Já se prostě narodil a do vínku dostal dar tvůrčí fantazie, přiznává skromně Vlastislav Toman

Publicista a spisovatel Vlastislav Toman patří bezesporu k nejzajímavějším postavám nejen tuzemské komiksové scény, ale fantastického žánru vůbec. Je nerozlučně spjat s časopisem ABC mladých techniků a přírodovědců, u jehož zrodu stál a 35 let mu šéfoval. Tady se také zrodily jeho nejznámější komiksy, z nichž se cyklus ze Žluté planety stal kultovní záležitostí. Do našich životů vstoupili Malý bůh a Kruan (a nikdy neodešli). Vlastislav Toman je ale také úspěšný spisovatel-povídkář, jak dokládají čtyři svazky Příběhů psaných střelným prachem nebo sbírky Třetí výprava a Příchod bohů. Právě posledně zmíněná kniha vyšla v loňském roce v novém, doplněném vydání. Je rozšířena jak o povídky, které vycházely časopisecky od 60. let, tak o ty nejnovější z let porevolučních. Vlastislav Toman je považován za průkopníka sci-fi a fantasy v nelehkých dobách normalizace. Za svou dlouholetou tvůrčí a organizátorskou činnost byl odměněn v anketě Aeronautilus titulem Velmistr žánru a získal také Cenu Akademie SFFH. Byl uveden do Síně slávy a obdržel i komiksovou cenu Muriel. Přesto o sobě mluví velmi skromně, jak se nakonec můžete sami přesvědčit. Stále sní o filmové adaptaci Kruanových dobrodružství a má i vlastní sponzoringový nápad, jak to uskutečnit…

 

Vaše sci-fi povídky jsou velmi často o objevování vesmíru, přičemž lidský um vždycky překoná všechny překážky. Ivo Fencl to v jednom článku trefně pojmenoval jako „optimisticky racionální poetiku“. Opravdu věříte, že nás na jiných planetách nečeká jen zmar, nepřátelští emzáci a krvežíznivé příšery?

Považuji se za člověka mírumilovného, obdařeného fantazií a značnou mírou optimismu. Tak se ptám: Copak na Zemi je jen zlo a zmar či krvežíznivé příšery? Bohudíky tu najdeme i pravý opak, mír, krásu, lásku, nadšení… Podle mne se život vyvíjí v poměru plus a mínus, tedy dobro a zlo, krása a ošklivost, přitažlivost a odpudivost, mír a válka. A tak věřím, že je tomu tak i ve vesmíru. Hlavně abychom my sami jednou někam nešli hned na poprvé s mečem v ruce!

 

Ano, vaše příběhy jsou obvykle prosty brutálního násilí. Ale! Dočetla jsem se, že máte rád střelné zbraně, zejména ty historické. Napsal jste „střelným prachem“ celou řadu povídek. Vlastníte třeba revolver? Jste vášnivý střelec?

Už od dětství tomu tak je. Může za to dozajista i sbírka palných zbraní v Západočeském muzeu v Plzni, kterou jsem jako kluk „objevil”. S přibývajícími roky jsem začal oceňovat kumšt starých puškařů, ať konstrukční nebo dekorativní. Jen se podívejte, čím vším dokáží z obyčejné pistole či pušky udělat umělecké dílo! A kolik technického důmyslu vložili do konstrukce zapalovacích mechanizmů a zámků! Nebo kolik příběhů ta či ona zbraň má za sebou! Díky „příběhům” a muzejním pracovníkům či sběratelům jsem měl možnost vyzkoušet si střelbu z řady historických zbraní. Doma mám několik maket, většinou dárků, a brokový revolver na bombičky se stlačeným plynem.

 

Když se řekne Vlastislav Toman, každý si vybaví především komiksy. V mé generaci snad není nikdo, kdo by neznal Malého boha. Honosí se přívlastkem „kultovní“. A přitom se paradoxně zrodil z nouze, bylo třeba rychle něco vymyslet, a tak jste sáhl po vlastní látce, kterou jste předtím zpracoval v povídkách. Jaký je to pocit, když se člověk může inspirovat sám sebou a ještě s takovým efektem?

Co k tomu říct? Beletristický Příchod bohů vyšel v roce 1966 v nákladu 33 000 výtisků a souhrný náklad komiksového vydání dnes už dosahuje 500 000 výtisků!

Proč vlastně komiks? Čím vám tolik učaroval? Co je na komiksu tak fascinující? Co umí oproti jiným literárním formám?

Ano, proč? Kolikrát jsem nad tím přemýšlel. Kdybych vydal tolik knížek, kolik mám komiksů, byl bych možná jako autor jinak hodnocen a třeba i oceňován. Na komiksech se tady zbohatnout nedalo, a ani dnes to lepší není. Jsme na to příliš malá země. Tak třeba to bylo tím, že jsem kdysi komiksy rád četl (i v mém dětství už byly!). Nejen Foglarovy Rychlé šípy.  Pak možná tím, že to byly příběhy na pokračování, měsíc co měsíc, později každých čtrnáct dní. Byl tu přímý kontakt se čtenářem, možnost pracovat průběžně s dějem, měnit jej aktuálně. A ta báječná vize, spojit vlastní představu (scénář) s tvorbou ilustrátora. Málokdy dokážete textem vyvolat u čtenáře správnou představu hrdiny, děje i prostředí, kde se příběh odehrává. Avšak ve spojení s kreslířem se příběh stává svébytným (literárním?) žánrem.

 

Neměl jste někdy chuť opatřit své scénáře i vlastními ilustracemi? Vždyť sklon k obrazovému vyjadřování jste měl už od dětství! Je známo, že malý Vlastík Tomanů si kreslil všude, na pijáky, obálky školních sešitů, každý volný kousek papíru byl pokrytý tanky, letadly, vesmírnými koráby… A mezi nimi se občas vyskytla i bublina s textem, zárodek budoucích komiksů.

Ano, býval jsem jako kluk nadšený kreslíř a kreslil jsem si nejrůznější fantastické představy – jsa ovlivněn četbou (tehdejších) vědeckofantastických románů. Později jsem dokonce trochu zaváhal, čemu dát přednost – a psaní zvítězilo! Tedy, především novinařina! Pak přišla próza a od ní už byl jen krok ke komiksům. Zpočátku jsem si však při psaní scénářů vypomáhal jednoduchými obrázky, tedy skicami, abych věděl, kolik prostoru mohu věnovat bublinám. Na ilustrace k vlastním textům bych si však nikdy netroufal.

 

Naštěstí jste potkal celou řadu výtvarníků, kteří pomohli vašim příběhům v komiksové podobě na svět, ať už zmíním legendární Libuši Kovaříkovou či Františka Kobíka, či z generace mladší Petra Wildu nebo Karla Jerie. S kým se vám spolupracovalo nejlépe?

Na Libuši Kovaříkovou zapomenout nemůžu, ta byla jedna z prvních a leccos mě naučila. Ale s Františkem Kobíkem jsem toho udělal nejvíc. Spolu jsme vytvořili především kultovní komiksy s Malým bohem a Kruanem, a on také pokračoval ve Strážcích. Troufám si říct, že jsme přispěli ke vzniku českého časopiseckého komiksu. Časopisecký komiks je totiž odlišný od rozsáhlých sešitových nebo dokonce knižních příběhů. Podle mne je daleko náročnější, protože v menší ploše se musí vytvořit ucelený příběh, epizoda. V pozdější době už jsem si porozuměl i s mladšími výtvarníky, jako třeba je Michal Kocian, Václav Šlajch nebo v současné době Petr Šrédl.

 

Přiznám se, že pojetí Libuše Kovaříkové považuji za nejosobitější, ač se mi zdá, že chlapci v jejích komiksech vypadají trochu starší. Je pravda, že přestala kreslit pro ABC, protože dostala nabídku restaurovat Valdštejnský palác?

Libka, tedy Libuše Kovaříková, kreslila Strážce tak, jak jsme asi vypadali my, plzeňští kluci, které jsem si vybral jako vzor pro komiksové hrdiny. Když přišla s tím, že už je poněkud unavena kreslením komiksů a chtěla by se zase věnovat restaurátorské práci, poděkoval jsem jí a nastoupil Kobík.

 

Tak mě napadá, vznikli by vůbec Strážci, pokud byste se nenarodil v Plzni a nezažil s partou svých kamarádů všechna ta úžasná dobrodružství na Slovanech, v Petrohradu či Chvojkových lomech, nesváděli boje o pískovnu s kluky z Táborské ulice a neproháněli se s draky po polích u Světovaru? Stačila by jen inspirace Rychlými šípy, nebo tady hraje roli také pověstný genius loci?

Ten váš začátek je správný! Já se prostě narodil a do vínku dostal dar tvůrčí fantazie. I ty Rychlé šípy v tom roli sehrály, jistě. Když Foglar skončil v ABC s Kulišáky, dětskou partu jsme potřebovali pro naše kluby a já měl „materiál“ po ruce.

 

Pět kluků, pět povah, pět různých zevnějšků, vše v různých variantách (Poláček, Foglar, Toman). V čem je to kouzlo? Je pětka magické číslo? Konstanta, která platí v každé době?

Ona ta pětice je asi opravdu jakási konstanta. Potřebuje vůdčí osobnost, jejího zástupce, jednoho, dva členy různých charakterů (podle prostředí, poslání, účelu ap.) a jednoho komika. To není Foglarův vynález!

Jenže i s konstantou se musí pracovat. Počet hrdinů možná zůstává, ale prostředí, ve kterém se odehrává jejich dobrodružství, se mění. Je nutné jít s dobou, což vám nikdy problém nečinilo. Přesto jste musel stát před výzvou, o čem by měly vyprávět příběhy Strážců na počátku 3. tisíciletí, není tomu tak?

Ty Strážce pro 3. tisíciletí jsem opravdu napsal a dokonce publikoval. Nazval jsem je Strážci času IKS (= Institut kosmického sledování). Jde o mezinárodní pětici studentů kosmického gymnázia z Prahy, kteří na palubě Časostroje putují po zemích Evropské unie – do jejich minulosti i (dnešní) přítomnosti.

Komiks má 11 příběhů, celkem asi 160 stran a vyšel v sešitové publikaci Ahoj, Evropo, kterou vydával Pionýr, z.s.,  v roce 2000 před vstupem ČR do Evropské unie. Kreslil Michal Kocián.

 

Jeden ze Strážců se jmenuje Hadži, což je i vaše přezdívka, kterou jste si vybral podle postavy z příběhů Karla Maye. Údajně pro jeho některé vlastnosti, které máte společné. Zajímalo by mě jaké. Marně nad tím přemýšlím, když se snažím vybavit si charakter společníka Kary ben Nemsího…

Přezdívku jsem si ani tak nevybral já, spíš mi ji přisoudili kamarádi, když jsem na jedno nadechnutí odrecitoval celé dlouhé arabské jméno Hadži Halefa, Otce třinácti vousů. Tak to jediné jsem tenkrát měl společného s malým Hadžim, zatímco já už byl vytáhlý, brejlatý hubeňour. No, možná i jeho všudybylství, snahu pomáhat a ochraňovat druhé…

 

Když už jsme u těch jmen… Často v rozhovorech zmiňujete, že původně jste se měl jmenovat Vlastimil, ale matrikář to spletl a zapsal Vlastislav. Já ale myslím, že významově vám sedí víc právě tahle varianta. Vždyť „slavný vládce“ nebo „ten, kdo slaví svoji moc“ rozhodně platí, aspoň ve fantastice a komiksu. Zajímá mě však něco jiného. Potkal jste v životě i další Vlastislavy? Ono asi nositelů toho jména moc nebude…

Rodiče chtěli Mílu, Milouška, ale platí zápis v matrice. Nejde ani o tu „slávu“, ale o to, aby člověk byl a zkusil udělat něco užitečného nejen pro sebe, rodinu, ale i pro ostatní, a třeba i něco navíc. Vlastislavů jsem však opravdu potkal jen několik. Jednoho nejen Vlastislava, ale i Tomana, jsem však kdysi našel ve Strakonicích.

 

Je pravda, že jste jako dítě málem utonul při jízdě po řece Radbuze na ledových krách? To musely být zimy! Dnes už je představa takové klukovské zábavy asi nepřijatelná…

Pravda je, že to bylo na jezírku nebo spíš rybníčku, který zbyl po regulaci Radbuzy pod Skalkou v Plzni na Slovanech. Bylo mi asi 12 let a byly to zimy válečné, nejen na východní frontě v Rusku, ale i v protektorátu Čechy a Morava.

 

A ještě je tu jeden zajímavý životní zvrat. Původně jste se totiž měl stát konstruktérem, vystudoval jste elektrotechniku, jestli se nemýlím? Vzpomenete si, co způsobilo onu osudovou výhybku, že jste se dal na novinařinu? Nejprve jako zpravodaj Mladé fronty a později i redaktor ABC…

Četba (zejména) vědeckofantastických románů J. Verna a J.M. Trosky u mne vzbudila zájem o elektrotechniku, a tak jsem vystudoval elektrotechnickou průmyslovku. Pak následovala realita, čili práce konstruktéra v ET Škoda. Až jednou mi Ludvík Mištera, vedoucí redaktor západočeské Mladé fronty, takhle v roce 1948 řekl: „Vlastíku, přece dokážeš napsat zprávu sám!“ A ono to šlo! I při zaměstnání, tedy externě.

 

V knížce Můj život s ABC-abíčkem uvádíte neuvěřitelné množství faktografických informací. To si opravdu všechno pamatujete? Každý ročník časopisu, jeho náklad, specifika některých čísel, příloh, všechny redaktory…?

Tu knížku jsem psal asi čtyři roky obklopen nejen vázanými ročníky, ale i jiným materiálem, tedy fotkami, přílohami, někdy i dopisy… a jinými „poklady“. Ale převážně jsem to měl uloženo v hlavě. Nedivte se, vždyť jsem „byl u toho“! Prožil jsem ta léta, výhry i prohry, obklopen mnoha lidmi, bez nichž by ABC nikdy nebylo tím ábíčkem, kterým je dodnes.

 

V redakci ABC se vystřídala spousta zajímavých osobností. Dočetla jsem se, že mezi nimi byl např. Vlado Ríša, dnes šéfredaktor XB-1, nebo Eva Hauserová, později autorka sci-fi povídek a známá publicistika. Vzpomínáte si na spolupráci s nimi? Byla už tehdy zřejmá společná láska k fantastice?

Nejblíže mi zůstává Vlado Ríša, který jako začínají scifista publikoval své prvotiny v ábíčku a později působil i v podniku Mladá fronta. Eva Hauserová naší redakcí tak říkajíc „prošla” ve svých spisovatelských počátcích. To Pavel Toufar, dnes známý kosmonautický publicista, už je mi bližší. Začínal jako aktivista našich klubů, raketových posádek.

 

Jak se vlastně rodily náměty na epizody komiksů, které v ABC vycházely? Jsou jenom z vaší hlavy, nebo se na nich podílel celý redakční tým? Dělali jste brainstroming, jak se dnes moderně říká? A odkud se vzala myšlenka, že Malý bůh bude mít podobu kraba?

Ke každému rokování o novém ročníku ábíčka patřila i debata o komiksech. Já předložil svůj námět, další někteří z kolegů (V. Šorel, R. Baudis, H. Kholová a jiní). Proběhla diskuze a výsledek se pak objevil v časopisu. Párkrát jsem si zkusil komiksy podle literární předlohy, jako např. Dobrodružství Johna Cartera a Thuvie z Ptarhu podle knih E. R. Burroughse. Většinou však šlo o můj nápad a bujnou fantazii. To platí i pro podobu Malého boha. Znal jsem různé představy odborníků o tom, jak by mohly vypadat automaty vyslané k průzkumu Měsíce a planet. Někteří doporučovali kolové – viz Lunochod a průzkum Marsu. Jiní „chodící“ – a mě napadl krab. Ke Gron-c-chům se mi tak nějak hodil.

 

Jedna věc mi ale vrtá celé ty roky od doby, co jsem vzala speciál ABC s „krabem“ na obálce do ruky, hlavou. Jak vás napadl název Gron-c-chové pro kmen, který osudově potká Malého boha? Nevyslovuje se to zrovna nejlépe…

Těch „rozvrtaných hlav“ je asi povícero, ale odpověď je prostá: To jsem takhle seděl u psacího stroje a najednou jsem potřeboval název pro kmen tamních obyvatel Žluté planety. Něco mi běželo hlavou, něco jsem zkoušel vyslovit nahlas – a pak to bylo jasný! Gron = člověk, Gron-c-ch = lidé! Chrčelo to, někdy se i těžko říkalo, ale už to tak zůstalo.

 

Malý bůh dnes existuje i jako komiksová aplikace pro iPady a iPhony od firmy NewsLab.cz. Jako podklady posloužily originály původních kreseb bez retuší a úprav, s redakčními poznámkami na okraji. Navíc aplikaci doprovází autentický rozhovor s vámi a vaše komentáře. Autoři aplikace si pochvalují, že tak „dali obsahu nový rozměr“. V krátké době se dočkali na 8 tisíc stažení. Jaký je to pocit, když někdo může takto nahlédnout do soukromí vaší komiksové „dílny“?

Velice mě potěšilo, když z NewsLabu přišli s nabídkou vytvoření komiksové e-aplikace. Sám jsem měl určité pochybnosti, ale povedlo se! Trilogie Pod paprsky Zářícího se tak stala i první anglickou verzí českého komiksu. Škoda jen, že nebyla možnost propagovat ji, aby se prodávala i v zahraničí.

 

Co není, může být. Nakonec vaše popularita vůbec neklesá. Na setkáních s vašimi fanoušky, jako byl nedávný Fénixcon v Brně, je vždycky plný sál. Všichni jsou zvědaví na žhavé novinky. Potěšil jste je? Zklamal? Je něco nového ve věci filmové adaptace? Nebo chystáte něco úplně nového?

Odedávný sen nebo touha čtenářů ABC a pamětníků, že uvidíme komiksového Kruana a Malého boha na filmovém plátně, zdá se být stále nereálný. Adaptace zahraničních úspěšných komiksů pro film a televizi je ve světě populární, jen u nás stále nemá odezvu. A přitom máme z minulosti řadu úspěšných i koprodukčních sci-fi a fantasy seriálů, ba i filmů. Když pak vidím, jak ten či onen nový český film je halasně uveden v premiéře, ale pak jsou kina prázdná, je mi smutno. Dá se mluvit o tisících, statisících nebo možná i milionech lidí, kteří byli během šedesátileté historie ABC jeho čtenáři, možná jsou mezi nimi i někteří čeští úspěšní podnikatelé. Kdyby si náhodou vzpomněli, že četli i Kruana a Malého boha, mohli by se na realizaci filmu podílet. Zatím se Malý bůh i Kruan vrátili aspoň na stránky ABC v nových příbězích Čas Malého boha a Čas Kruana. V šupleti (mé hlavě) však další náměty ještě čekají…

Vlastislav Toman

Narodil se 17. 7. 1929 v Plzni. Vystudoval střední průmyslovou školu elektrotechnickou a krátce pracoval jako konstruktér v plzeňské Škodovce, ET Doudlevce. Nejprve působil externě v Mladé frontě, pak jako redaktor v kulturní rubrice vojenských novin Rudá zástava. V roce 1957 se stal redaktorem nově založeného časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců. O dva roky později byl jmenován šéfredaktorem a v této funkci vydržel až do roku 1992, kdy odešel do důchodu. Průběžně publikoval sci-fi povídky a komiksy, dočkal se i jejich souborných vydání: Příběhy psané střelným prachem (1988), Třetí výprava (2008), Příchod bohů (1966, 2016), Velká kniha komiksů ABC 1-4 (2001-2003), Zlatá kniha komiksů Vlastislava Tomana I (2013), Zlatá kniha komiksů Vlastislava Tomana II – Příběhy psané střelným prachem (2016), Strážci (2016) aj. Vydal také dva romány (1976 Objevení Sluneční země, 1980-81 Trampoty s kapitánem) jako samostatné přílohy časopisu ABC. V roce 2007 mu vyšla vzpomínková kniha Můj život s ABC-abíčkem (v roce 2016 jako e-kniha). Stále píše povídky a scénáře ke komiksům, spolupracuje s časopisem ABC, je aktivní ve Středisku západočeských spisovatelů a v Obci spisovatelů.