Vikingské příběhy vždy slibovaly slanou vůni moře, tvrdé muže, třesk oceli, potoky krve a vyhřezlá střeva, to vše v drsně realistickém podání. Jaroslav Mostecký naplnil v tomto směru čtenářovo očekávání vrchovatou měrou.
Owain mac Sigurd je ve svých jednadvaceti letech králem Orkádie a žhavým kandidátem na trůn tajemného ostrovního království Onnún. V době neustávajících loupežných nájezdů vikingů a válečníků z Irska ovšem toto postavení obnáší více těžkostí než požitků. Když Owain obdrží zprávu, že jeho snoubence, onnúnské princezně, hrozí nebezpečí, bez váhání (tedy téměř bez zaváhání) svolá své loďstvo a vydává se na plavbu za záchranou své milované. Na konci cesty jej čeká netvor z mořských hlubin, který před lety zabil jeho otce. Aby to mladý a nikterak přehnaně odvážný král neměl příliš jednoduché, padne záhy po vyplutí do pasti ambiciózního vikingského jarla a jeho mužů. Tou dobou ještě nikdo netuší, jakou smršť intrik, nenávisti a smrti poselství z ostrova Onnún rozpoutalo. Ne nadarmo se říká, že nejnebezpečnější nestvůry chodí po dvou nohách…
Nejvýraznějším rysem a zároveň největším kladem knihy je neoddiskutovatelně její surová realističnost, pronikající do všech sfér příběhu. Nejde jen o téměř naprostou absenci magie, což ostatně není u historické fantasy jev neobvyklý.
V Mosteckého světě zkrátka láska konečně přestala přenášet hory a raději se věnuje systematickému zadupávání těch, kteří podlehnou jejímu kouzlu. Zásadovost a ideály jdou v boji o holé přežití stranou a nejnebezpečnější zbraní je vždy meč v ruce vašeho bratra. Tytam jsou časy, kdy se o Geraltovi z Rivie mluvilo jako o antihrdinovi jen proto, že zabíjel pro peníze. Přestože je Owain mac Sigurd v podstatě klaďas, neváhá kvůli vlastní ješitnosti zradit muže lepší a statečnější, než je sám, a ženské slzy ho nechávají naprosto v klidu.
Jaroslav Mostecký si nepotrpí na neporazitelné superhrdiny a svým postavám život rozhodně nijak neulehčuje. Nepřátelé se při každé bitvě nemění v houf bezbranných umírajících statistů, které by hlavní hrdina zabíjel po desítkách, a přehlédnutý kámen nebo překážející šípkový keř se snadno může stát osudným i tomu nejlepšímu bojovníkovi. V zemi Onnún si skutečně nemůže být přežitím jistý nikdo, a pokud se začne některá z postav výrazněji profilovat, obvykle ji nejpozději do padesáti stran čeká nějaká obzvlášť bolestivá smrt. Výjimkou je pochopitelně Owain mac Sigurd, který ovšem za ono pochybné privilegium být vypravěčem příběhu musí mnohokrát draze platit.
A tím se dostáváme k největší slabině knihy, kterou se paradoxně stává opět její hyperrealističnost. Protože Owain není superhrdinou (vlastně z toho všeho nakonec vychází spíš jako pořádný packal), nemají jeho superhrdinské plány obvykle mnoho nadějí na úspěch. Protože je však zároveň hlavní postavou, jsou jeho protivníci připraveni o potěšení vyzkoušet si na něm ostří svých zbraní. V praxi to pak znamená, že král Orkádie stráví téměř polovinu knihy v poutech a vězeňských kobkách, z nichž pokaždé vyklouzne spíše díky shodě okolností a snahám jiných, než svou vlastní zásluhou. To bohužel hodně brzdí a rozmělňuje jinak svižný a zdravě spletitý příběh. Owainova neustálá zajetí navíc začnou postupem času nudit. Nic není monotónnějšího než přílišné množství zvratů a v případě Útesů křiku to platí stoprocentně.
Jazyk Jaroslava Mosteckého je ovšem dostatečně čtivý, aby udržel čtenářovu pozornost i v úsecích, kde samotný děj vázne. Pochvalu autor nepochybně zaslouží i za odvahu, s níž se pouští do vymýšlení písní pro severské skaldy a bardy, třebaže je zřejmé, že na poli poezie díru do světa neudělá. Příjemným zpestřením jinak nadmíru vážného textu jsou občasné žertíky, které sice se samotným příběhem ani s dobou Owaina mac Sigurda nijak nesouvisejí, ale přesto kupodivu nepůsobí rušivě a opravdu dokáží pobavit. (Například Gurhyr Tlustý nebo bard Daniel mě opravdu dostali.)
Útesy křiku jsou příkladem řemeslně zvládnuté práce. Jaroslavu Mosteckému rozhodně ostudu nedělají, na druhou stranu však ani nikterak nevyčnívají z řady jeho předchozích knih. Prostě další příběh z temného severu. Jeden z mnoha…
Utesy křiku
Mám tuto knihu, teprve rozečtenou (zhruba 1/3 přečtena) a zatím má plně mou pozornost. Věřím, že to tak bude i nadále.
Chacha!
Neznám osobně ani p. Mosteckého, ani p. Vachla, který napsal tuto recenzi, ale ti dva si asi něco udělali, že? To z toho úplně tryská.
Re: Chacha!
Já pana Mosteckého také neznám, rozhodně proti němu nic nemám a mrzí mě, jestli to tak snad vyznívá. Za svůj názor na knihu (který navíc rozhodně není negativní – spíše bych řekl nenadšený) se rozhodně nehodlám omlouvat. Snad na něj mám právo.
Dočteno
Mě osobně kniha zaujala, jak svým dějem tak stylem jakým je napsána a to co jsem říkal po přečtení první třetiny platí i po dočtení.
Je víc řečí kolem tohodle spisku než v něm. Asi by bylo dobrý, kdyby se ten sepisovatel pan Mostecký naučil česky. Děsné trapné věty, úplně to nudí číst. Asi má velkou podporu médií, protože nás mladých ne. JanPS: Děj nic moc a zápis dialogůa apopisů ještě horší. Soukromý názor můj a mých přátel. Naštěstí jsme koupili jen jeden kus.
ad anonym
Tak tohle mi, milý Jene, i stylisticky, připomíná stará dobrá hodnocení od základních organizací SSM, příp. rozhořčených občanů, když šlo o to někoho zrušit a mít k tomu podklady zezdola. Jenomže dneska to takhle nefunguje, víš? Až jsem se musel otřást, kolik nenávisti v tomhle hodnocení je. Tady vůbec nejde o literaturu. Asi se dost často potkáváme, že jo? A asi tebe a tvé (úmyslně nepíšu velké T) dost točím. Budu i dál, spolehni se.
nečteno
hergot, takhle osobně…to je síla. autor má přece trpně sedět v koutě a přijímat s poděkováním jakoukoliv kritiku…nebo že by přece jen měl mít jakási lidská práva?asi si to přece jen koupím, i když mě díla pana mosteckého moc jinak neberou. jsou takový nějaký upracovaný, skoro jak od novotného-mrože.takže jdu do toho. vikingové mě vždy extréééémmmnnně zajímali…
Hned jak jsem si dočetl příspěvek od “jmeno neuvedeno” tak jsem utíkal si tuhle knihu koupit a musím říct že NELITUJU! Jeto výborná knížka a mě by strašně zajímalo co ten člověk kdy četl když píše : “…zápis dialogů a popisů ještě horší…” Jeho přátele bych chtěl znát! (Nebo možná snad ani nechtěl…)Ale jinak je to krásná hláška a už se těším jak ji někde použiju! 🙂 Pane Mostecký – Díky za další výbornou knihu!
Pro “Karla”
Dík, to potěší vždycky.
pokračování bude?
Souhlasím s recenzí, taky mě dost štvalo to věčné Owainovo věznění. Měl by se v případném druhém díle pochlapit a všem to pořádně nandat a stát se králem.
Útesy křiku
Knihu jsem si přečetl, ale moc se mi nelíbila. Ani ne tak proto, že by byla špatně napsána, ale spíše proto, že nemám rád knihy, kdy všichni pozitivní hrdinové zemřou, nebo jsou opuštěni v okamžiku, kdy je to dost nevyhnutelně čeká…Taky nesdílím autorovy světonázory, v tomto případě zejména pokud jde o jeho přehnanou nenávist k ženám (jinak si to jejich zacházení s nimi nedokážu vyložit). Jak jsem ale již napsal, po řemeslné stránce mi kniha připadne (až na některé lapsy proti logice) vcelku dobrá. Problém je v tom, že mi nějak nesedí “duše a duch” knihy a obecně i pana Mosteckého.
veta “Nic není monotónnějšího než přílišné množství zvratů a v případě Útesů křiku to platí stoprocentně” presne vystihuje druhy a treti dil trilogie vlci vek. jednicka se moc libila ale z 2 a 3 jsem byl dost zklamany, tak uvazuju jestli do utesu vubec jit…
To Cenis
Začínám číst teprve Larse,ale Ůtesy křiku mi přišli mnohem lepší než 1. díl Vlčího věku,takže Čenisi:dlouho nečekej a kupuj!
pro tzv. Cinika
Aniž bych se chtěl vměšovat do vaší diskuse, jestliže chceš diskutovat na téma duše a duch a pod., mohl bys aspoň vědět, jak se slovo cynik píše. Pozor na měkké a tvrdé i – y, inteligente.
Drahému neuvedenému jménu
Fakt, že se píše cynik, je mi znám. Je tu ale malý problém: Cinik není cynik. Přeji hezký den.