Protože si nemůžeme napsat vlastní recenzi na knihu, která je spjatá s naším magazínem, požádali jsme o ní nezávislého recenzenta Wojtu Běhounka. Jak se mu antologie líbila se dočtete právě v tomto článku, který ve svém úvodu výborně vystihuje situaci antologií mezi ostatní žánrovou literaturou.
Nevím jak vy, ale já rozhodně patřím mezi ctitele povídek. Ať si všichni ti nevěřící milovníci románů myslí co chtějí, dobré povídky mají kouzlo, které se jim prostě upřít nedá. Je to jako když vám přítel vypravuje dobrou historku nebo příběh – krátké, rychlé a občas nějaká ta pointa. Buď pohladí na duši, nebo vyděsí. Přinesou něco do vašeho života, nebo vám naopak sebere iluze o světě. Takové by měly povídky být. Ale nejsou. A v tom je zakopaný pes, jak říká známé přísloví.
V dnešní době píše kde kdo (jako ostatně i před tím), a buďte jenom rádi, že nečtete všechno, co ročně vznikne jen na našem území. Od toho jsme tady my, kritici a redaktoři, kteří tvoříme první síto a nepříjemnou noční můru pro všechny beznadějné, nadějné i ostřílené autory. Někomu se to nemusí líbit, někdo může protestovat, ale to je tak všechno, co s tím může kdo dělat. Tím druhým sítem (ještě vybranějším, zmlsanějším a na kritiku tvrdším) jsou čtenáři. Teprve oni mohou autora vyzdvihnout do výšin, úplně potopit nebo prostě jen ignorovat. Proto, když vyjde povídková antologie, předpokládám, že bude obsahovat povídky, které má smysl a cenu číst. Jsem rád, že jsem se v posledních letech jen málokdy spletl ve výběru – obzvláště když jde o texty domácích autorů.
Přejděme ale k věci. Povídková antologie Čas psanců představuje práce deseti českých a slovenských autorů. Jde převážně o fantasy povídky s jedním společným prvkem – jak napovídá název, v hlavní roli je vždy rozporuplný (Goethe by řekl rozervaný) hrdina, neboli společenský psanec. Naprosto bezkonkurenčně celé antologii vévodí text Alexandry Pavelkové Desítka. Má všechny předpoklady skvělé fantasy povídky – spád, atmosféru a vtipnou pointu. Není proto divu, že ji nakladatel vydal i samostatně v malém kolibřím vydání, který se jako dárek rozdával na autogramiádě této antologie (15.6.2004 v knihkupectví Krakatit). Naštěstí to není jediná povídka, která ve sborníku stojí za to. Například Černé srdce Ďuro Červenáka je báječná krvavá řežba v duchu Howardových vikingských příběhů – jen místo na severu se odehrává na neméně divoké Rusi. Stejně bojem nabitá, jen o trochu vážnější, je i povídka Ze západu na východ Ivany Kuglerové z postkatastrofické budoucnosti, která vypráví o cestě, ztracených iluzích a o víře ve svůj cíl. Dále je tu výborná Desítka… ehm, o té už jsem asi mluvil, co?
Leonard Medek opět potvrdil své literární nadání v okultní povídce Smeťonoš, pojednávající o jedné rafinované duchařské pomstě. Stejně tak nezklamala ani Františka Vrbenská, která v povídce Oheň v kostech, popel v očích dokázala, že ne všechno, co je vyprávěno jako pohádka, musí nutně pohádka být. Její fantasy příběh o tom, že zlo má různé podoby a jen těžko se určuje, kdo může rozhodovat o “blahu” ostatních, je příjemný a velmi dobře napsaný. Richard Šusta vám s “hackerskou” povídkou ALG Alg alg připomene Růže pro Algernon (ač spolu povídky nesouvisejí a ani si nejsou podobné) a naladí vaši romantickou dušičku na tu správnou notu. Naopak Vladimír Šlechta vás rozesměje dobře vypointovanou a jednoduchou fantasy povídkou Legendární zbraň. A jestli se vám líbil film Underworld a máte rádi upíry, můžete se s nimi honit v povídce lady Candar Lovkyně. Alexandra Pavelková asi všechny překvapí svou povídkou… sakra už zase… pardon.
Dále je tu zastoupen Miroslav Žamboch s povídkami Divoké zásnuby a Poslední templář. V obou případech jde o kvalitní akční fantasy a u obou vám přijde, že by si zasloužily více prostoru. Prostě začnou, nečekaně skončí a čtenáře nechají na pochybách, zda nejde o text vytržený z kontextu nějakého dobrého románu. A nakonec asi nejslabší povídkou v celé antologii je O těch, kteří se vracejí Lucie Lukačovičové a Lukáše Chalupníčka. Vypráví o světě skrytém pod tím naším a o mocenském boji bytostí z tohoto “kouzelného” místa. Příběh je však zbytečně dlouhý, zmatený a možná až moc poetický – ale třeba jsem jen nepochopil záměr autorů. O Desítce jsem už psal? Určitě jo, co. Tak zas jindy.
Ondřej Jireš sestavil kvalitní sborník povídek, který představuje známé, většinou české autory a jejich tvorbu. Jsou tu sice povídky, které už publikovány byly (Divoké zásnuby, Legendární zbraň, ALG Alg alg, Ze západu na východ), ale vzhledem k tomu, že autoři je ve většině případu přepsali nebo upravili, neměl by být nikdo zklamán. V zásadě jde tedy o nové texty, které mapují stav fantasy povídek na domácí literární scéně. Myslím, že to rozhodně nedopadlo špatně – kniha může zklamat snad jen ty, co uznávají pouze a jedině mistrnost povídek Raye Bradburyho a nehodlají ustoupit ani o píď. Jejich smůla, už jen kvůli povídce Desítka (nevypadá to, že vám ji vnucuju, že ne?). Pokud tedy neočekáváte nic extrémně geniálního, neměli byste být zklamáni. Dojem nekazí ani perfektní obálka, medailonky autorů a esej o české fantastice z pera Ondřeje Jireše. Konec a tečka.
