Totální ztráta rozměru – Procházka Jiří Walker

Jiné světy

Hned na úvod čtenáře dychtivě očekává jedna z vůbec nejlepších povídek Jiřího W. Procházky. Science fiction bývá někdy postavena na axiomu, na nevyvratitelném tvrzení, že „něco je jinak“. (Tahle vlastnost sci-fi třeba dala za vznik celému subžánru alternativní historie.) I v první povídce této knihy takový axiom nalezneme; „…a odsuzuje se ke ztrátě rozměru“ je postavená na ryze originálním nápadu, kdy místo křesla, gilotiny nebo šibenice dostanou odsouzenci trest v podobě ochuzení o jeden prostorový rozměr, aniž by se řešilo, jak se toho dá docílit. Autora zajímají čistě důsledky. Zajímavé je zvláště sledovat pokroucenou psychiku členů „takové normální rodinky“, když jejich otec začne žít kvůli provinění na stěně obývacího pokoje. Povídka skrývá množství témat a nápadů, které nemohou nikoho nechat lhostejným.

„Když jsem ve službě, nevraždím“. To je název povídky, kde se účinně setkávají tři literární tendence a žánry. Je to detektivní příběh ve stylu staré drsné školy (Chandler, Hammett), vystupují zde zombie a zápletka je ryze hard sci-fi (vynález stroje na zastavení toku času). Tyto tři věci Procházka zkombinoval tak dobře, že se bez sebe neobejdou, což je ku prospěchu věci.

„Konec projektu ,Příliv‘“ sice obdržel Cenu Akademie SFFH (v knize je to uvedeno chybně), ale v tak silné konkurenci dalších Procházkových povídek je to kus spíše slabší. Ovšem stále ční vysoko nad český standard. I tady nalezneme typickou sci-fi zápletku o nalezení neznámé inteligence. Právě takováto témata můžou z Procházkových povídek dělat v očích mnoha čtenářů spíše retro, než moderní literaturu. Autor však tato témata obohacuje. V tomto případě zrovna tzv. politfiction, ovšem na natolik současná témata, že už dnes, dva roky po dopsání, jsou některé narážky zastaralé (např. tehdy ještě Procházka nemohl vědět, že se pár měsíců po dopsání této povídky vrátí Američané do Perského zálivu). To ale není důvod lámat nad povídkou hůl, její přečtení bude mít smysl i za pár desítek let, nehledě na budoucí politickou situaci ve světě (pokud předpokládám, že povídka nebude zastaralá z důvodu objevení neznámé inteligence, jak ji popisuje Procházka :)).

„Krysy“ budou patrně největší šok pro většinu čtenářů, kteří neznají spisovatelovu nejstarší sbírku povídek Tvůrci času (1991), odkud je tato povídka (i některé následující) převzata. Lépe než škatulka SF sedí na tento expresívní text existencionalismus či surrealismus. Jeho lyrická delirická atmosféra je ve sbírce (i v české literatuře posledních let) zjevem nevídaným. Procházka navazuje v tom nejlepším slova smyslu na Kafku, Ladislava Klímu a další starší spisovatele jejich literárních proudů. Příběh se nese v rovině symbolické, čtenářův mozek je plně zaměstnaný touhou vypořádat se s textem tak, aby pro něho samotného byl co nejsrozumitelnější. A to je jeho největší výhra – ponouká naši fantazii pomocí obrazů a myšlenek, které jsou navíc do sebe šikovně skloubené a v některých pasážích nabývají různých smyslů. Nejsnáze je to vidět na konkrétních termínech (například „světlo“), které autor využívá v nejširších možných významech – od fyzikálních po abstraktní. Jediná nevýhoda povídky je, že nejlépe funguje samostatně, a tak jí trochu škodí zařazení do sbírky vedle ostatních. Další práce totiž chtě nechtě oslabují její vyznění. Zvláště v následující povídce „Spermadonna“ využívá autor podobných postupů, ale častěji spíše „pro efekt“. To však neznamená, že by Spermadonna nebylo další přínosné (taktéž ryze originální) dílo, které by čtenáři nemělo co říci. Ale právě odlišná práce autora s podobnými literárními prostředky může u části čtenářů vyvolat znejistění, zda se náhodou nejedná místo o geniální autorskou výpověď spíše o takové technokratické pábitelství, jehož výsledkem jsou sice zajímavé myšlenky, ale text jako takový je neupřímný. Název napovídá, že Spermadonna je povídka na sexuální, erotická a pornografická témata, zkombinovaná mj. s náboženstvím.

Kyber svět

Jádro povídkové sbírky tvoří pět volně provázaných kyberpunkových povídek. První z nich vznikla již v roce 1989, tedy nemnoho let poté, co William Gibson napsal svého Neuromancera. Procházka však ze začátku zahraničními autory ovlivněn nebyl. Právě osobitost textu bude hrát největší roli, jestli vás tyto povídky osloví. Jeho pojetí je značně technologicky „hardcorové“ a usvědčuje moderní literaturu a filmy ovlivněné počítačovou kulturou, jako je například Matrix, že se v jejich případě jedná o „kyberpop“. I v Procházkově kyberpunkovém světě fungují dvě existenční roviny, zajímavým způsobem provázané. Do té binární mohou lidé vstupovat a setkávat se s personifikovanými programy, ale i daty a matematickými funkcemi.

Právě tyto povídky patří mezi nejčtivější a vysvětlují, proč bývá spisovatel často označován za autora akčních příběhů. I zde je jeho sloh úsporný, takže nechává vyniknout bohaté slovní zásobě. Čtenář, který má mizivé znalosti o počítačích, bude nutně omezený vysokým počtem odborných (až slangových) výrazů z počítačové, matematické a fyzikální terminologie. Čím více toho z těchto oborů víte, tím více si můžete vychutnat souzvuk slov, obrazů a děje, jinak vám zbude jen dobrodružství hrdinů v nepochopitelném světě. Pokud máte znalosti naopak hluboké, nedoporučuji hrabat se v konkrétních výrazech a obratech, protože autor s odbornými výrazy pracuje spíše jako se základními kameny pro stavbu atmosféry. V mnoha případech jsou popisy pouze asociované, nikoliv nutně podložené zdůvodněním; a každé „proč“ pak zůstane bez logické odpovědi. Nemyslím si, že by to byla chyba těchto povídek; právě v této básnivosti tkví kouzlo Procházkových literárních eskapád, zřídka však jdou některé výrazy svým významem dokonce proti zobrazované skutečnosti. Tyto detaily se ale v bohaté mozaice ztrácí. Autorovo pojetí akčního kyberpunku je jednoznačný přínos pro čtenáře, potažmo pro celou sci-fi literaturu. Divím se, že se za ta léta nenašlo spousta epigonů, kteří by se snažili tento zdánlivě primitivní asociační styl napodobit, ale to je spíše dobře. S největší pravděpodobností by totiž vznikalo nevěrohodné, nefunkční a esteticky bezcenné žvanění. Na to, abychom z toho mohli podezřívat samotného Procházku, jsou jeho texty příliš dobře napsané, jednotlivé prvky příliš funkčně zkombinované a povídky příliš smysluplné (a v neposlední řadě efektní, samozřejmě).

První dvě povídky působí jako rozsáhlý prolog k celé kyberpunkové sérii. Oba příběhy mají svůj vlastní děj, samozřejmě, ale přesto jsou povídky důležité zvláště pro představení prostředí (Pražský průnik), resp. hlavních hrdinů (Rox’n’Roll). Zároveň jsou to čtenářsky nejnáročnější díly cyklu. Už následující dvě novely (Kybernátor a Roll’s Royce) jsou mnohem čtivější, protože se autor začíná soustředit hlavně na příběh a charaktery. Záplavu odborných termínů vyložených v nových souvislostech vyměňuje za tzv. popkulturní odkazy, tedy narážky na známá témata z převážně moderního umění. Závěrečná povídka cyklu (Jackův konvoj) je už úplně jinde – a to hlavně prostředím. Procházka svůj kyberpunk směle poslal do vesmíru a vytvořil tak vynikající směsici hned několika subžánrů SF.

Transmise

Na rozdíl od předchozích, převážně akčních povídek je delší novela Říše tiché smrti dobrodružné čtení ve starém stylu. Autor vytvořil svůj nový svět, který ještě není na vysoké technologické úrovni. Ještě než přijde na řadu elektřina (přijde-li), používá se jako hlavní zdroj energie mechanická síla přenášená obyčejnými transmisemi. V tomto světě totiž neexistuje oheň (další axiom jak vyšitý), ale lidé k rozvoji civilizace nějaký zdroj energie potřebují. A tak se o transmise vedou vleklé územní spory a války. Bohužel je příliš patrné, že autor zamýšlí tento text rozšířit na plnohodnotný román. Stihl nastolit tolik otázek a zápletek, že je na takovémto prostoru nemohl uspokojivě uzavřít. Proto by bylo lepší počkat s hodnocením Transmise, až bude hotový kompletní román.

Jestli máte chuť žasnout nad něčím běžně nevídaným, sežeňte si něco od Procházky. Totální ztráta rozměru je v této chvíli pravděpodobně tou nejlepší možností. Žijící legenda science-fiction naštěstí nepřestává psát. Ve sborníku Punk Fiction se objevila povídka Lady in Blackout, která spadá do kyberpunkového cyklu, a nyní se pro nové vydání připravuje fantasy série Ken Wood.