„Ty ho sejmeš a já o tom napíšu skvělou píseň, jo?“. Tak takhle nějak vypadá v praxi dělba práce u dvojice Cuchenan a Minangar. A pokud vám ta dvě jména přijdou povědomá – ano, jste na správné stopě. Michaela Merglová vám nabízí nová dobrodružství dvojice, která vás provázela už v Písni oceli. Těšte se na čistokrevnou fantasy ve stylu meč a magie v rytmu bardských písní!
Jméno Michealy Merglové se poměrně rychle synonymem pro čistokrevnou a k tomu ryze českou fantasy. S trochou nadsázky by se dalo mluvit o mírném „meč a magie“ retru, protože současná fantastika je už o krůček dál zejména co se stylu vyprávění týká, ale to nic nemění na tom, že Merglová dokázala napsat knihy, které si přečtete s velkou chutí.
Zdařilý návrat
Píseň severu je volným pokračováním Písně oceli. Nesjpíš by se dala číst i samostatně, ale byla by to škoda, už je proto, že její předchůdce je pro milovníky fantasy skvělé čtení. Kromě toho se ozvěny některých událostí přenáší i do pokračování.
To podstatné však zůstává – ústřední dvojice postav, bojovník Cuchenan a bard Minangar mají před sebou kupu nových dobrodružství a jsou připraveni bojovat za správnou věc, i když každý po svém.
Při čtení si vzpomenete na některé žánrové klasiky. Ono ne nadarmo je Merglová nazývána český Davidem Gemmellem. Styl je žánrově čistý, nesází na krev, brutalitu ani šoky v podobě smrti postav, které si stihnete oblíbit. Oproti předchozímu dílu je však Píseň severu o něco temnější a naléhavější, ať už „pouze“ v některých scénách, nebo i v námětech. Stále však obsahuje i krásné pohádkově laděné pasáže a humorné momenty, jejichž lehkost převládá.
Na tomto typu literatury je dobré, že čtenář přesně ví, co může očekávat. Mantinely jsou pevně dané a předvídatelnost rozhodně není na škodu. Tady svět funguje jak má, tady je vše v pořádku!
Dva ryzí charaktery
Největší posun je v ději vidět ve zpracování postav. Zatímco v Písni oceli se profiloval zejména Cuchenan a Minangar za ním spíše vlál s nálepkou humorná figurka, nyní je vše jinak. Bard dostává víc prostoru a šanci ukázat, co v něm vlastně vězí. Co na tom, že neumí máchat mečem, důležité je jeho srdce a odvaha. A pak jsou tu ještě ženy: když se muž, před nímž nezůstala žádná sukně v klidu, zamiluje…Zkrátka, Minangar dostává svůj příběh a čtenář ho začne vnímat plnohodnotněji, nemluvě o emocích, které vyvolává.
Ale Cuchenan si to samozřejmě líbit nenechá. I on má šanci projevit své hrdinství v boji, což neváhá udělat, i on má své trable s krásnou ženou, která ukradla jeho srdce. A hledání rady u barda? To je potupa, kterou by ledaskdo nepřenesl přes srdce. Jenže od toho přece přátelé jsou, a zdatný bojovník není zrovna přeborník v sociálních vztazích.
Po dočtení knihy budou obě hlavní postavy čtenářům o mnoho blíž. Merglová je v příbězích zlidštila, najednou zažívají i mnohem přízemnější problémy a ukazují i svoji nedokonalou tvář.
Pokud se však podíváme na jejich charakter, jsou stále na kost dobří a sympatičtí. A takovým hrdinům je strašně snadné fandit.
A pokud se podíváme na postavy obecně, stále platí striktní dělení na dobré a špatné, a když někdo překročí pomyslnou linii, je to spíše dočasná epizoda.
Chlad a mráz
Jak již bylo řečeno, je Píseň severu temnější než její předchůdce. Merglová ukázala, že jí temnější tóny sluší (ať již povídkou ve sborníku Ve stínu magie nebo v románu Prokletá věž) a plíživý pocit chladu a blízké smrti dokázala do knihy psané v odlehčeném tónu propašovat zcela nenásilně. Zejména motiv zahanbeného a zlomeného bojovníka, který nemá co ztratit, má sílu a chytne za srdce.
Ale na druhou stranu se neztratilo nic z kouzla, které knize dávají dialogy a přátelské pošťuchování barda a bojovníka. Tentokrát se zapojí i pár dalších postav, a tak se během čtení budete usmívat a místy i nahlas smát. Hrdinové se nebojí svoji konverzaci „opepřit“ a budete koukat kolik legrace se dá udělat s jedním prasetem.
Nemění se ani styl vyprávění. Kniha je rozdělena do šesti povídek. Každá z nich je uzavřeným dobrodružstvím, ale navzájem jsou propletené a odkazují se na sebe. Není třeba vymýšlet nějaké „meziscény“ a výplně, děj díky tomu ubíhá a dobrodružství jsou mnohem koncentrovanější a dynamičtější.
Michaela Merglová se v Písni severu držela osvědčeného receptu z předchozího pokračování. Použila vše, co čtenáři chválili, ale přidala ještě „něco navíc“ v podobě prohloubení charakterů hlavních postav a trochy temnoty. Výsledek je skvělý a srdce milovníků fantasy stylu meč a magie budou opět hlasitě plesat.
A na závěr si vypůjčím citaci z časopisu Pevnost uvedenou na zadní straně knihy: „Píseň oceli dokazuje, že klasické fantasy se dá napsat opravdu kvalitně a stojí za to se jí ještě nějakou dobu držet.“ Pod tohle se velmi rád podepíšu!
PS: Zvídavost se vyplácí. Pokud odklopíte záložky na vnitřní straně obálky, najdete na předsádce knihy i mapu – a můžete společně s hrdiny cestovat alespoň prstem po mapě.
Michaela Merglová: Píseň severu
Vydala: Epocha, 2021
Obálka: Žaneta Kortusová, Lukáš Tuma
Počet stran: 632
Cena: 385 Kč
