Na toulkách ulicemi Bizarropolis jsme potkali po celém zástupu mužů i prozatím jedinou obyvatelku tohoto města, ve kterém se fantazii meze nekladou. A ani Michaela Kubíčková neunikla našim zvídavým otázkám!
Jaký je váš vztah k bizarru? A proč jste se rozhodla přispět do první české antologie?
Žiju v Brně. Ne, teď vážně. Píšu proto, abych se odreagovala a bizarro mi dává prostor, kde se můžu zcela odvázat a nemusím se trápit tím, co si o mě lidé pomyslí, když to budou číst, prostě řeknu, je to bizarro.
Můžete krátce přiblížit, o čem je vaše povídka v Bizarropolis?
Povídka je o tom, že najít v dnešním světě tu pravou, není vůbec snadné. A pokud na ni konečně narazíte, nesmíte se nechat odradit tím, že se mezi vás postaví plyšový trpaslík.
Hlavním protagonistou vaší povídky je trpaslík. Proč zrovna trpaslík?
Za to může můj muž. Aby si uvědomoval, jak je šťastný, nutím ho občas sledovat Výměnu manželek. Jedna z dam měla v obývacím pokoji obrovské množství různých afrických sošek a můj manžel utrousil: „Umíš si představit, kdyby to všechno ožilo?“ Podívala jsem se na naši vlastní stěnu v obýváku a nápad byl na světě. A ano, mám tam plyšového trpaslíka. Je to trpaslík domácí, jmenuje se Dutošvarc a mimo močení do květináčů a kradení knih Františka Kotlety moc problémů nenadělá.
Váš text se asi nejvíc blíží tomu, co čtenářům nabízí nestor žánru, Carlton Mellick III. Nenapadlo vás během psaní zajít ještě dál, co se týká násilí nebo nějakých „prasárniček“?
Moc děkuji za pochvalu, ale musím se přiznat, že jsem první knihu od mistra Mellicka přečetla až po křtu Bizarropolis.
Při psaní povídky jsem se trochu obávala – u znásilnění keramického anděla – jestli už nejsem příliš daleko, ale jak vidím, ještě o pár kroků dál bych příště zajít mohla. V povídce, kterou právě píšu, je pohanský rituál slunovratu. Obsahuje samozřejmě prase, dva chrliče a skupinový sex.
Do knihy aspirovalo jen minimum autorek, až to vypadá, že ženy bizarru příliš neholdují. Co si o tom myslíte a jak vnímáte fakt, že jste jedinou autorkou v celé antologii?
Hrozně moc si to užívám! Jediná žena, navíc – navzdory věku – autorský nováček, mezi tolika muži, vesměs zkušenými autory, cítím se strašlivě poctěná a hrozně moc si toho vážím.
Povídka Trpaslík není vaší jedinou publikací. Prozradíte nám něco o těch ostatních, případně o nějakých nových, na které se mohou čtenáři těšit?
Publikuji teprve třetím rokem, za tu dobu mi vyšlo dvanáct povídek porůznu v časopisech (Pevnost, XB-1, Sarden) a antologiích. Loni jsem hlavně spolupracovala se svým manželem na scénáři jeho počítačové hry 1428: Shadows over Silesia.
K napsání knihy se dlouhodobě chystám. Letos je to díky neuvážené sázce na Fénixconu asi už neodvratné. Momentálně sbírám podklady. Snad nezklamu tím, že to nebude bizarro, ale pravděpodobně detektivní urban fantastika z prvorepublikového Brna. Možná se bizarnosti zcela nevyhnu, protože například prostituce se v té době v Brně koncentrovala v Panenské ulici.
