Máte rádi pohádky? Třeba ty o liškách, ježibabách, vodnících, dinosaurech, mrtvých slovenských baronech… ehm, sakrapráce, co to ten Oskar Fuchs zase napsal? Inu, vítejte do světa svérázného autora splatterpunku plného pohádkových bytostí, krve, šlemu a ichoru.
Oskar Fuchs vrthl do světa české literatury podobně razantně jako Miley Cyrus na demoliční kouli, jen u toho byl možná o něco oblečenější. Jeho prvotina s názvem Frost byla útlá knížečka, která bez přehánění šokovala: děj byl svižný, nekorektní, s mnoha erotickými scénami a kniha se trefovala se naprosto do všeho včetně sebe samé. Kromě toho měl Frost příběh, který by vymyslel i namol ožralý dělník během pauzy na cigaretu, což byla asi největší slabina. Část čtenářů byla nadšena, část maximálně znechucena a několik málo jedinců požadovalo veřejnou defenestraci. Prostě autor, který byl přímo předurčen „zazářit a zmizet“!.
Druhá šance
Jenže Oskar Fuchs nezmizel. Naopak, ze všemožných rozhovorů před vydáním druhé knihy vyplynulo, že se ze svých chyb zkusil poučit a napsat další dílo úplně jinak, přičemž se ovšem nesnažil čtenářstvo přesvědčovat, že to musí nutně znamenat, že mnohem lépe.
Hitokiri, jak se nový Fuchsův výtvor jmenuje, pokračuje, co se žánru týče, ve stopách svého předchůdce. Čeká nás zběsilá akční řežba prošpikovaná spoustou hlášek, černého humoru a úchylně originálních nápadů. Zkrátka víceméně, a slovo víceméně je zde použito zcela záměrně, čistokrevné akční béčko, které to o sobě ví a hrdě tento fakt dává na odiv.
Styl vyprávění je tentokrát dočista jiný. Zatímco Frost je vyprávěn z pohledu první osoby, děj Hitokiri už je servírován z pohledu osoby třetí, neboli er-formě. Je třeba říci, že tomu tak nebylo vždy; původní rukopis se nesl v podobném duchu jako jeho předchůdce, ale zásah editorky a několikanásobné přepisování rukopisu vyústili právě v toto podání (a dle důvěryhodných zdrojů prý také ve velmi nepěkné prokletí všetečné editorky, ale to je zase jiný příběh).
Také vymizela většina nespisovné češtiny, což do jisté míry určuje ráz knihy. Jinými slovy: Hitokiri je sice humorné, ale zkouší upoutat vyspělejšími vtípky namísto pubertálním humorem. Jenže se zjemněním slovníku a knihy vůbec odešla i ona nekorektnost, která tvořila podstatnou složku zábavnosti; a mnohým čtenářům může právě tento aspekt chybět. Autor už se netrefuje do všeho a do všech, ale pečlivě si vybírá a počíná si přitom mnohem opatrněji.
Asi největší slabinou byl téměř neexistující příběh. Nebudeme tvrdit, že Hitokiri bude kandidovat na knihu roku, ale progres je jasně viditelný. Děj má hlavu a patu, a i když je dějová linka přímá a nekomplikovaná, je přítomna. Nedočkáte se neodůvodněných myšlenkových skoků nebo nenadálých změn prostředí, a scény do sebe zapadají v logické posloupnosti. V rámci žánru není třeba vymýšlet víc, i když na žádné velké jásání to stále není.
Z předchozích odstavců je snad jasné, že Fuchs nevyužíval své nově nabité popularity k prohánění děvčat a pořádání bujarých drogových večírků za řevu replik jako: „Já sem spisovatéél!“, ale opravdu přemýšlel o tom, co napíše s touhou udělat to jinak – a to se mu podařilo.
Zamazaný jako liška
Hlavní hrdina příběhu, Michael Lindner, má ke své smůle poměrně nenechavé ručičky, a tak při otevření prastarého hrobu musí čelit jeho nakrknutému majiteli. Roztáčí se kolotoč divokých příhod, ve kterých figuruje starobylá japonská katana jménem Hitokiri, která nemilosrdně kosí řady nepřátel.
Míša (Lindner) však není míša, ale líša. Tedy on je to spíše z nedostatku lepších popisků liškodlak – člověk se schopností přeměnit se plynule v lišku. Jako takový se těší přízni všemožných liščích božstev a jeho liščí podoba nebohého otloukánka vytáhne sem tam z pořádné bryndy.
Pokud jste měli rádi postavu bojového mága Frosta, pak pro vás máme dobrou zprávu: i on se v knize objeví; sice jen jako vedlejší postava, ale rozhodně v mnohem větší než pouhopouhé epizodní roli. Mimoto se v knize setkáte s mnoha dalšími zajímavými postavami – český a slovenský arsenál pohádkových bytostí, ktré Fuchs nabízí, budete u většiny zahraničních autorů hledat marně, ale těšte se třeba i na znovuoživlé postavy slovenských dějin, které se rozhodnou zavzpomínat si na staré časy a převzít vládu v zemi zpět do svých kostnatých pařátů, netradičně pojaté upíry, hordy nemrtvých, démony i naprosto prachobyčejné lidské zmetky. Zajímavý je i Lindnerův podpůrný tým. Pokud se trochu pohybujete ve vodách české fantastiky, pak vám některá jména a charakteristiky budou připadat… poměrně známé.
… a něco navíc
A nyní přišel čas vrátit se k tomu, proč jsme označili knihu za víceméně béčkovou. Hitokiri totiž nabízí několik důkazů toho, že Fuchs chtěl oproti konkurenci opravdu udělat něco jinak, a že si s knihou doopravdy vyhrál.
Předně je tu samotný závěr knihy. Na akční brak je hodně netypický, a u mnoha čtenářů by mohl vzbudit kontroverzi. Zvyk je železná košile, a jestliže někdo zkusí něco nového, nečekaného, musí počítat s tím, že zajeté koleje v myslích čtenářů zvítězí. Hodnocení nakolik byl tento experiment úspěšný necháme s dovolením na čtenáři samém.
Druhá věc, patrná už u Frosta, je autorova záliba v historii, kterou do svých textů promítá. Tentokrát se ve většině textu podíváme do zahraničí – na Slovensko. Opět dostaneme historický výklad umně ukrytý mezi létajícími kusy těl, což nepřekvapí. Jenže Fuchs zašel ještě mnohem dál: slušná část knihy je psána ve slovenštině (přičemž některé výrazy si hrdinové v duchu překládají jako nápovědu pro čtenáře) a spoustu vět zde najdete i v maďarštině!
Ano, je vidět spousta „práce na pozadí“ a péče, kterou autor knize věnoval. Na to, že to měla být jen další obyčejná bezmyšlenkovitá rubačka…
Pokud jste měli rádi Frosta a jeho živelné pojetí, budete mírně zklamáni. Pokud jste však toužili po tom, aby Fuchs trochu zvolnil, přidal příběhu dějovou linku, nad kterou byste si nemuseli rvát vlasy, a zachoval sympatické postavy, pak pro vás bude Hitokiri trefou do černého. Zábavy rozhodně neubylo, jen trochu vyspěla a zkrotla, což se vlastně dá říct o celé knize.
Oskar Fuchs: Hitokiri
Vydala: Epocha, 2018
Počet stran: 384
Cena: 299,- Kč
