Hříbě ze zlata: Magie, láska a zlatý kůň na Velké Moravě

Po Roku ztraceného hřebce tu máme další knihu od Věry Mertlíkové, která navazuje v započaté linii dobrodružné historické fantasy, v níž je značná pozornost věnována koním. Tentokrát se vydáme na Velkou Moravu do dob, kdy ještě působí stará slovanská magie a jen velmi neochotně ustupuje do stínu lesů před novým náboženstvím. Proto můžeme na každém rohu potkat nějaké magické stvoření: víly, skřítky, vodníka nebo bludičky. Ve vztazích přetrvává mnohoženství a v urozenějších kruzích má svůj význam i konkubinát. Právě takový úděl hrozí hlavní hrdince, patnáctileté Mileně, která se narodila do nižšího zemanského stavu. Její otec chová koně, ale v poslední době se mu moc nedaří, dokud se nestane malý zázrak a zrzavé klisně se nenarodí hříbě se zlatou hřívou.

A zatímco Bolek, pán dvora v Kobylím dole, se těší, jak výhodně hříbě prodá, stejně jako svou dceru, kterou i přes její nevzhlednou postavu blahosklonně přijme Svatoboj, nejstarší syn knížete Mojmíra, za svou pátou konkubínu, události naberou zcela jiný směr. Hříbě je prodáno jako obětina pro Peruna, aby popřál tažení proti nitranskému knížeti Svatoplukovi, a Milena má své představy o životě i o tom, jaký osud má vzácné zvíře potkat. Vzpurná povaha ji pak zavleče do nemnohých dobrodružství i do ložnice velitele maďarských nájezdníků. Kdo ale znáte romány Věry Mertlíkové, tak víte, že nakonec vše dopadne tak, jaká má.

A v tom je možná maličký kámen úrazu. Kniha se čte skvěle, děj plyne od zvratu k zvratu, dialogy odsýpají a jeden magický motiv střídá druhý. Jenže celkově vyznívá na můj vkus až příliš pohádkově. Nemám nic proti dobrým koncům, ale vadí mi přílišný historický optimismus. Už v Roku ztraceného hřebce jsem si všimla určitých romantizujících tendencí, které jsou v Hříběti ze zlata ještě patrnější. Možná za to může i nízký věk protagonistů – Mileně dělá protihráče šestnáctiletý novic Marko, čímž se příběh žánrově přibližuje k young adult fantastice, ale i celá řada jiných aspektů, které i mírné znalce historie zarazí. Netřeba si představovat, že období Velké Moravy bylo nějak pohodové a že i jen obyčejná cesta za humna byla procházka růžovým sadem. Raný středověk se vyznačuje neustálým bojem o obživu. Pole nevynášela jako v současnosti, a i tak to byla pořádná lopota. Lidé bydlí v malých osadách či dvorech, obklopení rozsáhlými hvozdy a pustinami. Drobné rozptýlení představují kupci přinášející do kraje nevídané zboží, jinak lidé žijí poměrně izolovaně, nikam moc necestují, a věci, co potřebují k životu, si vesměs vyrábějí sami (možná až na kováře a hrnčíře). Státní útvary teprve vznikají a jsou pod neustálými nájezdy barbarů i mocichtivých sousedů. Pořád tu panují kruté zimy, jež střídají horká léta, krajem se toulají loupeživé bandy a panovníci se na trůnech mění v rychlém sledu.

Příběh samotný něco z toho zrcadlí, ale na druhou stranu je zřejmé, že hrdinům doopravdy žádné nebezpečí nehrozí. I přes velké množství postav, historicky doložených i smyšlených, zemře pouze jedna a druhá se promění v sochu (což se dá pojímat jen jako přechod do jiné životní formy). Násilí se omezuje na ránu klackem do hlavy a nedobrovolný sex, ovšem na znásilnění nakonec nikdy nedojde, vždy to osud zařídí tak, že násilníka něco vyruší a Milena z toho vyjde bez ztráty kytičky. Autorka to prostě myslí se svými hrdiny dobře, ale ve skutečnosti by se zřejmě ani s jedním nikdo nemazlil. Nejhodnověrnější je v tomhle jedině Milenin otec, který vidí v dceři hlavně prodejní artikl a neváhá ji hubovat ani ponížit, když se dívka odváží vzepřít jeho příkazům. Přerod v hodného tatínka, který dává nezbedné dceři volnou ruku, když se k němu po své dobrodružné cestě do Čech a zase zpátky vrátí, je už jiná věc a opět se tu dostáváme do idealistických mezí příběhů pro mládež.

A přesto, že se vše točí kolem ukradeného hříběte pojmenovaného vznešeně Xanthos (neboli „Zlatý“ z řečtiny), paradoxně už příběh není tolik o koních, jak bych asi čekala. Tedy samozřejmě je, ale moc se toho člověk nedozví, ačkoliv je známo, že autorka ví o jejich chovu první poslední. Díky svým rozsáhlým jezdeckým zkušenostem se nedopouští technických nesmyslů typu, že kůň běžel tři dny v kuse, spíš ukazuje, že udržet se na neosedlaném koni není zas taková sranda a pády jsou celkem běžnou záležitostí. To se ovšem netýká mýtické krásky Kotys, ta si snadno ochočí každé zvíře, a vlastně ani Mileny, která se jeví jako výborná jezdkyně, jež si poradí i bez postroje (a i bez oděvu, když na to přijde). Vtipné je, že její pro jízdu dobře stavěná postava se sice nelíbí Slovanům, ale maďarští nájezdníci ji mají za krasavici a div se o ni nepoperou.

A tak se v Hříběti ze zlata vrací starý známý motiv nahé jezdkyně na neosedlaném koni, krásné ženy a panny v nesnázích (nemusí se zákonitě jednat o tutéž osobu), jaké se už objevily v Roku ztraceného hřebce i předchozího románu Tři bábiny kobyly. Co musím vyzdvihnout a ocenit, je ústup určitých klišé o ženském údělu, které už tolik nezaznívají z vypravěčské perspektivy, a pokud, tak už ne tak mravoličně. Není mým úkolem hodnotit, zda za tím odstupem je skutečně změna autorčina postoje, nebo se to prostě hodilo k pubertální hrdince – Milena dostává prostor pro svou vzpouru, i když se stejně nedokáže odpoutat od přemýšlení kdo ji nakonec dostane pod čepec. Vypadá to na polyandrynní společenství, protože se kolem dívky pohybují hned tři nápadníci… Věra Mertlíková většinou své knihy a povídky okoření notnou dávkou humoru, v tomto vyprávění však jakoby veselé bejlí zrovna došlo. Kromě lehce sebeironizujícího náhledu, který v rozsáhlých vnitřních monolozích předvede hlavně Milena, tu na čistý vtip nenarazíte. Tím nechci říct, že vyprávění není odlehčené, ba právě naopak, ale když se na celou dějovou linii, plnou podivných zvratů a eskapád podívám z odstupu, dá se říci, že celé je to jedna velká taškařice.

Na druhou stranu je potřeba zmínit, jak umně si Věra Mertlíková poradila s historickými reáliemi, s jejichž pomocí svůj svět vykreslila jako barvitý a plný rozmanitých vlivů a událostí. V doslovu pak sama autorka uvádí, o jaké archeologické nálezy se opírá, že přítomnost Vikingů v české kotlině není žádnou fikcí a jak je možné, že se narodí hříbě s neobvyklou barvou srsti. Opět se do ústředí dostává vybraný slovanský mýtus – minule to byla zlatá brána a nyní je to zlatý květ kapradiny, s jehož pomocí může jeho držitel získat velký poklad. Není divu, že o vzácný květ, který lze utrhnout jen o letním slunovratu, je velký zájem, stejně jako o poklad, údajně ukrytý ve skále Zlatý kůň, což je skutečná lokalita v Českém krasu. Asi nikoho nezaskočí fakt, že se zde nachází nejdelší jeskynní systém v Čechách – známé Koněpruské jeskyně.

A na skok je to také ke kopci Kotýz, jež má údajně odkazovat k thrácké bohyni Kotys (Kobylé), o níž se některé historické prameny se domnívají, že ji k nám přinesli Keltové. Mě osobně na tom zaráží důvod, proč by to dělali, když měli svou vlastní bohyni – Eponu – jež svými charakteristikami odpovídá stejnému kultu. Možná bude etymologický původ jména prozaičtější – podle jiných pramenů vlastnil na ostrohu pozemky sedlák Kotyza, jenže to jsme u debaty, co bylo dříve – vejce nebo slepice? Pokud jste ale dávali pozor, tak vám jistě neušlo, že u žádné ze zmíněných lokalit nechybí vazba na nějaký „koňský“ motiv, a tak není divu, že zaujaly i autorčinu fantazii.

A když už jsme u těch bohů, kromě Velese, s nímž jsme měli tu čest v Roku ztraceného hřebce, se potkáme s Lesovcem, Žitholou, Chorsem, Moranou a dalšími bůžky či vládci přírodních živlů. Ti dobří nakonec spojí síly v boji s bestiemi ze Zásvětí, které se zlou vůlí dostali ven. Jejich dialogická „intermezza“ mi silně připomněla tradiční chór na řeckém divadle. A také se tu mihne celá řada fantastických bytostí – mluvící obr, vlkodlak měnící se v hezkého chlapce, oživlé houby, divocí tvorové s drápy a zuby, éterické duše stromu a jiné. Největším čarodějem je tu však samotné léto – roční období, které má vlastní kouzelnou noc. Je to také čas rituálů, ale i obětí. Tu nejcennější musí uskutečnit samotná Kotys – ale neplačte, letní smutky nikdy netrvají dlouho!

Tak snad jste si tenhle malý exkurz do bájné slovanské mytologie trochu užili a už nebudete pochybovat, až knížku uvidíte v knihkupectví. Její přebal opět připomíná středověký pergamen s nezaměnitelným vyobrazením zlatého koně, to si opravdu nespletete. Nakladatelství Gorgona si s románem náležitě vyhrálo, ať už jde o redakci textu, tak knižní výpravu – pevná vazba, chlupatý žlutý papír a dekorované předsádky – nejeden autor i čtenář v tuto chvíli zřejmě dojatě vydechl nad tou krásou. Je vidět, že se nemá jednat o knihu k jednorázové spotřebě, ale že má skončit v knihovně na čestné polici. Tak to udělejte, nebo se nebojte knihu darovat – rozhodně tím nic nezkazíte!

Procentuální hodnocení: 70%

Věra Mertlíková: Hříbě ze zlata

Vydala: Gorgona, 2021

Obálka: Roland Havran (ilustrace)

Počet stran: 304

Cena: 329 Kč