Ocelové jeskyně – Asimov Isaac

Několik staletí po první (a zatím poslední) vlně kolonizace Vnějších planet je Země zoufale přelidněná. Její obyvatelé se dobrovolně uzavřeli do obrovských měst chráněných před okolním světem silnou vrstvou oceli a pobyt na čerstvém vzduchu si už nedokáží ani představit. Životní úroveň většiny pozemšťanů za moc nestojí a ještě ji zhoršuje postupné zaplňování pracovních míst roboty. Na tomto pronikání pozitronické inteligence do všech sfér života ovšem trvají Vesmířané, jejichž kultura a technologie dalece předstihla poměry na Zemi a kteří pozemšťany prakticky izolují od obyvatel ostatních planet. To jim pochopitelně mezi obyvateli pozemských megapolí na popularitě nepřidalo, a tak se všemi vrstvami společnosti šíří xenofobní nepřátelské nálady zaměřené proti obyvatelům Vnějších světů a především proti robotům. Již tak napjatá situace hrozí vyhrocením v okamžiku, kdy je zavražděn prominentní Vesmířan. Podezření padá právě na obyvatele Země, jimž tak hrozí odvetná akce. Vyšetřováním delikátního případu je pověřen newyorský detektiv Eliáš Baley, jemuž je jako kolega přidělen vesmířanský humanoidní robot R. Daneel Olivaw. O tom, že spolupráce pozemšťana (se všemi předsudky a xenofobní mentalitou, která k tomuto titulu neodmyslitelně patří) a robota nebude bezproblémová, není třeba pochybovat.

Přestože se Ocelové jeskyně tváří jako detektivka (a vydavatelé, kam až paměť sahá, je v tom podporují), jde víceméně o pouhou kamufláž. Samotné vyšetřování vraždy je zkrátka jaksi odsunuto na vedlejší kolej. Namísto policejní práce a postupného odhalování faktů se Eliáš Baley věnuje všemu možnému (kromě vyšetřování), jen aby v závěru knihy celý případ jako mávnutím kouzelného proutku vyřešil. Detektiv tak vlastně plní spíš roli průvodce, jehož prostřednictvím pronikáme hlouběji do života pozemské společnosti a do mentality městských obyvatel, pro které představuje odpor k robotům a nadřazeným vesmířanům jednu ze základních součástí života.

Přestože Asimov jako autor detektivky v případě Ocelových jeskyní zoufale selhal, coby tvůrce vize budoucí společnosti více než dostatečně obhájil svou pozici klasika žánru. Jeho představa technické úrovně Země budoucnosti sice s odstupem půl století dokáže tak nanejvýš vykouzlit pobavený úsměv a některé detaily života vyvolat  nedůvěřivé nakrčení čela (3/4 obyvatel jsou křesťané, ženy, které v životě neviděly volné nebe, nosí klobouky), na celkovém dojmu z knihy to však změní jen málo.

Ocelové jeskyně by sice asi málokdo označil za vrchol Asimovovy tvorby (ve srovnání s cyklem Nadace, staršími povídkami, ale i dalšími díly robotické série přece jen citelně ztrácí), ale přesto jde o kvalitní čtení. K závěrečnému hodnocení byste si měli přidat bod, pokud patříte mezi fanoušky Asimovova stylu psaní, a dalšího půlbodíku, jestli se zajímáte o jeho roboty. Podtrženo sečteno: podprůměrná detektivka, nadprůměrná science fiction.

(PS: Nakonec jsem prohrál urputný boj se svým škodolibějším JÁ, takže si malé rýpnutí do českého překladu přece jen neodpustím. Uznávám, že jsem sice anglickým originálem nepolíben, ale přesto bych si troufal tvrdit, že ony tak důležité přenosy, spojení a zobrazení nejsou ani tak trojmístné jako spíš trojrozměrné.)