Zdá se, že Bizarropolis místem vhodným pro poety jest. I potkali jsme při toulkách našich dalšího z nich. Mával na nás kapustňákem (ale no tak!), což příliš poetické nebylo, ale přesto jsme spolu s Kristinou Haidingerovou prohodili s Ondřejem Doležalem pár slov. A on se rozhovořil vcelku dalekosáhle!
Jaký je váš vztah k bizarru? A proč jste se rozhodl přispět do první české antologie?
Co se týče bizarra jako specificky definovaného a etablovaného žánru se svými zajetými autory, tak v takovém směru jsem o něm do vzniku antologie prakticky nic nevěděl. To, že poslední léta vychází systematicky Mellick jsem sice registroval, ale nijak výrazně jsem mu pozornost nevěnoval. Osobně bizarro vnímám dost intuitivně, a tedy asi i šířeji, než je žánr definován. Jako nespoutané překračování zajetých mantinelů například mísením zdánlivě nespojitelných námětů nebo prostředí. Prostě takovéto to, když si někdo přečte text a na konci s bradou dole jen šokovaně pronese „Tak to je teda bizár!“ A nezáleží, jestli je to v rámci horroru, fantasy, nebo něčeho jiného. Jako něco nebývale kreativního v už tak kreativním odvětví. A taky ho vnímám jako něco, co už se nám v literatuře objevuje poměrně dlouho, a pokud bych měl jmenovat některého ze starších klasiků, klidně bych se nebál připsat zabroušení do bizarra třeba Kafkovi.
A tahle otevřenost a nespoutanost mě na něm baví. Člověk se může literárně vyblbnout a vyzkoušet, kam jeho fantazie sahá, aniž by se musel nějak zvlášť zatěžovat konvencemi. Může psát, aniž by si říkal, že „takhle se to ale teď přece nedělá“. A tím pádem si psaní i náramně užije.
Proč jsem přispěl, no, z velké části je tu prozaický důvod, který asi sdílí i řada kolegů, a to že prostě chceme alespoň tu a tam publikovat a máme rádi literární výzvy, ale v tomhle případě mi žánr svou kreativností nadstandardně sedl.
Můžete krátce přiblížit, o čem je vaše povídka v Bizarropolis?
Zdánlivě jde o humornou a lehce parodickou povídku prošpikovanou hříčkami, ale důvtipnější čtenáři jistě prokouknou, že jde ve skutečnosti o manuál k tomu, jak se ubránit při případné kapustňáčí invazi. Ty tupé mořské krávy totiž vůbec nejsou tak mírumilovné, jak vypadají. Akorát je to tedy zatím pouze první díl, takže nepostihuje všechny potenciální situace. Třeba když najdete po příchodu z práce pěkně rozzuřeného kapustňáka v posteli – bude toho třeba ještě hodně dopsat. Naštěstí jsou kapustňáci zatím docela líní a pomalí, a tak věřím, že případný mezidruhový konflikt nenastane dříve než za několik dekád.
Vaše povídka má silně ekologický podtext. Jaký je váš vztah k ekologii?
Aby nedošlo k vyvolání nesprávných očekávání, asi bych raději než podtext použil slovo kontext nebo pozadí, byť i to může být zavádějící. Téma kapustňáků, jakož i některých dalších zúčastněných, které nechci jmenovat, je téma ekologické, a to v širším smyslu (tedy ne jen ochrany prostředí, s níž je slovo ekologie nejčastěji spojováno), a tudíž dávalo smysl vytvořit jejich „kapustňáčí lore“ na ekologických základech. Krom toho je ekologická krize jedna z nejvýraznějších, pokud ne úplně nejvýraznější, krizí naší éry, která hýbe skoro vším, a tak dává smysl použít její motivy jako nejsilnější hnací sílu ve vývoji společnost. Ostatně rozličné krize tvoří ideální pozadí pro příběhy. Stručně řečeno je povídka zasazená do ekologických reálií, ale ty jí slouží spíše k budování světa, než že by obsahovala nějaké hluboké ekologické poselství nebo varování. Teda krom toho, že si máte dávat pozor na kapustňáky. Tak snad jsem nikoho nezklamal.
Co se týče mého vztahu k ekologii (už v užším, běžném smyslu), tak bych za ním nehledal nic zajímavého. Nepovažuji se ani za fosilního dinosaura, ani za aktivistu přilepeného k silnici, a nepodporuji ani jednu z těchto skupin… ale píše se o nich dobře!
Poetická tvorba i psaní povídek má různá úskalí, co se vám píše snáze?
Na to je jak zcela jednoduchá, tak i velmi složitá odpověď. Jednoduše – povídky. Složitě – tady se člověk musí vypravit až k tomu, jak funguje poezie ve veřejném prostoru. Funguje docela špatně, a já osobně si to ještě výrazně ztěžuji. Píši dost striktně vázanou poezii, která se v dnešní době nenosí a mám pocit, že jak ji člověk použije, automaticky už píše archaicky, což rozhodně není pochvala. Za druhé píši dost dlouhé texty, a to se většinou také necení. V „profesionálnějších“ kruzích je zájem o takovou poezii minimální, a tak se dá říci, že to tímhle směrem člověk nemá moc šanci nikam dotáhnout. Ani kdybych se ale dal na modernější vlnu poezie, žádný ráj to nebude. „Žánrová“ próza, jak všichni dobře víme, u nás nemá na růžích ustláno, ale pokud to porovnáme s poezií, nakonec je na tom ještě dobře. Jasně, Magnesii literu za to sice asi nedostanete, ale když se podíváte na výši nákladů či prodejnost, vychází z toho jednoznačně lépe. Už si jen vezměte, že většina vydané poezie bývá dotovaná, protože ji prostě trh nezaplatí, zatímco publikace na poli sci-fi či fantasy si na sebe naštěstí nějak tak povětšinou vydělají, ač to není žádná sláva.
Pokud ale píšete drobné a volné poetické útvary třeba na dvanáct řádků, pořád to může být docela fajn. Vrší se vám to pod rukama a dá se tím třeba příjemně relaxovat. Jenže když píšete dlouhé útvary s nějakými striktními pravidly, vlastně se ta tvorba šíleně vleče. Člověk se často zasekne i na hodinu nad jednou strofou jak nic, a ve výsledku se leckterá báseň píše déle než povídka. Jenže zatímco povídka vám klidně někde vyjde, s básní toho moc neuděláte. Ostatně i povídku do Bizarropolis jsem psal kratší dobu než plno básní. Samozřejmě v tom hrál roli i deadline/stres a pokud bych přičetl dodatečnou dlouhou redakci, už by to tak třeba nebylo, ale i tak je to vypovídající. Kdybych teď vzal dvě stě hodin času a psal bych během nich jen povídky, bude z toho nejspíše několik publikovaných textů, které se dostanou možná i k řádově tisícovkám lidí, a navíc asi i nějaká ocenění i menší honoráře (byť to už je podružné). Kdybych vzal 200 hodin a psal během nich poezii, budu mít materiál na několik čtení, kde mi pár desítek lidí zatleská, a to je tak cca vše.
Abych uvedl ještě jeden zcela praktický příklad – když jsem se před lety hlásil na scénáristiku do Warhorse, neměl jsem ještě žádné publikované povídky a prakticky všechen čas strávený psaním jsem v té době nacpal do poezie. Problém je, že s něčím takovým se relevantní texty vykazují dost těžko, a tak jsem vlastně neměl co předložit, i když jsem psal. Když bych se tam hlásil dnes, můžu to jednoznačně vysekat na papír – publikované povídky tady, tady a tady, a ideálně přidat k dobru pár slov o tom, kde a jak se ta povídka umístila, ať to má za sebou taky nějakou autoritu. A najednou bude moje výchozí pozice mnohem lepší i v případě specifického pracovního trhu.
Když ale píšete jenom poezii, jsou to pro většinu lidí jen básničky a nikoho tím neoslníte, a to i když vám to vyjde tu a tam v nějakém literárním časopise. Společnost si prostě víc váží prózy. A vlastně se jí ani nedivím, když občas vidím, co za poezii se publikuje.
Psaní rozhodně není nijaká praktická činnost, ale myslím, že je fajn i v něm být občas pragmatický, aby člověk nevyhořel a s chutí se mu věnoval, protože uvidí nějaké výsledky. Pokud bych psaní obecně označil za hobby, pak bych psaní poezie (alespoň té mé) označil za hobby v hobby. Zatím co próza bude pole, kde má člověk alespoň nějaké výstupy, publikace a drobné honoráře, což je jednoduše o dost víc motivační.
Abych se vrátil na začátek, poetická tvorba i psaní povídek má určitě obé různá úskalí, ale různé uvedené i neuvedené faktory dost výrazně mluví ve prospěch prózy, resp. povídek, a s tím propojená motivace prostě vede k tomu, že je má chuť psát povídky výrazně větší a tím pádem se i píší snáz. Pravda, to co jsem vyjmenoval jsou především externí faktory, ale on ten svět venku nějak tak nevyhnutelně ovlivňuje i ten uvnitř.
Jaké jsou vaše literární plány?
Jelikož mám toho teď rozdělaného dost a dost, nerad bych se pouštěl do něčeho většího, ale určitě bych rád letos vyplodil pár povídek. Tak jako v posledních letech do XBčka a snad už se konečně dokopu i k CKČ nebo Pevnosti. Krom toho očekávám i pár neperiodických výzev v průběhu roku, tak snad i odpovím na některou z nich. Rád bych se dostal alespoň na 4 publikované povídky ročně, ale jaká bude realita je otázkou. A v zásobě mám už i dva náměty na další bizarro povídky!
