Hráli jste někdy hazardní hry? A teď nemluvíme o automatech a loteriích, ale hře člověka proti člověku, o střetu nejen štěstí, ale i vůle a mysli. Cítili jste to chvění, že Vaše – a nikoho jiného – rozhodnutí změní osud? Získá vám uznání, slávu, majetek…nebo to naopak všechno smete ze stolu? Toužili jste někdy po statutu nejlepšího hráče? Je odpověď ano? Jak byste se tedy tvářili, kdybyste museli hrát s mimozemšťany?
Člověk je tvor hravý. Hry nás baví, přináší nám uspokojení, poznáváme skrze ně nové věci i bytosti. Jsou nástrojem radosti i učení. Nástrojem poznání okolního světa a reality. Jenže co když podstatou hry je fakt, že naše vnímání lze ovlivnit? Jak se vypořádat s hrou založenou na blafování, když do ní zasahují telepati a mocní mimozemšťané, kteří onu hru vymysleli a běžně v ní používají podvody, jichž člověk není schopen?
Philip K. Dick si napsal hravý román o hraní, kde se zábava může kdykoliv změnit v noční můru. Lidstvo v něm prohrálo válku s Titanem a jeho slimákovitými obyvateli, vouky, a nyní se dělí na dvě vrstvy – majetek vlastnící hráče lidské verze blafáku, hry, pro níž mají vouci slabost a jejíž šíření podporují, a zbytek populace, která se jen veze a nemá šanci cokoliv ovlivnit (nebo si to alespoň namlouvat). V blafáku můžete prohrát třeba v anotaci na zadní straně zmíněnou Floridu, ale třeba také vyhrát manželku. Risk je zisk. A nebo samozřejmě prohra.
Lidský duch, otřesený válkou (jejíž podrobnosti se nedozvíme – konečně, nejsou, na rozdíl od jejích následků, důležité) i mnoha jinými událostmi, se upnul ke hře. Ta je privilegiem i prokletím. Promítá se do každého činu románových hrdinů a jejich společnosti. Štěstí je opět uctívané jako v dobách antiky či renesance, což se odráží doslova ve všem – třeba v tom, že mít štěstí znamená i těhotenství (lidstvo se v knize potýká s katastrofální neplodností). Hra je zde však i způsobem, jak zapomenout na krutou realitu, na fakt, že člověk už není neomezeným pánem své planety. Je způsobem, jak si nalhávat, že člověk je stále pánem svého osudu, i když podle mimozemských pravidel. A hra nakonec rozhodne i o osudu lidstva.
Protože i když se zdá, že vouci jsou mnohem méně agresivní a nepřátelsky naladění, než homo sapiens sapiens, i mezi nimi existuje klika, která by se Zemí ráda provedla něco definitivního… Nezbývá, než je vyzvat na jejich vlastním hřišti k vlastní hře. Je třeba zjistit, jak vyrovnat nevýhody.
Hráči z Titanu jsou vtipným pojednáním nejen o lidské potřebě si hrát, ale především o potřebě kontrolovat vlastní osud, předvídat události, mít jistotu, že to, co vidím, je pravdivé a mé vnímání správné. Jenže to vše jsou ve světě, kde se vše podstatné točí kolem blafování a toho mít štěstí, pouhá přání.
Inteligentní výrobky, se kterými je možné vést dialog, kontrola telepatů a zákony bránící jim zúčastnit se blafáku, teoreticky jasná pravidla hry… to vše upevňuje řád světa pouze zdánlivě. Protože vše je pouze zástěrka skrývající prostý fakt, že podstatou existence je nedůvěra. Vyhrát neznamená pouze odhalit lež, ale také lhát lépe než ostatní.
Vytváří se tak typicky dickovské prostředí paranoie, kde to, co je na jedné stránce bráno jako fakt a objektivní pravda nemusí na té druhé ani v nejmenším platit, aby na třetí bylo vše ještě jinak. To, že vouci jsou schopní se maskovat za lidi (a to do té míry, že se nápodoby považují za skutečné lidské bytosti) či je kontrolovat, je pak již jen logickým dovršením světa, kde důvěra je těžce nedostatkové zboží.
Od v zásadě veselé hry, v jejímž banku se točí celé státy a partneři i partnerky, se dostáváme zcela logicky k hře mnohem vážnější – vyšetřování vraždy nebezpečného hráče, který znamenal nebezpečí pro hlavní hrdiny knihy, aby se už tak vysoké sázky následně ještě navýšily motivem konfliktu lidského protislimáčího (neboli protimimozemského) hnutí a voučí strany jestřábů.
Hrdinové, kteří až do té doby neviděli za obzor své hry, náhle zjišťují, že jde o mnohem víc, než jen štěstí, že lidská bytost může být mimozemšťan, že jejich vlastní mysl se stala hračkou neznámých telepatů a podezřelými cíly. Že věřit nelze nejen druhým, ale ani sobě samým. Realita prostě ztrácí svou solidnost a i na nějaké ty drogy, byť v omezené míře, nakonec dojde (aneb ať žije tvůrčí lidský duch).
Dick opět prostřídává motivy několika žánrů – od sportovního románu (v intencích hazardu), přes detektivku se špionážní příchutí a postapokalyptickou vizi až po akční sci-fi (souboj telepatů, řádně brutální), to vše v jemném hávu absurdní komedie (konečně, v kolika sci-fi se setkáte s nad lidstvem stojícími slimáky, kteří mají zálibu v blafování), aniž by mu výsledný text ztrácel na soudržnosti.
Soudě podle některých poznámek, které Dick v textu rozesel a které se týkají událostí vedoucích k tomu, že svět románu je takový, jaký je, se dá soudit, že se jedná i o reflexi strachu z atomové války. Strachu, na němž bylo nejhorší, že jeho zdroj nebyl ovlivnitelný, že stál daleko za možnostmi a vnímáním prostých lidí. Stejně tak můžeme uvažovat, nakolik jsou slimákoidní vouci a vztah, který k nim lidé mají, včetně skutečnosti, že vouci zastávají na Zemi důležité dozorčí role, vyjádřením obav Američanů, že ztratí vedoucí roli ve světě, že se jim události vymknou z rukou.
Ale v konečném důsledku je to zbytečné. Hráči z Titanu totiž fungují nezávisle na době svého vzniku a díky vše sjednocujícímu motivu hry a vtipném autorově pojetí dokáže oslovit i dnešního, navíc českého, čtenáře.
VERDIKT:
Důkaz, že hra nemusí být pouze relaxace, ale i zatraceně vhodný prostředek k vykreslení paranoie a obav lidí z budoucnosti i vlastní malosti. Důkaz, který je znepokojivý, ale především vtipný, jak se na Dicka sluší a patří.
