Příběhy ze Zeměmoří – Le Guin Ursula K.

Dříve než se čtenář rozhodne, že další obsah tohoto textu jej nezajímá, neboť se příliš zaobírá obsahem a myšlenkou recenzované knihy, rád bych neobvykle dopředu uvedl informace o redakční práci.

Kupodivu je totiž velmi kvalitní. Obecně není ve zvyku, aby se recenzent pozastavil nad redakční prací, jestliže není naprosto šíleně špatná. Naštěstí tato kniha není ten případ. Korektury překladu jsou natolik svědomité, že chyby v textu na všech 400 stránek by se daly spočítat na deseti prstech (možná patnácti), což je velmi dobrý výsledek.
Největší chválu si však jasně zaslouží překlad a… ilustrace. Obálka sice – jak je zvykem – nemá s knihou nic společného a pochybuji, že by se Le Guinové líbilo mít na obálce dragonkina s tak nevkusnými módními doplňky, jako je kombinace archaické brože na krku s tříbodovou náušnicí nebo sice erotické šňůrky kolem pasu, naprosto se však nehodící ke strohosti kovových náramků… to by asi žena s trochou estetického cítění nedovolila. Ale budiž to Milanu Fibigerovi odpuštěno, jinak je to kresba velmi kvalitní (jen ten dráček by nemusel vypadat jak z Večerníčku). Vnitřní ilustrace jsou oproti té hlavní velmi vkusné a povedené, ač si nejsem jist, zda jsou Fibigerovým dílem.

A dostáváme se k překladu. Málokdy se mi do ruky dostane kniha, jejíž český překlad by přímo čišel pečlivostí a láskou k jazyku českému. Šílená jména postav a chaos při dvojím pojmenovávání hrdinů společně s naprosto neuvěřitelným nášupem přímé řeči v dialozích… to musel být sakra oříšek. Proto, pane Petře Kotrle, překladateli, klobouk dolů!

Knihu Příběhy ze Zeměmoří považuji za velmi zvláštní a jedinečnou. Její autorka je silný pacifista a mistr v probírání zákoutí lidské duše, což dílu dodává kromě tajemnosti i skoro děsivou pravdivost. Na pozadí veskrze suchého světa, jehož velký plus je hlavně interpretace neevropské mytologie (po Tolkienovi docela změna) na konfliktu dvou národů, které kdysi rozdělil nespecifikovaný konflikt, a totiž draků a lidí. S podobným podáním se můžeme setkat v japonské mytologii a z části i v čínské.
Svět Zeměmoří pro mne byl velmi silným zážitkem, neboť i přes jeho nezabydlenost a suchost se z něho zhruba v polovině knihy vyklubal rozsáhlý a skutečně živoucí svět. Věřím, že milovníci Tolkiena se budou v poetičnosti Archipelu Le Guinové jen rozplývat, zatímco čtenáři tuctovější a méně gay-fantasy typu Williama Kinga a jeho Zabíječů budou celou knihu úpět.

Abych uvedl dojem ze světa knihy na pravou míru – podle autorky je nejspíše plochý, tedy není to planeta, mrtví mohou do dění ve světě zasahovat. Magie je zde silně omezena na čarodějnictví a magii, přičemž k oběma potřebujete znát Pravé názvy věcí, míst a lidí. Každý člověk (drak) má své jedinečné pravé jméno. Jména v našem chápání toho slova na Archipelu neexistují: lidé se jmenují Diamant, Růže, Vydra, Slonovina… vypečenější názvy jsou pak Lízal, Dračinka, Lučina, Chaluha a Zlaťák. Možná proto nikdo v knize nebojuje. Kdyby totiž takový Chaluha uťal v gejzíru krve Diamantovi hlavu před zděšenýma Dračinčinýma očima, asi by to leckterý čtenář nevydýchal. Názvy a jména v pravé řeči však už svůj nezaměnitelný zvuk mají: Anieb, Medra, Azver, Irian, Moredd. To už nějak zní. Ale naneštěstí si těchto jmen neužijete, neboť ve světě Zeměmoří znát něčí pravé jméno může být pro pojmenovaného nebezpečné. Dává tím totiž svůj život a duši v šanc magii směřované na nositele určitého jedinečného jména.

Dále nebude většině čtenářů zvyklých na konvenční fantasy po chuti autorčina vize světa mrtvých. Určitě se mnou budete souhlasit, že rádoby poetická vize kamenné zdi rozdělující svět mrtvých a živých na místě/nemístě je skutečně vhodná tak leda do pohádky, a ne do jinak seriózně se tvářící fantasy.

Svět Archipelu je tedy silně mystický, bitvy a boje na smrt se v něm nevedou, stejně jako se nenosí zbraně. Magie je zde spíše prokletím, i když většinou je jen prostředkem šíření blahobytu a dobra. Nenajdete zde záporného hrdinu a ti kladní, kterých je drtivá většina, jsou poškozeni většinou nějakým traumatem rodinným či intimním, které se snaží řešit. Rozhodně tedy nejde o hrdinské Swords and Sorcery.

Přesto v knize nechybí brutální scény, které jsou mnohdy až hororové, odehrávající se však pouze v nitru postav, a jejichž podstata pramení z chyb, které hrdina udělal, nebo z ryze lidských nedostatků ostatních hrdinů. Jako příklad mohu uvést scénu, ve které mág Slonovina sedí v ložnici rodiny, která se ho ujala, a sleduje smrtelně nemocnou dívku. Vedle něho sedí její matka a sleduje ho. Slonovina zrovna přemýšlí nad tím, jak dostat jednu dívku ve vsi do postele a ani ho nenapadne magií zjistit, co nemocné dívce je. V dalším odstavci Le Guinová s ledovým klidem popíše myšlenky dívčiny matky, která má za to, že když se mág na její nemocnou dceru usmál, nemůže přeci stav jejího dítěte být tak vážný… Ale Slonovina se usmál, protože si představoval, co bude provádět s onou dívkou ve vsi. Za celou knihu se pak autorka k nemocné dívce nevrátí a pouze poznamená, že to byly její poslední dny… prostě brutální scéna, které se jen tak nějaká bitva nevyrovná.

Co se snažím ukázat těmito úlomky příběhu a světa knihy? Chci poodhalit tu naprosto neuvěřitelnou atmosféru zasněné pohádkovosti, kruté reálnosti a tvrdé reflexe dnešní civilizace. Ursula Kroeber Le Guinová ukazuje, že zná lidskou duši a mysl velmi přesně a ve své knize ukazuje způsoby, jak si v krutém a nelítostném světě zachovat soudnost a alespoň zdání sebeúcty a cti. To je poslání jejího díla.

A nyní něco k samotným povídkám.

Hledač:

Vydra (pravé jméno Medra), hlavní hrdina, řeší problém nastíněný hned zpočátku knihy v Předmluvě a hned na začátku první povídky – svět je rozštěpený, rozdrolený a neucelený. Uživatelé magie, nazývaní Šikovní, nemají mezi lidmi uplatnění ani místo. Medra si neuvědomuje svou důležitost, ale postupně je naveden okolnostmi a zařazen na koleje neomylně ho vedoucí ke slavným dnům a činům. Ale naneštěstí, tohle je fantasy dle ženy, a tak cesta nevede přes utrpení v boji, mezi dýkami zabijáků a stehny vnadných žen, ale těmi nejpotupnějšími situacemi, po boku zničených a nenávistí či lhostejností naplněných lidí… Medra dělá na cestě hodně chyb, a každá mu pod nohy nastrčí jen další klacek a s ním další tvrdý pád. Typický hrdina-nehrdina, který se pro čtenáře stane jen plochým nic neříkajícím klučinou, dokud jej nepostihne setkání s mágem Gellukem. Od té chvíle tuší Medra jak svět funguje a cítí v sobě magii. Le Guinová zde nechává zářit své umění spojit znalost duše se znalostí technologie a života zaostalých společností společně s poetikou a mystičnem.

Medra Gelluka zabíjí velmi originálním způsobem a jeho příběh pokračuje přes mnoho ponížení a útrap ke chvíli, kdy se dozví o společenství Ruky. Dále vede cesta na mytický ostrov Moudrých, známý jako Roke…

Mužská část čtenářsktva se zde může stydět, neboť Le Guinová zde tak dokonale ukazuje mužskou mysl v jejích touhách po ochranitelství, dobývání, moci a bohatství, až mi běhal mráz po zádech. Svět se změnil, ale nedá se říci, že k lepšímu…
Zároveň příběh popisuje cestu od utrpení ke štěstí, od mládí ke stáří, od nevinnosti k prokletí zkušenosti…

Temná Růže a Diamant:

Toto je zvláštní příběh o tragické lásce, o konfrontaci vysoké magie a magie moudré, o celibátu, vášni, rodinném zázemí a o tom, jak těžký život má každý dospívající.

Povídka je dokonalou ukázkou toho, jak společnost a lidé v ní svou tuctovou ignorací nevnímají potřeby mladé generace, měnící se každým okamžikem, a to dobré v ní tak dusí. Nepochopení, s jakým se zde pár dvou mladých milenců setkává, je skutečně kruté. Přesto nakonec příběh spěje k jedinému happy-endu knihy, který je ale i přesto dosti nejasný. Velmi dobře zde autorka ukazuje na chyby dnešního světa, avšak neukazuje nic přímo. Náznaků je zde ale tolik, že si jich snad musí všimnout každý.
Příběh je přesně odpovídající svému poslání – ukazuje, jak dospělí kvůli mnohaletému způsobu života zanevřeli nejen na změnu, ale i na naději. Ukazuje, že dospělí sice považují vztahy mladých za necelé, nepodstatné a méněcenné, ale ty jsou ve skutečnosti tisíckrát hodnotnější než životy dospělých. V tom je podstata této povídky a udeří vás jako kladivo.

Kosti země:

Příběh o odpovědnosti a obětování, o vládě a přátelství. Mága a jeho učedníka ze vsi, kterého si mistr pojmenoval Ticho, neboť chtěl mít klid. Mladíka poslali mágovi mistři z Roke, kde si s jeho silou nevěděli rady. Mág žijící odděleně v divočině tak dostane do rukou někoho, kdo se může stát jeho zhoubou, ale i prostředkem k moci. Mág však učedníka nevyužije a s despektem učitele jej připravuje na život.

Příběh tedy ukazuje vztah učedníka a mistra, studenta a profesora, syna a otce i vztah síly učit se a moci vědění.

Zemětřesení, kterým celý příběh o dvou hrdinech vrcholí, je tak jen vyústěním jejich pevného vztahu. Povídka je plná překrásných momentů, kdy má člověk pocit, jakoby seděl na chatě a četl si z nějakého prastarého deníku hospodáře a jeho učedníka.

Skutečně velmi působivě napsané dílo, přičemž každé slovo a posunek mezi dvěma muži něco znamená, a pomalu odkrývá, co jeden tomu druhému dává – jeden smysl života, druhý tajemství jak žít.

Na vysokých blatech:

Tato povídka je skutečně špatná. Její podstatu, která je u ostatních velmi dobře patrná, se mi zde nepodařilo najít… Ano, autorka se stále drží zavedených postupů z prvních tří příběhů, ale příběh psance, kterého do rodiny vezme chudá vdova s bratrem, je silně vyčpělé téma a nemá ani originální poetičnost Zeměmoří mu nedává hlubší význam. Několik působivých momentů, které bych označil jako “touching,” však neutvoří myšlenku povídky. Na vysokých blatech by byla dobrá kapitola šestidílné fantasy ságy, vyplňující čas mezi jedním velkým střetnutím hrdinů a významným dějovým zvratem, ale takto osamoceně nemá žádné uplatnění a sama vaši pozornost neudrží.

Dračinka:

Dračinka je nejzvláštnější a nejnabitější povídka sbírky. Příběh Irian, zmítané problémy s otcem-opilcem, a Slonoviny, mladého mága, který ji jen chce dostat do postele, je opět zasněně romanticko-krutý příběh. Nakonec se ukáže, že Irian musí bojovat ne sama se sebou nebo se svým okolím, ale že už dávno byla vybrána k mnohem významnějšímu boji. Selský rozum hlavní hrdinky z ní bohužel dělá čtenářsky nezáživný terč, ale autorka to bohatě vynahrazuje vedlejšími postavami. Nakonec se z této povídky vyklube boj proti řádu světa a hledání vlastní identity skrz něj. Nečekejte však žádný boj – jediná krvavá scéna je, když Slonovina pozoruje čarodějnici operující ovci podebraný řitní otvor.

Závěrečná pointa je však na rozdíl od perfektní gradace povídky velmi slabá a zdá se mi uspěchaná. Přesto je Dračinka povedeným závěrem ryze ženské fantasy a ačkoli jsem se na nějaký ten boj s drakem těšil, ani mi nakonec nechyběl. (Stačilo otevřít zabíječe draků…)

Popis Zeměmoří:

Tuto část knihy nechám na čtenáři, aby posoudil, zda se mi na úvodu článku podařilo svět Zeměmoří vystihnout z pohledu obecné čtenářské obce.

Na konec bych opět rád poděkoval Trifidu, že knihu tak pečlivě ošéfoval.

Kniha však není určena všem – mužské čtenářstvo mezi patnácti a dvaceti lety věku se u něho bude cítit nepatřičně, stejně jakoby četlo Dívku nebo Elle. Navíc skutečně nepadne ani jedno seknutí mečem, neproletí ani jeden šíp a nikdo nezemře ryze násilnou smrtí. O to je ale kniha reálnější a o to více je “na tělo”.

Čtenáři romantičtí, citliví a vnímaví v ní objeví tuny inspirace, životního moudra a krásných vizí. Možná je ale odradí přílišná strohost světa a ráznost, s jakou Le Guinová uzavírá některé ideje. V tom ale spočívá kouzlo knihy – není zaměřena na tuctové masy, ale v něčem oslovuje každého.

Ačkoli má dílo velký, nevyužitý potenciál a omezuje se v podstatě jen na rozebíráni vztahů postav okořeněné sem tam několika rádoby tajemnými odkazy do minulosti světa Archipelu, je to kniha kvalitní, na rekreační čtení však silně nevhodná.