Nová fantasy antologie Ondřeje Jireše Klenoty české fantasy mapuje to nejlepší, co dosud od tuzemských autorů vyšlo. Přinášíme ukázku z jedné ze zahrnutých povídek, Jedu bratra mého od Jaroslava Mosteckého.
 |
„Dobu, kdy z tvého meče šel strach, už odnesla voda před mnoha lety,“ zasmál se ponuře Václav. Naznačil výpad, ale nezaútočil. Měli už toho oba dost a každý zbyteček síly bylo třeba schraňovat.
„Teprve se tak stane! A ta voda bude zbarvená tvou krví!“
Meče se srazily jako předtím stokrát, ale tentokrát zazněl jiný zvuk. Pak se náhle čepel Václavova meče odlomila ve třetině délky jako ulomený květ a dopadla jim pod nohy.
„Prý se často modlíš?“ zachechtal se Tunna. „Tak na kolena, český kníže! Tolik takových jako ty klečelo před mými pobratimy! I králové, jejichž země byly tak velké, že by se v nich ta tvoje ztratila jako zrnko námele v pytli mouky. Není to hanba, prosit mě o milost. Věř mi…“ Znovu se zasmál, a jeho hlas teď zazněl jako hladový zpěv krkavce. „Není to hanba, ale marnost,“ pokračoval náhle změněným hlasem. „Kdybys dnes nepřišel, seděl bych večer u ohně a vyprávěl Erikovi, svému synovi, jak se můj prapředek před sto lety plavil s Leifem Olafsonem, pravoplatným králem Dánska. Už jsem mu ten příběh dlouho sliboval. Kdyby dnes tví muži nepřišli vraždit…“ Hlas mu selhal docela. Rozpřáhl se mečem, aby pomstil všechny, které ještě včera znal…
Václav během jeho řeči pomalu poklekal na jedno koleno, a natáhl ruku s pahýlem meče, jako by jej chtěl položit před sebe na udupanou trávu.
Pak zaútočil. Prudce vyrazil zbraní vpřed. Tunna si jeho zrychleného pohybu všiml, ale příliš teatrálně se s mečem rozpřáhl, a nyní mu chyběla ta chvilka, během níž by zbraň dostal ze záklonu před sebe.
Odštíplý pahýl Václavova meče zajel do nahého Tunnova stehna a sklouzl po kosti. Václav jej hned pustil a vrhl se stranou. Na místě, kde ještě před chvílí klečel, se čepel Tunnovy zbraně zasekla do půdy. Krev z jeho rány zkropila trávu a nohy českého knížete. Ještě se pokusil meč znovu pozvednout, ale v tu chvíli už jej s konečnou platností zradila zraněná noha a Tunna padl tváří na zem jako ten poslední rab.
Václav vstal, ještě se sklonil, aby vytrhl z Tunnových prstů pokřivených křečí osiřelý meč, a v návalu zlosti nakopl poraženého soupeře do boku. Tunna hekl, ohnal se po něm rukou, ale zároveň se pokoušel zastavit krvácení tím, že si trhal z košile pruhy látky a tiskl je na zraněné místo. Krev znovu vystříkla…
Václav stál dva kroky od svého poraženého nepřítele a díval se na něj. Pak se náhle otočil, poodběhl o pár kroků dál a padl na kolena s rukama sepjatýma k modlitbě.
„Dostal… Dostal jsi strach mne dorazit?“ zasyčel nenávistně viking.
Český kníže zavrtěl hlavou: „Pocítil jsem touhu svěřit se Bohu, že jsem prolil krev…“ Odpovídal slavnostním tónem a rozhlížel se kolem sebe, jako by se divil, že se jeho slova nevracejí v ozvěně, na jakou je zvyklý z baziliky svatého Jiří. „A potom…“ Ohlédl se k lesu, jako by odtamtud něco zaslechl, a jeho hlas náhle ztratil patos. „Právě se vrací má družina, prase. Může se stát, že…“
Tunna se s námahou zvedl, víc nedokázal, a podíval se naznačeným směrem. Za knězem Menhartem, cválajícím v čele, se mezi stromy vynořil hlouček ženských a dětí, svázaných k sobě propleteninou všech možných a různě dlouhých kusů provazů, na které Václavovi muži přišli.
„Skrýš je prázdná, můj pane!“ křikl přes louku Menhart. Seskočil z koně a došel ke svému knížeti opěšalý, jak se slušelo mnichovi benediktinského řádu. „A tihle jsou jediní, co zbyli,“ ukázal na zajatce. „Čtyři ženy a osm parchantů. Poslední dva muži se raději navzájem probodli, než by odhodili zbraně…“
„Utekl?“ skočil mu Václav do řeči.
„Zdá se, že ho pustili sami, pane,“ odpověděl namísto Menharta Podiven. „Je tam mříž, ale není ani pozohýbaná, ani přetavená.“
Tunna se rozchechtal. „Na tohle taky věříte? Hlupáci! Hlupáci!“
„Chci to vidět,“ třeskl Václavův hlas. „Koně! A tomu vrahovi ošetřete ránu, a pak ho pořádně svažte! Možná budeme potřebovat nějakou radu, a od nich…“ Skoro pohrdavě si přeměřil zajatce. „Od nich se toho nejspíš moc nedozvíme. Ženské málokdy znají všechno, co si řeknou muži.“
Sáhl po uzdě svého hřebce a vyhoupl se do sedla. „Menharte! Podivene! A Šebík s bratry! Všichni se mnou!“ Už nečekal a vyrazil k hradbě lesa první. Cítil, jak se jej zmocňuje vzrušení. Za chvíli uvidí Skrýš!
¤ ¤ ¤
Kníže Václav si uplivl.
Stezka stoupala do svahu a z mlhy kolem vystupovali kamenní obři a netvoři. V každé temné mase, jež se náhle začala vynořovat z cárů mlhy, hned viděl to, čeho se bál už tolik roků. Dnes už si mohl být jist, že se najednou z temného Záhvozdu nevynoří Tunna bok po boku s ďáblem, jehož kdysi přivezl do země. Tunna už ne, ale ten druhý tu ještě někde byl… Možná někde docela blízko žhnou jeho oči a…
Jak vlastně ďábel vypadá? Bába Ludmila vyprávěla, že úplně stejně jako pohanští Stodorané, z jejichž rodu pocházela jeho matka, a ta zase vyprávěla, že nejvíc jsou čertovským stvůrám podobni Němci, kteří už vyvraždili polovinu jejího kmene a nemluvňata nechávali zaorat do brázd svých nových polí…
Václav věděl, že ani jedna neměla pravdu. Ďábel, se kterým se chce setkat, má prý čtyři nohy a žabí tlamu. A prý je ještě malý, teprve před pár dny se prokousal vaječnou skořápkou. V kohoutku sahá dospělému muži sotva k ramenům. Zatím. Jediná šance zničit ho je teď, po první zimě už na to nikdo nebude mít sílu.
„Tam, pane!“ Podiven vedl koně do nerovných nízkých schodů vytesaných ve skále. Václav jel hned za ním. Náhle, jako by to nemohl vydržet, přiměl svého hřebce, aby vyrazil rychleji. V mžiku byl nahoře a seskočil na zem. Už viděl ústí sluje, i těžké, hrubé mřížoví z propletených vykovaných ocelových prutů, které mělo zabránit ďábelskému stvoření v úniku do světa lidí. Kníže Václav přešel až k otvoru, který teď nebyl uzavřený, a závora i s řetězem ležela opodál na zemi. „Světlo!“ křikl přes rameno.
Nemusel čekat dlouho, a mihotavá záře pochodně osvětlila vnitřek sluje. Páchlo to odtamtud jako z psince, když celá smečka zcepení puchýřovou nemocí. „Kdo ho pustil?“ zeptal se.
„Měli bychom spíš přemýšlet, jak tu ďábelskou stvůru najít a zahubit,“ odpověděl za ním tiše mnich Menhart.
„Hmm. A jak to udělat?“
„Máme přece jejich vůdce,“ pousmál se mnich. „Řekne nám to. Dovol mi ho vyslechnout, pane!“
„Pospěš si, Menharte! Za chvíli bude večer!“
¤ ¤ ¤
„Bůh mi pomáhá, Tunno, a na tebe už tví bohové zapomněli dávno,“ zavrčel kníže Václav. „Ty, nebo někdo z tvých lidí, jste toho ďábla někde ukryli… Kde je?“
„Utekl, už jsem řekl!“ Viking přešlápl, ale jen na chvíli, protože mu stahy ve zraněné noze nedovolovaly dlouho se o ni opírat. Na okamžik odlehčil zdravé noze a zase se na ni musel postavit. Bezmocně zacloumal rukama, připoutanýma nad hlavou k větvi dubu. Byla vysoko, a čeští družiníci jej za ruce vytáhli co nejvýš, aby se mohl opírat o zem jen špičkami.
Už to trvalo dlouho. Zatím se setmělo a nad vypálenou osadou vyšel měsíc, rozmazaný nočním oparem. Tunna se unavenýma očima, slzícíma od čadících loučí vrátil k Václavovi. Měl mu tehdy zakroutit krkem jak divoké kachně. Měl…
„Dost,“ vyzval český kníže svého družiníka. „Vezměte mu oko!“
„Cha!“ zavřískl viking vynuceným smíchem. „Myslíš, že se budu klepat hrůzou o oči, když mne hned potom dáš zabít?“
Václavovi přelétl přes rty prchavý úsměv. „A o ně?“ zeptal se a nevysvětloval, koho má na mysli.
Čtyři ženy a osm dětí! Tunna vystříkl skrz přední zuby slinu až na Václavův oděv. „Kdysi mi nějaký mnich, co se sem vetřel, aby mohl šířit ty vaše bludy, vyprávěl o křesťanské lásce…“
„To se pohanů netýká!“
„Ty ženy jsou přece křesťanky! Vzali jsme si je z vesnic v okolí!“
„Kde je ten tvor?“
„U Odina! Řekl bych ti to! Ale nevím! Dávno jsme mříže ani nezavírali! Celé roky tam leželo vejce jen tak na slámě a pod přikrývkami. Už nikdo nečekal, že se ještě něco stane. Po těch letech jsme mysleli, že je plané. Pak se to stalo. Vylíhlo se v noci, a ráno už bylo pryč…“
„Nalákáme to do pasti,“ navrhl Menhart. „Co to žere?“
„Maso,“ odvětil viking. „Žáby, možná zajíce, když ho chytí…“
„Já jsem slyšel něco jiného!“ zahučel Václav. „Hned druhou noc to roztrhalo dívku v lese.“
„To mohl být i medvěd!“
„Doneslo se mi víc, než si myslíš,” zahučel Václav navztekaně, že mu jeho zajatec odporuje.
„Byla to panna?“ skočil mu do řeči Menhart.
„Ještě neměla čtrnáct roků,“ odsekl Tunna.
„Nevinné maso,“ zašeptal Menhart a s vítězoslavným pohledem se otočil po knížeti. „Přichystáme past!“
I Václav se usmál a jako na obrtlíku se otočil zpátky k Tunnovi. „Už tě nepotřebuji,“ pronesl zvesela a ukázal mu zblízka čepel svého nože.
Obsah Klenotů české fantasy
- Vladimír Šlechta: Válečná lest
- Jaroslav Mostecký: Jed bratra mého
- Petra Neomillnerová: Noční lovy
- Jana Rečková: Záviství
- Miroslav Žamboch: Vulhelf, muž s cejchem
- Vilma Kadlečková: Mé rty budou toužit po krvi
- Jiří Pavlovský: Eskorta
- Ivana Kuglerová: Klubko zmijí
- Jana Jůzlová: Obojek
- Pavel Renčín: Tanči mezi vločkami!
- Adam Andres: Malucha
- Martin D. Antonín: Těžký život sférozpytce
- Leonard Medek: Nefritová necuke
- Františka Vrbenská: Trůn z říční mlhy
- Štěpán Kopřiva: Idol
- Juraj Červenák: Kámen a krev
- Ondřej Neff: Poselství pro Agla Mathona
Ondřej Jireš ed.: Klenoty české fantasy
Argo, 2014
obálka: Milan Malík
704 stran, 398 Kč
Jed bratra mého je mimojiné důkazem, že dobrý název může dát povídce další rozměr.
Tak tohle je naprosto excelentní povídka. Předtím mi utekla, takže už jen proto jsem rád, že Klenoty vyšly. Jsem zvědav, jestli odhalím nějaké další podobně utajené perly 🙂