Budoucnost Japonska není zrovna růžová. Ostatně, kdo jiný by to měl vědět lépe než sami Japonci? Jóko Tawadová vás vezme na výlet do budoucnosti, kde věci nejsou ani v nejmenším tak, jak je znáte nebo očekáváte – to vše v knize, která vám doslova vyrazí dech.
Pokud se řekne Japonsko, představíte si v souvislosti s literaturou nejspíš nějakou mangu, hentai nebo jinou šílenost. Nyní tu máme nefalšované postapo a dystopii v jednom japonské autorky Jóko Tawadové – a slovo šílenost, byť v nejpochvalnějším smyslu toho slova a se širokým úsměvem, je zcela na místě i v tomto případě!
Bude, nebude
Emisar vychází z klasického námětu. Japonsko je v nedaleké budoucnosti poničeno katastrofou, která má dopad na celou zemi. Byť není tato katastrofa nikde blíže specifikována, vede k tomu, že Japonsko se izoluje vůči ostatním státům a odmítá veškeré mimojaponské vlivy. To vede k potlačování cizích slov, redukci zeměpisných map a mnoha dalším jevům. Tawadová se nebojí být uštěpačná, glosuje s ironií, humorem i smutkem a především popouští uzdu své imaginaci a domýšlí věci do absolutních detailů.
I uspořádání společnosti se radikálně změnilo: staří lidé žijí dlouho, věk přes sto let není žádnou výjimkou; a právě tito senioři jsou motorem chřadnoucí společnosti. Mladí lidé jsou totiž „chcípáčci“, nedokáží sami téměř ani chodit, mají problémy najíst se, jakákoliv námaha, změna či rozrušení znamenají vážné zdravotní problémy.
Středbodem Emisara je stoletý zdaleka-ne-stařec Joširó, vitální muž pamatující si staré dobré časy, kdy vše bylo ještě normální. Ten má v péči svého pravnuka Mumeie (jehož jméno znamená v překladu Bezejmenný), mladíka, jehož zdraví j stejně bídné jako všech ostatních mladých lidí.
O to přece nejde…
Nastínili jsme si několik základních stavebních kamenů příběhu a nyní je čas vrátit se na samý počátek recenze. Vše, co bylo doposud napsáno, je v kontextu knihy poměrně nevýznamné! Nezapomněli jste? Emisar je z pera japonské autorky, a tím pádem absolutně nekoresponduje s pojetím postapa jak ho stereotypně chápe evropský čtenář.
Výše popsané skutečnosti si totiž čtenář musí pracně vydestilovat. Jóko Tawadová totiž neservíruje čtenáři ucelenou příběhovou linku, ale malé střípky každodenního života, drobné epizodky poskládané vedle sebe a propojené pouze kontextem s dalšími drobnými epizodami. Tento vypravěčský postup je naprosto neotřelý a díky tomu si Emisara buď rychle zamilujete nebo ho naopak zavrhnete.
Chytlavost tohoto příběhu spočívá v tom, že se nebojí proprat téměř nic, co k životu patří, a je v něm vše, co čtenářovo srdce žádá. Občas se díváte pohledem dospělého, který teskní po starých časech, vzpomíná na minulost, upíná se k budoucnosti, zažívá lásku i hořké zklamání, přemýšlí o svém pravnukovi se snahou udělat mu radost a ozvláštnit život… Dobře, uznávám, v tomto podání to nevyzní tak dechberoucně jak je naservírováno v knize, ale vězte, že Tawadová se nebojí přidat pořádnou dávku patosu, poetiky, emocí, ale i ironie, sarkasmu, skepse a světabolu. Emisar během čtení předává spoustu drobných poselství; nečte se snadno a občas budete mít problém zachytit myšlenkovou propojenost jednotlivých výjevů, ale pokud se nebudete bát, máte šanci objevit část geniality, která je evropským žánrovým klasikám žánru zcela upřena.
Na druhé straně sledujeme věci i z pohledu Mumeie – mladý, nezkažený a životem nedotčený chlapec přemýšlí o věcech jinak, vrhá se do života s nadšením, aby ho srážely jeho fyzické limity, snaží se roztáhnout křídla a vyletět nad šedou mlhu každodenní reality s touhou objevovat…
Jeden příklad za všechny: nebudete věřit, kolik věcí člověku prolétne hlavou během obyčejného krájení pomeranče. Autorka nabízí hořkodsladkou poetiku plnou vzletných přirovnání, nádherného barvitého jazyka plného popisů na hranici básně a přitom je to pořád jen malá část naprosto běžného života se všemi důsledky a příčinami.
Za hranicí všednosti
Budu se opakovat, ale ducha téhle knihy je proklatě těžké vystihnout. Emisar je velmi nesourodou spletí myšlenek, mezi kterými musíte lovit a pátrat. Najít ty pravé perly, výpovědi, poselství stejně jako nahořklý humor či úsměvnou ironii však není nikterak těžké. Autorka se nesnaží je skrývat – ba naopak, vypráví a nechává své vyprávění ve čtenáři znít. Jde jen o to do jakého místa čtenářovy duše se který střípek trefí a jaký tón z ní vyloudí. Ale věřte, že Emisar vaše nitro rozezní, protože i když pojednává o Japonsku, většina popisovaných věcí se dotýká nebo každodenně děje i vám.
Velký podíl na úžasnosti téhle knížky má i úžasný překlad z japonštiny od Kláry Macúchové. Přeložit všechny ty vzletné obraty, slovní hříčky a vtípky i vysvětlování přepisu cizích slov do foneticky podobně znějících japonských znaků – klobouk dolů.
Emisar je zvláštní knihou. Na sto dvaceti stranách skrývá silnou výpověď o mezigeneračních vztazích, ekologii, izolaci i budoucnosti stejně jako mnoho témat k zamyšlení, to vše podáno se směsí naprosté vážnosti i ironického humoru. Roztříštěný příběh, který si musíte poskládat dohromady sami, vás s přibývajícími stránkami bude okouzlovat čím dál více. Japonská podivnost, kterou slupnete jako malinu. Šílenost, která vás dokonale rozebere a bude vám strašit v hlavě hodně dlouhou dobu. A podobných příměrů by se jistě dalo najít mnohem, mnohem více!
Jóko Tawadová: Emisar
Vydal: dybbuk, 2019
Překlad: Klára Macúchová
Počet stran: 128
Cena: 223 Kč
