Sametová revoluce nikdy neproběhla, nebo možná byla brutálně potlačena, a Československá socialistická republika pod vedením KSČ kráčí dál ke světlým zítřkům. Tak tuhle premisu zná každý fanoušek alternativní historie, či čtenář některých knih Davida Šenka, Dalibora Váchy nebo Aleny Morštajnové. Nejinak je tomu u Tomáše Lipnera a jeho románu Hvězdolet Vltava. I on vychází z předpokladu, že jdeme dál se Sovětským svazem na věčné časy. Ale na rozdíl od všech výše jmenovaných své hrdiny nežene do bitev na matičce Zemi, ale ve vesmíru.
Jak lvové bijem o mříže,
jak lvové v kleci jatí,
my bychom vzhůru k nebesům,
a jsme zde Zemí spjatí.
Nám zdá se, z hvězd že vane hlas:
“Nuž pojďte, páni, blíže,
jen trochu blíže, hrdobci,
jimž hrouda nohy víže!”
Danajský dar jménem Vltava
Lidstvo se vydalo ke hvězdám a hvězdy odpověděly mimozemskou invazí. Té čelí státy OSN včele se Sovětským svazem nejen neustálým zbrojením, ale především stavbou nových a ještě výkonnějších kosmických lodí. Když roku 1996 splnil Iževský závod vesmírného strojírenství pětiletku na 125%, mohl náš velký rudý bratr darovat Československu těžký vesmírný křižník třídy Krasnoarmějec. Problém byl ovšem s kádry, kteří by měli dostatečnou kvalifikaci, aby mohli na novém vesmírném korábu vůbec sloužit. Ale to bychom nebyli my Češi, abychom nedali dohromady alespoň trochu ucházející posádku. Slovo se stalo skutkem, a tak prvního května 1997 opustil československý válečný hvězdolet Vltava pozemskou orbitu a vydal se vstříc svému osudu.
„Jakmile jednou vstoupíte do hyper, někde vás to vyplivne, a s tím můžete dělat jenom málo.“ (str. 219)
Vltava slouží jako Stráž obrany soustavy. Hned z kraje knihy ji čtenář zastihne při střetu s válečnou lodí nepřátelských mimozemšťanů. Nebudeme si nic nalhávat: kapitán Janoušek a jeho posádka z prohrané bitvy utečou s odřenýma ušima, a to jen díky přechodu do hyperprostoru. Jenže „Hyperprostor je nespojitý“, a když se při vstupu do něj cosi zvrtne, ocitne se po jeho opuštění Vltava v devadesátém pátém roce dvacátého století. To pro naše hrdiny znamená, že lidstvo neexistuje, a planeta Země i všechny vesmírné kolonie jsou pod nadvládou nové, agresivní vesmírné rasy. Naštěstí tu jsou bývalí spojenci a bývalí nepřátelé, kteří snad posledním potomkům lidí řeknou, co se vlastně stalo, a snad jim i pomohou.
Jsme poslední lidé v celém vesmíru,“ zašeptal desátník František Novocký málem nábožně, „A tohle je poslední pivo v celém vesmíru.“ (str. 139)
Z výše uvedeného by bylo i slepému jasné, že nám Tomáš Lipner přináší dobrodružnou military spaceoperu toho nejklasičtějšího ražení. Hluboký vesmír, mimozemské rasy, statečná posádka, bitvy vesmírných lodí i dobrodružství na povrchu cizích planet či v útrobách vesmírných stanic. To vše v knize najdeme, ale na rozdíl od jiných vesmírných příběhů má tenhle bonus navíc. Jak už bylo řečeno, Vltava je produktem socialistického Československa, a tomu odpovídají i reálie příběhu. Zdaleka tu nejde jen o oslovení soudruhu, soudružko, ale také o funkce členů posádky, mezi nimiž nechybí ani politický pracovník či nástěnkář. Kdo z nás zažil dobu reálného socialismu, bude si při čtení knihy užívat všechny jeho odstíny, a kdo ne, pro toho bude vesmírné dobrodružství kapitána Janouška a jeho posádky o to více exotické. Ona i ta posádka není až tak komunisticky rudá, jak by se mohlo zdát. Velitelem je sice válečný hrdina, ale politicky nespolehlivý. A pod jeho velením se shromáždili nejen odborníci na přežití ve vesmíru, ale také třeba veksláci, šmelináři či alkoholici. Pravdou však je, že o jejich nápravu se snaží Stranou pověření pracovníci. Například takový politruk Plocek. Ostatně, ten vedle kapitána Janouška a dalších členů posádky hraje v příběhu velice výraznou roli. Právě myšlení socialistického člověka ve všech jeho formách je věcí, kterou na Lipnerově románu oceňuji stejně jako jeho dobrodružnou linku. Přitom vůbec nejde o parodii či prvoplánovanou řachandu, i když o humor díky některým členům posádky není nouze.
„My přijdem! Odpusť, matičko,
již jsi nám, Země, malá,
my blesk k myšlénkám spřaháme
a noha parou cválá.
My přijdem! Duch náš roste v výš
a tepny touhou bijí,
zimniční touhou po světech
div srdce nerozbijí!
My přijdem blíž, my přijdem blíž,
my světů dožijeme,
my bijem o mříž, ducha lvi,
a my ji rozbijeme!“
Kniha čítá něco přes sedm set stran, ale čte se opravdu dobře. Je to dáno tím, že autor čtenáři dávkuje informace o lodi, jejím osazenstvu i světě, v němž se nalézají, postupně. Příkladem budiž scéna, v níž se posádka schází na Politické školení mužstva. Ve chvíli, kdy má politruk Plocek promluvit k mužstvu, přeruší autor děj vysvětlením toho, jak takový politický pracovník na vesmírné lodi pracuje a komu se zodpovídá. Stejně jako pozvolné dávkování informací funguje v Lipnerově románu změna prostředí, v němž se příběh odehrává. Když už by se čtenář mohl začít nudit, dojde k novému setkání s mimozemšťany, objeví se nová planeta či vesmírná stanice. O dějové zvraty není nouze, dokonce dojde i na lodní vzpouru či milostný románek, nebo takřka detektivní pátrání. Zkrátka čtenář se rozhodně nemá čas nudit. Navíc je celá kniha prodchnuta duchem nezlomné vůle lidstva k životu a to je na ní také velice sympatické. Ostatně přesně proto doporučila Kristýna Sněgoňová tento rukopis Hvězdoletu Vltava k vydání Michaelu Broncovi a jeho nakladatelství Straky na vrbě.
Dostaneme se i k výtvarné stránce knihy. Na první pohled zaujme krásná snímatelná retro obálka a barevné předsádky Tomáše Kučerovského. Obálka se nese v duchu románů J.M.Trosky a předsádky zdobí nákres hvězdoletu Vltava a jeho technický popis. Vnitřní černobílé většinou dvoustránkové ilustrace Jana Pekárka pak příběh skvěle dokreslují. Že kniha nepostrádá pevnou vazbu i vkusnou záložku jistě také mnohého čtenáře potěší.
„Vzhůru již hlavu, národe,
k nebi své zdvihni oči!
Viz: jsou tam i malé hvězdičky,
kol nichž se velké točí!
Toť prostě tím: ty maličké
z jadrného jsou fládru,
ale ty velké a poslušné
jen z plynových jsou hadrů.
Hvězdolet Vltava má tak šanci zaujmout každého milovníka spaceopery a vesmírných dobrodružství vůbec. Pravda, čtenář bude muset čelit poměrně značnému množství technických informací o chodu lodi a jejích zbraňových systémech, a autor se občas nevyhnul zdlouhavým vysvětlovacím pasážím, přesto stojí tohle retro vesmírné dobrodružství za přečtení.
Troufám, že při té myšlénce
srdce ti povyskočí –
nuž – buďme tou malou hvězdičkou,
kol níž se velké točí!
Jde to, ach jde! Jen každý hleď
k vlastnímu dobře jádru:
bude-li každý z nás z křemene,
je celý národ z kvádrů!“
V recenzi byly použity úryvky z básnické sbírky Písně kosmické Jana Nerudy.
Tomáš Lipner: Hvězdolet Vltava
Vydaly: Straky na vrbě, 2022
Obálka: Tomáš Kučerovksý
Počet stran: 765
Cena: 650 Kč
