Spin – Wilson Robert Charles

Ve velmi blízké budoucnosti (nejde-li dokonce o alternativní současnost) náhle zmizí hvězdy – alespoň zdánlivě. Skutečnost je pochopitelně poněkud odlišná, Zemi „jen“ kdosi uzavřel do neprůhledné membrány, dokonale planetu izolující od vnějšího vesmíru. A jak se záhy ukáže, nejen od něj, ale především od vnějšího času. Během jediného dne na Zemi totiž „venku“ uplyne milion let, což činí ze Slunce, jehož přirozený růst se z pohledu člověka mnohonásobně zrychlil, velice nebezpečného souseda. Není pochyb o tom, že jev (nazývaný také Štít, či prostě Spin) je výtvorem inteligentních bytostí. Kvůli řešení nastalé situace je založena nadace Perihelion, kterou oficiálně řídí mocný E.D. Lawton, její denní chod však má ve své režii jeho geniální syn Jason.

Vypravěčem příběhu je Tyler Dupree, Jasonův nejlepší přítel a důvěrník. Právě on o několik miliard let později (vnějšího času, samozřejmě)  svěřuje deníku své vzpomínky na objevení spinové bariéry, na pokusy o její překonání, ale především na vlastní dětství prožité ve stínu rodiny Lawtonových, na své přátelství k Jasonovi a lásku k jeho sestře Diane. Zdá se ovšem, že tyto zápisy nakonec zůstanou nedokončeny. Hypotetikálové (jak jsou předpokládaní stvořitelé Spinu nazýváni) totiž sice dokázali změnit vesmír, ne však lidskou povahu, a tak má Tyler v patách tajné služby celého světa, pasoucí po informacích o Jasonově projektu.

Nosným prvkem hard science fiction zpravidla bývá nějaký ten vědecký oříšek – ať už jde o nový vynález či dosud nevídaný fyzikální jev. Spin do rodiny hard SF bezpochyby patří, a tak asi málokoho překvapí, že se celý jeho děj točí okolo čas deformující membrány, jež dala románu jméno. Dlužno podotknout, že jako východisko románu funguje spinová bariéra dokonale – autor svůj nápad, který by sám o sobě mohl kandidovat na titul SF vize desetiletí, rozvádí skutečně do důsledků a pomocí vzniknuvšího časového paradoxu dokázal do knihy vložit i slušnou řádku překvapivých zvratů.

Možná ještě pozoruhodnější než autorova imaginace je skutečnost, že si nenamlouvá, že by současného průměrného čtenáře nějak zvlášť zajímaly technické detaily jevu. A tak se v rámci zachování čtivosti, která je Wilsonovým románům vlastní, veškeré pokusy o popis Štítu odehrávají na laické, každému srozumitelné úrovni. O to větší prostor je pak věnován změnám, k nimž v souvislosti se Spinem dochází ve společnosti – ať už na poli vědeckém, politickém či duchovním. Tyto procesy jsou citlivě zakomponovány do samotného příběhu – nebrzdí plynulost čtení a především nenudí.

Velké vědecké vize jsou sice nepochybně vzácným a hodnotným artiklem, samy o sobě ovšem čtivou knihu neudělají. A tak Wilson přinejmenším stejnou pozornost jako Spinu věnuje lidem, kteří se s novým stavem vesmíru musí naučit žít. O změnách ve společnosti jako takové zde již zmínka padla – boom nejrůznějších duchovních a náboženských proudů, vlny paniky v obdobích změn ve Spinu i apatie, do níž lidstvo upadá v mezidobích – vše působí realisticky a celkem přesvědčivě. Autor by snad jen mohl omezit opakovaná prohlášení o tom, že román je vlastně generační výpovědí společnosti vyrůstající ve stínu Spinu. Na to se Wilsonova „pospinová“ společnost až příliš podobá bezpočtu obrazů Ameriky v době vietnamské války.

Lidstvo tvoří jednotlivci, a tak se autor pochopitelně zaměřuje především na osobní příběh Tylera a jeho blízkých. Při charakteristice jednotlivých postav je již autorův výkon poněkud spornější. I ony jednají věrohodně a většinou působí realistickým dojmem, sotva však lze přehlédnout, že se autor během procesu jejich oživování až přespříliš úzkostlivě držel osvědčených modelů – a to nejen při vykreslování jednotlivých protagonistů, ale především při výstavbě jejich vzájemných vztahů. Despotický otec „aristokrat“, matka alkoholička, tmelící prvek v podobě rodinné hospodyně, ale i trojice dětí v tomto prostředí vyrůstajících: dědic rodinné tradice Jason, rebelující Diane a především věrný Tyler, důvěrník všech významných postav a v mezích možností nezávislý pozorovatel – jeden archetyp vedle druhého. To vše je navíc poskládáno do pramálo originálního, mnohokrát prověřeného vzorce. Těžko se proto lze ubránit dojmu, že přesvědčivost hrdinů spočívá především v tom, že se v každém okamžiku chovají přesně tak, jak od nich čtenář očekává. Ruku v ruce s touto očekávatelností jde ovšem určitá míra ztráty životnosti.

Kvůli pozornosti, jíž Wilson věnuje spinové membráně a vztahům mezi aktéry románu, zůstala bohužel epická rovina příběhu odsunuta na vedlejší kolej. Absentující dějovou složku knihy má suplovat její rozdělení do dvou časových linií, přičemž hlavní úlohou událostí z doby pozdější je upozornit čtenáře na změny, které se v mezidobí ve světě i v životě protagonistů udály, a pečlivě volenými narážkami jej navnadit na věci příští. Ať už je však řeč o jakýchsi ukradených supertajných materiálech, nebezpečných pronásledovatelích či legendě o Jasonu Lawtonovi, jde pokaždé jen o plané sliby. To vše se sice v románu objevuje, jde však pouze o vedlejší prvky, pro příběh nepodstatné a samotným autorem odbyté v několika odstavcích. Skutečně zásadní proměnou tak vlastně projde pouze Štít.

Román, který letos v srpnu obdržel prestižní cenu HUGO, lze každopádně doporučit příznivcům klasické hard science fiction stejně jako ctitelům Myrerova Posledního kabrioletu. Prostor, který Wilson věnuje vztahům hlavních postav, v mnoha směrech skutečně posouvá Spin do rovin typických spíše pro nežánrovou literaturu. Zklamáni by však neměli být ani ostatní – přinejmenším pokud neočekávají dobrodružné čtení ve stylu Darwinie.