V edici Ikaros vyšel nový sborník fantasy, sestavený Vladem Ríšou z povídek známých tuzemských autorů. Kniha „2005: Česká fantasy“ obsahuje jedenáct povídek, které čtenáře zavedou nejen do různých dob a zemí, ale i do různých světů.
Sequor trahentia fata Františky Vrbenské je příběhem švédského vojáka, násilně zverbovaného za třicetileté války. Nezranitelnost a otáčející se kolo štěstěny v lidském osudu linkovaném válkou jsou jedny z hlavních prvků působivého příběhu, který je skoro tak temný, jako doba, v níž se odehrává.
Dobrý dům na hraní Jany Rečkové zavádí čtenáře do podivné komunity „dlouhověkých“, kteří nenápadně manipulují lidskou populací v okruhu své působnosti. Komunita se ocitá v problémech a je na dívce jménem Karal, aby situaci vyřešila. Jak je u této autorky zvykem, rovina akční se mísí s rovinou psychologickou a výsledkem je dobrý, byť poněkud netradiční příběh.
Pták Noh Vlada Ríši je příběhem z časů posledních Přemyslovců. České poselstvo vyjednává v jednom z italských královstvíček a jeho ozbrojený doprovod se baví, jak se dá. Panoš Bruno má plno práce, aby stihl trénovat na turnaj, tahat rozumy ze zdejšího alchymisty a obšťastňovat princeznu, zatímco jeho otec, rytíř Stillfred, se účastní jednání. Náhle se objeví posel se zprávou, že na jednom z horských panství se opět objevil pták Noh, za jehož skolení je víc než slušná odměna. Takovou příležitost si ovšem Stillfred ani Bruno nenechají ujít. Profesionálně napsaný příběh je možno zařadit mezi dobrodružnou klasiku, nechybí zde notná porce humoru, samozřejmostí jsou láska a nějaké ty souboje, magii tu ale zcela nahrazuje alchymie. Povídka aspiruje na titul „nejveselejší kus sbírky“, i když v porovnání s jinými díly tohoto autora působí dost umírněně.
Ti, kteří nechodí po zemi Edity Dufkové nás zavádí do předkolumbovského Mexika. Královský syn náhle ztratil duši a velekněz se vydává na pouť za jejím nalezením. Svět starých mexických bohů a duchů je sám o sobě strašlivým místem, když si ale bohové začnou dělat naschvály, opravdu není o co stát. Dobře podaný, nepříliš běžný příběh z exotického prostředí od osvědčené autorky má dost blízko k hororu, schéma příběhu je však klasické a výsledek zcela koresponduje se zvoleným prostředím.
Nezapomeň Veroniky Válkové se odehrává ve slovanských Čechách. Děj hlavně ve své první půlce vcelku názorně ilustruje staré pořekadlo o cestě do pekel dlážděné dobrými úmysly. V tomto případě je cesta dlážděná i magií a na samém začátku navíc svlažena příliš velkým množstvím medoviny. Příběh je napsán svižně, s notnou dávkou lehkosti a může posloužit jako memento všem, co jsou vyznamenáváni rozumem „in memoriam“.
Bílý kondor Miroslava Hokeše je vyprávěním o výpravě, která měla zlikvidovat zlého čaroděje, zachránit dívku a osvobodit trpící lid. Jenže na místě se ukázalo, že je vše jinak a že ani minulost není taková, jaká se zdála být. Děj je podán v typickém „hokešovském“ stylu, kterému ne každý čtenář přijde na chuť. Zajímavé myšlenky, osobitý přístup autora a nepříliš tradiční rozuzlení staví klasická fantasy schémata do nezvyklého světla.
Sluneční štít Lucie Lukačovičové popisuje několik dní ze života mnichů – bojovníků z horského kláštera na Slunečním štítu. Proč jsou jistí lidé právě zde a ne někde jinde, proč je nutno některé skutečnosti utajovat? Celkem jednoduchá, ale čtivá povídka známé autorky budí dojem, jako by původně patřila do nějakého rozsáhlejšího celku, což ve výsledku dává více otázek než odpovědí.
Dům Hada Leonarda Medka nás vrací do Mexika, tentokrát do ztraceného údolí v násilně pokřešťanštělé zemi někdy na začátku 17. století. Skupina španělských vojáků se na základě popisu v tajemném deníku dostane při honbě za vysněným pokladem do podivných končin. Uzavřeni v tajemném údolí nenalezli poklad, ale odhalili děsivé tajemství. Klasický, dokonale propracovaný dobrodružný příběh nemá chybu a ve své specifické kategorii stojí na hodně vysoké příčce. Zcela po právu se stal inspirací pro ilustraci na obálce sbírky.
Návrat meče od Richarda Šusty klade na pozadí víceméně běžného příběhu otázku, jak dalece štěstí ovlivňuje nás a jaký máme my sami vliv na to, čemu říkáme štěstí. Co jsou ještě věštby a co pouze kvalifikovaný odhad? Na tyto otázky úplně přesně neodpoví ani tento příběh.
Zavřená cesta je variací na klasická schémata pohádek a legend o záchraně zpustošených království ztracenými princi. Starý profesionál Zdeněk Rosenbaum nám zde s notnou porcí osobitosti, pochmurnosti a černého humoru předkládá vlastní a přitom ryze současnou verzi prastarého příběhu, který v jeho podání nemá chybu.
Květ Skály Petry Neomillnerové uzavírá tuto sbírku. Představení výchovného ústavu, z něhož po mnohaletém mučení vycházejí absolventi s kvalifikací vrah-čaroděj, se rozhodli posílit svou moc zplozením jakési speciální bytosti. Za tím účelem vytáhli z maléru jednu z absolventek svého ústavu. Jejich osvědčené výchovné a přesvědčovací metody ale tentokrát přinesly poněkud nečekané ovoce. Děsivý příběh z drsného prostředí, temnota, speciální praktiky a další efekty v působivém podání potěší řadu vyznavačů temné fantasy a možná rozhodí některé slabší povahy.
Knihu lze rámcově hodnotit kladně, kvalita jednotlivých povídek je vzájemně srovnatelná. „Tu svou“ si vyberou milovníci různých podžánrů, ať už jim půjde spíše o psychologii, exotiku nebo čisté dobrodružství. Celkové vyznění sbírky je spíše temné, stoprocentně dobrý konec má všehovšudy jedna či dvě povídky, ostatní končí buď relativně realisticky, nebo totálně realisticky (tedy špatně). Osobně bych v budoucnu uvítal sbírku kvalitní české humoristické fantasy, protože příliš mnoho reality může mít na některé čtenáře zhoubný vliv.
Působivý obrázek na obálce od J. P. Krásného vychází z Medkovy povídky Dům Hada a zaručeně ke knize přiláká řadu zájemců. (Poznámka na okraj: Mému oku starého pistolníka bohužel neunikla skutečnost, že palné zbraně v rukou vojáků jsou příliš „moderní“. K těmto tvarům a provedení dospěly pušky a pistole cca 150 – 200 let poté, co se odehrál Medkův příběh.)
Tak to si určitě přečtu! Hodně mě to nalákalo! Hlavně anotace na povídku Leonarda Medka, Edity Dufkové a Miroslava Hokeše, kterého považuju za nejnedocenějšího autora na SF scéně. Taky mě dost nalákal návrat starého veterána Zdeňka Rosenbauma. Mám jeho starší knihy a byly dost dobré, hlavně Dvojnásobný dvojník (s L. Szalaiem), tak se těším, s čím přešel teď.
Tak tyhle povídky jsou opravdu senzační. Leonard Medek je jako obvykle mužně dobrodružný, Edita Dufková možná nemá tak vypsaný styl jako Medek, ale zato má jedinečné nápady (je to ještě šílenější a úžasnější než povídka o Mrtvém koni), no, a Mirek Hokeš tady boduje!
Mě teda Rosenbaum moc nesednul. A Květ skály taky ne.
Tak, každému se líbí jiné věci. Navéc, on napsal i slabší věci, tak záleží na tom, co si od něj četla.