Útesy křiku – Mostecký Jaroslav

Owain mac Sigurd je ve svých jednadvaceti letech králem Orkádie a žhavým kandidátem na trůn tajemného ostrovního království Onnún. V době neustávajících loupežných nájezdů vikingů a válečníků z Irska ovšem toto postavení obnáší více těžkostí než požitků. Když Owain obdrží zprávu, že jeho snoubence, onnúnské princezně, hrozí nebezpečí, bez váhání (tedy téměř bez zaváhání) svolá své loďstvo a vydává se na plavbu za záchranou své milované. Na konci cesty jej čeká netvor z mořských hlubin, který před lety zabil jeho otce. Aby to mladý a nikterak přehnaně odvážný král neměl příliš jednoduché, padne záhy po vyplutí do pasti ambiciózního vikingského jarla a jeho mužů. Tou dobou ještě nikdo netuší, jakou smršť intrik, nenávisti a smrti poselství z ostrova Onnún rozpoutalo. Ne nadarmo se říká, že nejnebezpečnější nestvůry chodí po dvou nohách…

Nejvýraznějším rysem a zároveň největším kladem knihy je neoddiskutovatelně její surová realističnost, pronikající do všech sfér příběhu. Nejde jen o téměř naprostou absenci magie, což ostatně není u historické fantasy jev neobvyklý.
V Mosteckého světě zkrátka láska konečně přestala přenášet hory a raději se věnuje systematickému zadupávání těch, kteří podlehnou jejímu kouzlu. Zásadovost a ideály jdou v boji o holé přežití stranou a nejnebezpečnější zbraní je vždy meč v ruce vašeho bratra. Tytam jsou časy, kdy se o Geraltovi z Rivie mluvilo jako o antihrdinovi jen proto, že zabíjel pro peníze. Přestože je Owain mac Sigurd v podstatě klaďas, neváhá kvůli vlastní ješitnosti zradit muže lepší a statečnější, než je sám, a ženské slzy ho nechávají naprosto v klidu.

Jaroslav Mostecký si nepotrpí na neporazitelné superhrdiny a svým postavám život rozhodně nijak neulehčuje. Nepřátelé se při každé bitvě nemění v houf bezbranných umírajících statistů, které by hlavní hrdina zabíjel po desítkách,  a přehlédnutý kámen nebo překážející šípkový keř se snadno může stát osudným i tomu nejlepšímu bojovníkovi. V zemi Onnún si skutečně nemůže být přežitím jistý nikdo, a pokud se začne některá z postav výrazněji profilovat, obvykle ji nejpozději do padesáti stran čeká nějaká obzvlášť bolestivá smrt. Výjimkou je pochopitelně Owain mac Sigurd, který ovšem za ono pochybné privilegium být vypravěčem příběhu musí mnohokrát draze platit.

A tím se dostáváme k největší slabině knihy, kterou se paradoxně stává opět její hyperrealističnost. Protože Owain není superhrdinou (vlastně z toho všeho nakonec vychází spíš jako pořádný packal), nemají jeho superhrdinské plány obvykle mnoho nadějí na úspěch. Protože je však zároveň hlavní postavou, jsou jeho protivníci připraveni o potěšení vyzkoušet si na něm ostří svých zbraní. V praxi to pak znamená, že král Orkádie stráví téměř polovinu knihy v poutech a vězeňských kobkách, z nichž pokaždé vyklouzne spíše díky shodě okolností a snahám jiných, než svou vlastní zásluhou. To bohužel hodně brzdí a rozmělňuje jinak svižný a zdravě spletitý příběh. Owainova neustálá zajetí navíc začnou postupem času nudit. Nic není monotónnějšího než přílišné množství zvratů a v případě Útesů křiku to platí stoprocentně.

Jazyk Jaroslava Mosteckého je ovšem dostatečně čtivý, aby udržel čtenářovu pozornost i v úsecích, kde samotný děj vázne. Pochvalu autor nepochybně zaslouží i za odvahu, s níž se pouští do vymýšlení písní pro severské skaldy a bardy, třebaže je zřejmé, že na poli poezie díru do světa neudělá. Příjemným zpestřením jinak nadmíru vážného textu jsou občasné žertíky, které sice se samotným příběhem ani s dobou Owaina mac Sigurda nijak nesouvisejí, ale přesto kupodivu nepůsobí rušivě a opravdu dokáží pobavit. (Například Gurhyr Tlustý nebo bard Daniel mě opravdu dostali.)

Útesy křiku jsou příkladem řemeslně zvládnuté práce. Jaroslavu Mosteckému rozhodně ostudu nedělají, na druhou stranu však ani nikterak nevyčnívají z řady jeho předchozích knih. Prostě další příběh z temného severu. Jeden z mnoha…