Říká se, že sedmička je šťastné číslo. Proč to píšu? Protože Veniss Underground je sedmou knihou, vydanou v edici „New Weird“ u nakladatelství Laser. Jestli číselná magie zafungovala i u ní, nebo ne, si můžete přečíst v této druhé recenzi na tento titul.
Na úvod si dovolím zacitovat z Wikipedie: I přes svůj komerční neúspěch se Velvet Underground stali jednou z nejvýznamnějších hudebních skupin své doby. Hudební teoretik Brian Eno prohlásil, že si jejich desky koupilo jen několik tisíc lidí, ale téměř každá píseň inspirovala vznik další hudební skupiny. Tento výrok je sice do určité míry přehnaný, ukazuje však sílu hudebního vlivu skupiny i kultovní charakter jejího pětiletého působení. Velvet Underground byla jednou z prvních rock and rollových skupin, která experimentovala s hudební formou a používala avantgardní prvky.
Pokud si myslíte, že je scestné hledat analogii mezi hudební skupinu a knihou, o které zde píšu, pak se mýlíte. Není totiž žádnou náhodou, že se překladatel rozhodnul nepoužít český ekvivalent názvu novely, která knize dala jméno, a že ponechal originál, který českým čtenářům (nebo alespoň jejich části) evokuje mimo jiné i výše zmíněnou hudební skupinu. Podobností je totiž víc než dost, ale jednou z nejpodstatnějších je to, že se ani skupina, ani spisovatel nevyhýbají popisu těch temnějších stránek lidské duše a života. A, stejně jako tvorba Velvet Underground, nebude se ani Veniss Underground líbit každému.
Veniss Underground obsahuje stejnojmennou novelu a šest povídek, odehrávajících se ve stejném světě. Zaměřme pozornost na novelu, o povídkách platí ostatně téměř to samé. Planeta Země je v daleké budoucnosti zničená ekologickými katastrofami, pevniny jsou pokryté nehostinnými pouštěmi a oceány obydlené podivnými tvory. Není kam utéci, jen do podzemí. Zbytky lidí žijí v komunitách bojujících (a prohrávajících) v boji o přežití. Lépe se vede jen těm, kteří obývají obrovské uzavřené megapole, ale i ty se začínají rozkládat zevnitř. Na tomto jevišti se odehrávají poslední dějství dramatu zvaného dějiny lidstva. Celou knihou se jako červená nit vine motiv neodvratného úpadku. Pro lidstvo není žádná budoucnost, bude jen hůř…
Nyní by se hodilo několik slov o ději, jenže, jak si po přečtení knihy a „strávení“ jejího obsahu uvědomíte, děj zde vlastně není to nejpodstatnější. Dal by se shrnout do věty: Nicholas chce surikata a proto jde za Quinem, Nicholas zmizí, jeho sestra Nikola ho chce zachránit, Nikola také zmizí kdesi v podzemí města Venissu, a její bývalý milenec Sidrach (který ji stále miluje) se vydá ji zachránit. Ano, Sidrach je Orfeus budoucnosti, který se vydává do pekla pro svou Eurydiké Nikolu, a potvrzuje tak poučku, že láska překoná jakékoli překážky. Zajímavější než děj je forma, jakou je popsána Sidrachova výprava do hlubin pekelných, respektive prostorů pod Venissem.
Knihu prakticky nelze srovnat s žádným science fiction románem. Spisovatel použil vypravěčské postupy známé spíše z „normální“ literatury. Těžiště knihy není v napínavém ději a akci, Vandermeer se soustředil na něco jiného. Ne na epický rozměr, ale na atmosféru a celkové vyznění. Jenže, a tady je ten skrytý háček, jde o atmosféru velice, velice temnou a pochmurnou. Autorův popis Venissu připomíná noční můru. VanderMeer vede svou fantasii s nemilosrdností a jistotou chirurga, provádějícího vivisekci, přesnými pohyby svého pomyslného skalpelu se dostává hlouběji a hlouběji do lidského podvědomí a odhaluje to, co mělo zůstat navždy skryté – samotné kořeny hrůzy a zoufalství. V podzemí Venissu se vaše nejhorší noční můry stávají skutečností, ba co víc, běžnou a každodenní realitou. Nic není dost zvrhlé, žádný výstřelek není dost nepřirozený. Biotechnologie budoucnosti neznají hranice a jejich uživatelé neznají svědomí. Autor před zděšeného čtenáře staví výjevy jako z Dantova Pekla, jako z Breughelových obrazů. Ano, kniha se snadněji přirovnává k zhmotnělým obrazům či oživlým plastikám a sochám H.R. Gigera. Je to fantasmagorické, je to dekadentní, je to avantgardní, je to divné. A samotný autor se tím pyšní a nijak to neskrývá.
Je jasné, že takový výtvor se rozhodně nebude líbit všem, ale o to autor ani neusiloval. Kniha pravděpodobně nebude mít žádný masový úspěch, ale bez ohledu na naše názory představuje jednu z mnoha tváří moderní science fiction, a rozhodně stojí za to dát jí šanci. Poskytuje velice neobvyklý zážitek a nakladatelství Laser si rozhodně zaslouží pochvalu za to, že jsme dostali možnost přečíst si ji česky. I když si můžeme o literárním stylu „new weird“ myslet, co chceme (osobně ho považuji spíš za reklamní trik), představuje stejnojmenná edice Laseru v rámci střední Evropy prakticky unikát, solitéra odlišujícího se pečlivým výběrem titulů, jednotnou grafickou úpravou obálek a kvalitními překlady a redakčním zpracováním. A Veniss Underground do ní zapadne velice dobře.
Ale proč 8/10 ????