Shannarovo dědictví

    Zdá se, že nekolikeré totální poražení Zla asi Terry Brooksovi nestačilo, nebo snad potřeboval zase pár drobných dolarů na běžné životní výdaje, ale ať už byly důvody jakékoliv, sepsal další pokračování osudů rodové linie Shannarů.
    V čase onoho magického světa se posuneme zhruba o třista let do budoucnosti od legendárního (jak jinak, když záchránil všechno živé, že?) boje druida Allanona a elfího rodu Ohmsfordů za záchranu Čtyřzemí. Nyní se tedy již zmíněné skutky vzpomínají jen v legendách a těm už také věří jen pár lidí. K moci se totiž dostala Federace, vzniklá na dalekém jinu, která postupně uchvátila celou Jižní zemi a nastolila svoji vojenskou krutovládu. Ze Západní země již Federace vytlačila elfy (zmizeli neznámo kam) a trpaslíky z Východní země uvrhla do otroctví.
    Touto zemí putují dva z rodu Ohmsfordů. Jedním (a hlavním) je Par Ohmsford, který zdědil sílu kouzla Shannarů v podobě tzv. Písně přání. Nicméně kouzla neovládá dokonale, či spíše vůbec, a tak je tu jeho bratr Coll jako stabilní bod a ten, který svému bratrovi kryje záda. Vzhledem k tomu, že oba dva na území okupovaném Federací zpívají o legendách, které jsou zakázané nebo alespoň překroucené do podoby vhodné pro Federaci, a jelikož Par používá kouzla (což je Federací zakázáno), je jasné, že se velice brzy dostanou na černou listinu na na jejich dopadení jsou nasazeni elitní zvědové – Stopaři.
    Paralelně s tímto akčním pozadí se zjevuje druhá linie příběhu, ve které duch druida Allanona svolává všechny Shannarovi dědice k Duhovému jezeru, aby jim předestřel nadcházející nebezpečí a přidělil úkoly, neboť “JEN VY MŮŽETE ZACHRÁNIT SVĚT“.
    I když jsem celou knihu poctivě přečetl, nebudu se tady rozepisovat o zbytku děje. Stačí jen shrnout, že po obvyklých okolcích a nedůvěře některých povolaných, je postupně čím dál tím nevyhnutelnější zapojit se do děje. Par Ohmsford jde hledat ztracený Shannarův meč ztracený měč do města Tyrsis ovládaného Federací, která dokonce kouzly změnila vzhled města, jen aby nějak zamaskovala místo, kde se meč ztratil. Jako doprovod se samozřejmě přidává Coll, který ovšem v jednom vypjatém okamžiku splní svoji úlohu a je autorem poslán na smrt – tedy je proměněn na Přízrak.
    Je tu také Walker Boh (při skloňování často narazíte na < B>, ale žádnů bůh to není, jen to při čtení nepříjemně ruší), který během knihy několikrát proběhne cestu ze svého úkrytu v divočině až k Duhovému jezeru a zase zpět (chodí se domů rozmyslet), jen aby řeč nestála. Nakonec ale podlehne a i když se zpočátku zatvrdil a nechce “skákat jak duch druida Allanona píská”, nakonec vstupuje do podzemní Síně králů, aby našel ukrytý váček s Černým elfeínem (viz. magické kameny elfeíny v předchozích dílech ságy), nicméně skončí s kousnutím od magického tvora Asphinxe, jehož jed postupně proměňuje tělo oběti v kámen.
    Nu a máme tu také Wren Ohmsfordovou, která se stala tulačkou a nyní má najít a přivést elfy, aby tvořili tu nezbytnou protiváhu a vrátili světu rovnováhu nezbytnou při postupném přechodu od světa magie do nového věku vědy (a případně techniky)…

    Každopádně pár vedlejších postav jsem vynechal, což ovšem zase nijak nevadí, protože stejně nejsou tak důležité pro nástin základní koncpce děje. Navíc kniha končí právě ve chvíli, kdy se děj alespoň trochu pohnul a neustálé chození “od čerta k ďáblu” (čti “od Federace k duchu Allanona a zpět“) se začalo měnit na alespoň nějakou akci. Celkově vzato – nuda a nic nového pod sluncem – hrdinové běhají sem a tam, přičemž se obvykle chovají jako pitomci, a to všechno asi v jediném zájmu – napsat co nejdelší příběh, který autorovi přinese zase nějaké honoráře…

Prostě všichni hrdinové se musí dostat k jezeru, Allanon jim zadá neuvěřitelné úkoly a pak se zase všichni pěkně rozejdou. Samozřejmě je osud donutí, dělat vše potřebné. Pár postav v ději zemře, jedna se pravděpodobně zmrzačí. To tam ještě není, ale určitě si to přečtete v druhém dílu. A jednoduše řečeno, je to takové ždímání vymyšleného světa, kdy Brooks tlačí a tlačí. Ale na druhou stranu, číst se to dá, a další díly by mohly být lepší. Takže čekejme nečekané.

Ale teď něco, k čemu se musím HODNĚ hlasitě vyjádřit. PROTOŽE TAK STRAŠNÝ PŘEKLAD JSEM SNAD JEŠTĚ NEVIDĚL. Pan Milan Morava by se měl buď vrátit do základní školy nebo urychleně odejít do penze. Věci typu: „ponořeno do tichu“, skloňování zájmena JI, kdy naprosto přhlíží 4. pád, např. „uviděl jí“ nebo „jakmile jí uslyšel“ a další takové patvary. A že někdy se jeden červ jmenuje Drtič a podruhé Creeper … Čárky, on snad vůbec neví, co to je. Čárka sem, čárka tam, mu je to ABSOLUTŇĚ jedno. Chybějící slova ve větách nebo přebývající, pche, to nic pro něho neznamená. SHRNUTO: čárky, skloňování všech slov, nejen zájmen, chybějící slova, přebývající slova, nic neznamenající slova, podivná větná stavba. Prostě všechno, co vás na základní škole učili nedělat. Tento překladatel u mě skončil. Jak jsem se nikdy nedíval, kdo to překládá, tak teď se dívat budu. Doufám, že si nějaký jeho zaměstnavatel RYCHLE uvědomí, jak na tom je s češtinou a dlouho na trhu nebude vidět. Pokud mě za 3 roky přesvědčí o opaku, tak potom budu přemýšlet, že mu odpustím. Protože tyto chyby absolutně ruší pocit pěkné četby. Troufám si tvrdit, že z 524 stran může být klidně aspoň na 250 chyba. Protože není žádná výjimka, najít 4 – 5 chyb na jedné jediné straně. Absolutní děs.

Takže, jestli překousnete tento hororový překlad a četli jste Shannaru už dříve, kupte si ji. Není to sice nijak moc kvalitní, ale do sbírky ji s klidným svědomím můžete zařadit.