2586 kroků – Pilipiuk Andrzej

Kniha obsahuje celkem čtrnáct velmi rozmanitých povídek. Až na tu úvodní mají společnou snad jen jednu věc – odehrávají se na „divokém“ východě, v Polsku, Rusku a na Ukrajině. Je těžké je nějak žánrově zařadit a zaškatulkovat, jako nejpřípadnější se mi jeví označit je prostě jako „lehké fantastično“. Autor nemá rád fantasy, takže se zde nevyskytují historie o chlapech s obrovským meči, a popisy vesmírných bitev v daleké budoucnosti tu také nehledejte. Pilipiukova fantastika je civilnější, více se držící při zemi. Jeho parketou jsou spíše alternativní dějiny, paralelní světy, a pochopitelně i humor.

Povídky 2586 kroků a Večerní zvony se odehrávají v druhé polovině 19 století a spojuje je osoba hlavního hrdiny, polského lékaře Pavla Skorszewského. Narozdíl od zbytku knihy jsou tyto povídky laděné spíše do oblasti hororu. Autor v nich neoperuje humorem, jak je jeho zvykem, ale naopak napětím. Děj povídky Letadlo do daleké země se odehrává skoro celý na letišti, kde mladý prodavač v obchodě s lacinou bižuterií zjišťuje, že ne všechny země, do kterých létají zdejší letadla, lze najít na mapách… V Atomové ruletě si Pilipiuk dělá legraci z vlny povídek, ve kterých je Polsko světovou velmocí. Napínavý děj zajímavě kontrastuje s úmyslně přehnaným líčením polských úspěchů, že se čtenář prostě nemůže nesmát. Pro mě je to vrchol knihy. Povídka Šance si pohrává s časovými paradoxy a alternativní historií. Mars 1899 se odehrává v Moskvě sedmdesátých let. Její hrdina v ní podniká nebezpečné pátrání po stopách prvních dobyvatelů vesmíru. Díky své atmosféře a dobře zvládnutým reáliím jde o velice povedenou povídku, rozhodně jednu z nejlepších ve sbírce. Znalost reálií rovněž pozdvihuje vzhůru povídku Griška, v níž se podíváme z trochu jiného úhlu na samotného Rasputina. V Žumpě se zúčastníme napínavého lovu na mimozemšťany v podzemí Moskvy a v Pásmu navštívíme atraktivní dovolenkovou lokalitu budoucnosti – zónu kolem černobylské jaderné elektrárny. Děj Vědmy Moniky se odehrává ve Vojslavicích v sedmnáctém století. Vlana se zabývá paralelním světem, ve kterém žijí upíři, ale bát se nebudeme. Jde o zábavnou humornou záležitost. Ještě bych se rád zmínil o trojici humorných povídek V mém bloku straší, Prašivé časy a Velmi cizí kapitál, které knihu odlehčují a které se asi nejvíc blíží těm „vandroveckým“.

Jak sami vidíte, spisovatelův záběr je opravdu široký, ale přesto si troufám vyvodit některé závěry. Pilipiuk drží styl nastavený jeho „krakovskou“ trilogií o sestřenkách Kruševských. Dovede napsat kvalitní, dobře vypointovanou povídku s promyšleným dějem a zajímavými postavami. Napětí ani humor mu nedělají problémy, dialogy také ne. Nejlepší je tam, kde může uplatnit své rozsáhlé znalosti historie a východních reálií. Horší je, jakmile popisuje něco, kde není úplně doma – pak působí výsledek nevěrohodně. Opravdový problém je však podle mého názoru to, že až na výjimky nezvládá umění vyvolat strach a tísnivou atmosféru pozvolna budované hrůzy. Bezesporu kvalitní povídky 2586 kroků a Večerní zvony by dodání většího množství těchto ingrediencí vykoplo do absolutní extraligy, Pásmu a Žumpě by to také pomohlo. Nu co, ne každý může být Stephenem Kingem nebo Alfredem Hitchcockem. Pilipiukovou silnou stranou je umění rozesmát, ne vylekat, a koneckonců je teprve na začátku kariéry, takže není důvod házet flintu do žita. Je pochopitelné, že ne všechny povídky ve sbírce jsou stejně kvalitní. Mám dojem, že se při jejím sestavování držel autor hesla „to nejlepší na začátek, vatu na konec“. Není tam ale žádná vyloženě špatná povídka, i ty slabší jsou alespoň průměrné. Celek je vyvážený a dobře se čte, napínavé věci jsou pro odlehčení střídány humorem, aby si čtenář odpočinul.

Počáteční obavy se ukázaly být liché. 2586 kroků je kvalitní a pestrá sbírka povídek a rozhodně nezklame ty, kterým se líbily autorovy předchozí knihy. Nezbývá než doufat, že ji nakladatelství Laser co nejdříve vydá a předloží i českým čtenářům.

(Překlady názvů povídek jsou orientační, v českém vydání mohou znít jinak.)