Při toulkách ulicemi Bizarropolis jsme společně se členy redakce a Kristinou Haidingerovou narazili na podivného muže montujícího prazvláštní cosi. I Bizarropolis má svojí Ikeu a s jejím vedoucím, Vilém Koubkem, jsme si také s chutí popovídali.
Jaký je váš vztah k bizarru? A proč jste se rozhodl přispět do první české antologie?
Odjakživa mě fascinují divné a extrémní věci, takže jsem se k bizarru dostal mnohem dřív, než díky nakladatelství Carcosa začalo vycházet taky v češtině. Velice se mi líbí, že je to žánr ze své podstaty nespoutaný, před ničím se nezastaví a prostě se děje.
Podobně jako mikrotonální metal v případě hudby je to taky skvělý bič na lidi, kteří tvrdí, že čtou všechno: Pak jim ale do ruky strčíte Fist Full of Feet, Ass Goblins of Auschwitz nebo třeba Strašidelnou vaginu a najednou vás mají zablokované.
Logicky pro mě proto bylo ctí, že se můžu zkusit přidat vedle Jordana Kralla, Pierce Camerona nebo Carltona Mellicka III. Bizarro prvky jsem navíc cukroval už své starší knížky – konkrétně Čepel entropie a Organickou oprátku. Takže jsem si velmi užil, že tentokrát se do té estetiky můžu ponořit naplno.
Můžete krátce přiblížit, o čem je vaše povídka v Bizarropolis?
Moje povídka je o tom, že ne všechen nábytek se dá složit bez použití excesivní síly. Občas nesedí nějaké navrtané díry, sem tam nedoléhají díly, návod nedává smysl, a nezřídka tak při stavbě své vysněné lenošky musíte improvizovat. Když jste dostatečně šikovní, vaše tápání na výsledku není znát. Pokud jste ale můj hlavní hrdina…
Nepřemýšlel jste o tom, že za pár (desítek) let bude už možnost „nadesignovat si“ partnerku nebo domácího mazlíčka dle požadavků úplně běžná praxe?
Silikonové panny už si člověk dle vlastního vkusu může naklikat dnes, a nejen Japonci to dělají velmi rádi. V případě živých stvoření by mě nepřekvapilo, kdyby časem technologie něco podobného taky dovolovala, otázkou ale je, zda opravdu chceme. Nedokonalosti z nás totiž dělají unikátní existence. Krom toho si velice živě dovedu představit, že díky volné modifikaci by přišla taková vlna dekadence a šílenství, že by to všem bizarristům a hororářům obecně vzalo vítr z plachet, což by byla velká škoda. Takže možnost nadesignovat si partnera mě příliš neláká. A co se domácích mazlíčků týče, ten dokonalý už existuje, je to kočka.
Od splatterů jste přešel k noirovým depresivkám, pardon, detektivkám a teď bizarro. Je něco, co pro vás osobně tyhle žánry spojuje?
Asi že mě baví jejich psaní? 😀
Vaše knihy jsou dost drsné a myšlenkově těžké. Nechává to na vás nějaké následky a čím si čistíte hlavu od psaní?
Dlouhodobé následky mi tvorba nezpůsobuje, nebo si poruchy nepřipouštím neuvědomuju. Hlavu si od knížek čistit nemusím, ve skutečnosti to mám spíš naopak – v mysli si uklízím tím, že píšu. Jakmile se totiž pro něco nadchnu, dost to ve mně vře. A když všechny ty koncepty a natlakované myšlenky nejdou ven, ideálně do texťáku, blbě se mi spí. Zdají se mi pak normcore sny třeba o tom, že stojím v nekonečné řadě na poště, v obchodním regálu nemůžu najít svůj oblíbený deodorant a podobně. Takže dokud píšu, je mi dobře.
A jaké jsou vaše autorské plány do budoucna? Bude další Vincent Krhavý nebo třeba reedice něčeho staršího?
Reedice ničeho staršího se nechystají. Co se budoucnosti týče, díky Posmrtné predaci a Smějícím se bestiím jsem zjistil, že mi dost vyhovuje tvorba „civilnějších“ věcí. Zároveň jsou ale moje depresivky stylově velmi svázané a po dvou dílech i vyčerpávající. Potřebuju změnu, aby mi psaní nezevšednělo. Rád bych se proto zase trochu vykolejil nějakým pro mě novým žánrem. Poslední dobou přitom víc pokukuju po hororech, takže by se klidně mohlo stát, že se moje datlování bude ubírat tímhle směrem.
