představovala si, že letíme, taky jsem s ním takhle běhala po pokoji.. 🙂 Vždycky, když vidím Nekonečný příběh, si na tohle vzpomenu, takže pro mě znamená i vzpomínku na dětství.
Sally: Tak to bylo u mě to samé :~) akorát že toho plyšového psa měl kamarád a hrozně jsem mu ho záviděl :-)U mě to byl film asi taky první pořádný (jestli ne vůbec první) střet s fantastikou a prožíval jsem to podobně jako sicco. Jako starší už jsem si to vychutnával mnohem víc, hlavně ty roztodivné bytosti a dialogy s nimi. Díky za tu vzpomínku!
hou hou, tomu filmu som dal prednosť i pred učením deň pred štátnicami 😀