Zlomená přísaha – Pavelková Alexandra

Ti z vás, kteří o Vimce nikdy neslyšeli, vězte, že Vimka je léčitelka s magickými schopnostmi. Umí tišit bolest, přitom si ji musí sama protrpět. Bolest, od které dokáže pomoci, umí i způsobit, ale v tom jí brání přísaha. Přestože je kniha rozčleněna do povídek, vyskytují se v ní postavy z předešlého dílu, a proto vám možná uniknou některé souvislosti. Pro stoprocentní prožitek doporučují přečíst předchozí díl.

Zlomená přísaha oprášila kus starého a přinesla něco nového. To nové je velice pozitivní. Přestože propast mezi oběma knihami je dlouhá dva roky, výrazně se vylepšil poměr ceny na počet stránek a spolu s tím se zvýšila i kvalita textu, což není vždy samozřejmostí. Pavelková sice neuspokojila mou zvědavost čtenáře žádajícího si obrazný popis světa, zato jsem se dočkal lepšího průřezu psychologie postav a hlavně odpovědí na spousty otázek.
 
Tradice zůstala v pěkné obálce, na níž je kromě Vimky zobrazen i jakýsi chlapík. Ze všeho nejvíce mi připomíná Russell Crowe z Gladiátora. Jedná se pravděpodobně o generála, se kterým se Vímka setká v závěrečné povídce. (Střelcovi se zase obálka nelíbila, holt co člověk, to názor. – pozn. šéfredaktora)

Nic se nezměnilo ani na kvalitním českém překladu, což nás jistě může těšit. (A já bych zase nějaké hnidy klidně pích. – pozn. šéfredaktora) Na druhou stranu nás připravuje o libozvučnost slovenského jazyka. Koneckonců si toto mé tvrzení sami můžete ověřit u práce Kousek stínu, která vyšla nejen v tomto sborníku, ale najdeme ji po slovensky ve sbírce Mlok 2003 pod názvem Kúsok tieňa. Této povídce se dostalo nebývalého privilegia, když v našich zemích vyšla knižně dvakrát v témže roce. Ti, co tu možnost nemají, můžou alespoň posoudit, zda slovenský název nezní daleko poetičtěji.

Přistupme k samotným povídkám:
 
V povídce Dům bolesti se Vimka opět setkává s drakobijcem Žilicou, který se v nezvykle těžké době vydal lovit upíra. Autorka v průběhu děje používá metodu vytržených vzpomínek, díky nimž se dozvíme, jak přišla k proklaté přísaze. Navíc pomocí tohoto stylu na konci dosáhne kýženého výsledku.

V již zmiňovaném Kousku stínu je mistrně zpracováno klasické téma bezvýchodné situace. Postupně umírající postavy dávají povídce napínavý nádech. Karavana cestující přes poušť se dostane do bezvýchodné situace, poté co ji napadnou neviditelné příšery, před kterými je ochrání jen voda a stín. Než vše skončí, sáhnou si přeživší na dno svých sil, avšak Vimka je za všechny útrapy náležitě odměněna.

V povídce Dračí cesty se dostaneme na zapadlé hrabství, které terorizuje probuzený drak a jak už to tak v pohádkách bývá, má zálusk na panny. Vimka nedobrovolně přijímá místo další oběti a vydává se do dračích spárů. Jenže všechno se zkomplikuje, když zjistí, že drak je saň s mateřskými povinnostmi. Korunu tomu všemu dodá zachránce Žilica. 

Malé a větší hříchy jsou hned od začátku zahaleny tajemstvím. Kraj, kde se lidem daří, je obestřený zvláštními rituály a božstvem. Bohužel zdánlivou pohodu naruší smrt jednorožců. Pátrání po viníkovy Vimce komplikuje její vlastní podezření a  mimochodem nám odhalí, jak přišla ke svému přemoudřelému koni.

Závěrečná povídka Paví pero je opředená sudbou, kterou tentokrát nezvykle vyřkne víla. Než však Vímka dojde k jejímu naplnění, projde ohněm války a slzami nad zbytečnou smrtí. V samotném závěru se dovídáme, jak se Vimce podařilo zlomit svou prokletou přísahu. Snad neprozradím mnoho, když si zafilozofuji a řeknu: „Přísaha lze zlomit jen jinou přísahou a tu člověk neskládá nikomu jinému než sám sobě.“

Pavelková s patřičným dílem inovace využívá mýtické tvory a používá klasické zápletky, které však vyústí v nevšední rozuzlení. Její povídky neoplývají bojovými scénami, spíše než meče používá k završení textů nejlehčí možné a navíc lidské řešení se silným nádechem sebeironie. Čtenářovi pak připadá, že se osud se vysmívá hlavním postavám do tváře. A proč ne? Vždyť v životě to často bývá nejinak.

Výrazná je také podobnost k idolu posledních let, tedy k Sapkowskému, jež se v této knize projevuje ještě výrazněji než v předešlé. Vztah Žilici a Vimky svojí ohnivostí připomíná vztah Yennefer a Geralta, i když zlí jazykové mohou ukázat na  podobnost k jakémukoliv partnerskému vztahu. I záchrana dračího mláděte je myšlenka, se kterou přišel Sapkowski a o jednorožcích nemluvě. Otázka ovšem je, zda je zdánlivá podobnost na škodu, protože právě ženský nadhled mě učaroval. A je samozřejmostí, že někomu tento pohled na věc sedne lépe a někomu hůře. 

Kniha patří k tomu nejlepšímu, co jsem letos četl, přesto se možná nebude líbit zastáncům anglosaské fantasy. Zároveň autorka dokázala své stále se zlepšující kvality, když první díl zůstal ve stínu této knihy. Proto nemůžu hodnotit jinak než: