Jaroslav Jiran vybral z českých luhů a hájů deset kousků do nové povídkové knihy, jež navazuje na starší titul 2101: česká odysea. Celkem sebevědomě se na zadní straně obálky tvrdí: „…deset povídek, které dokazují, že naše současná domácí sci-fi již dosáhla velmi dobré úrovně a vyrovná se i tvorbě známých angloamerických autorů SF.“ Nuž, nechvalme dne před večerem a pojďme se podívat, co nám J. Jiran připravil.
Sbírku otevírá Unionis Pavla Urbana. Povídka po zajímavém začátku sklouzne v takřka dokumentární líčení. Nic proti, kdyby příběh nebyl založen na pochybných premisách. Píšu-li příběh, jenž podstatnou částí stojí na genetice, měl bych o ní něco vědět a mít představu o tom, jak by se mohla vyvíjet. Kvůli vzorku DNA už ani dnes není třeba „dárce“ zabít, stačí nám trocha slin a zařízení pro polymerázovou řetězovou reakci a máme dotyčné DNA, kolik chceme. Jenže kdyby tohle vzal autor v úvahu, přišel by o možnost takřka sadistických scén v závěru povídky. Haj hou.
Supertajný večírek Ondřeje S. Nečase má to právo být srovnáván se zámořskými vzory. Povídka o neobvyklém zásahu jedné české speciální jednotky je profesionálně napsaná, obsahuje slušnou pointu a nemá ani žádné kosmetické vady. Co víc si přát.
Hned následující povídka, Invaze, s podtitulem Z vyprávění kapitána Vojnochlapa, velitele 5. roty vesmírných sil, je slabým odvarem různých děl zesměšňujících armádu, její důstojníky a války, v nichž prokazují svoji chrabrost. Nejen že není originální, ale většina jejích předchůdců je i vtipnější. Autor byl na vojně a patrně tam i něco zažil. Jenže to snad většina mužské populace před zrušením povinné vojenské služby. Naštěstí ne každý se uchyluje k psaní povídek, většina z nás vystačí s historkami u piva.
J. Jiran patrně pracuje s kontrastem. Poslední opravdové dobrodružství Jaroslava Petra je zase zajímavé čtení, které navíc nese i přesah, tak neobvyklý v moderní české sci-fi. Námětem je doping a jeho možné dopady. Konec sice vyznívá hodně dušínovsky, ale celkový dobrý dojem nekazí.
Povídka Sršeň Jana Hlávky nás jako horská dráha zase snese z oblaků. Otřelý startrekovský námět borgů nepřináší nic nového. Autor se ani nepokouší o nějakou inovaci či zpestření. Pokud tím nemyslíme závěrečný deus ex machina, vyšitý jako pěst na oko s nelogičností, která nedá spát. Kontrolní otázka: jak může na moderní vesmírné lodi s posádkou s kolektivním vědomím přežít člověk ve větracím systému? To je první místo, které by konstruktér kontroloval na každém metru, jeho selhání/ucpání by totiž bylo pro posádku fatální. A to už pomíjím fakt, že replikátor, který zvládá složitou syntézu bílkovin, nezvládne obyčejnou kyselinu askorbovou jako vitamín C (jenž si navíc autor plete s prvkem, ač jde o sloučeninu).
Hvězdy opět spatříme, přeneseně i v příběhu, v díle Martina Gilara Do žádného vesmíru nevedou jen jedny dveře. Dobře zvládnutý text nás vezme na cestu strukturou prostoru, která obsahuje zkratku i do našeho nitra.
David Šenk se v Hledání jinoplanetníků pokusil o anekdotu s poučením, ale čtenář po jejím přečtení zůstává na rozpacích, co tím poučením vlastně mělo být. Bodré vyprávění vyznívá jako rána do zvonu, kterému chybí srdce.
Pouti na hory Jany Rečkové jsou pohádkou, bohům žel, v autorčině tradičním stylu; obtížně čitelný text, plný emocí a naddimenzovaných popisů. Samotný příběh je tuctový a jako mnoho povídek v této knize, nic nového nepřináší.
Do stejné škatulky si dovolím zasadit i další povídku, Deník Johna Parkera. Autor, Lukáš Hrdlička, se snažil napsat psychologický text s děsivou pointou, ale tu čtenář uhodne v polovině textu a mejdan se nekoná. K tomu všemu je text maličko zmatený, a magnetické poruchy za to nemohou: str. 306 – “Celá oblast, kde jsou neznámé budovy, zmizela.” (objekty, k nimž hlavní hrdina chodil); str. 307 – “…k objektům už nechodím vůbec,…”
Na sám závěr knihy si ale p. Jiran nechal bombu, která má vše, co moderní česká SF může nabídnout; příběh, který má svou hloubku, originálně zpracované české reálie a ruku dobrého spisovatele. Stanislav Ertl ml. ukázal v povídce Závrať z úspěchu, zač je toho loket; ba co loket, flák skvělé sci-fi.
Jakmile si čeští spisovatelé zují dětské botky amatérismu, potom je to skutečně šťavnatá pastva, jak minimálně čtyři z nich v této knize ukazují. Nakladateli a editorovi nelze než doporučit, aby raději méně chválili a lépe vybírali. To, že o něčem řekneme, že je to zlato, ještě neznamená, že to zlato je.
