Naše cesta ulicemi Bizarropolis se pomalu chýlí ke konci a do ulic se vkradla noc. Ale ještě jeden človíček, kterého jsme potkali u místního motorestu, neunikl našim zvídavým dotazům – e.corché.
Jaký je váš vztah k bizarru? A proč jste se rozhodl přispět do první české antologie?
Žánr bizarro mě fascinuje, zejména proto, že krásně ilustruje takovou tu nejpřirozenější lidskou vlastnost, tendenci tvořit soudržné narativy; autor*ka má dovoleno cokoli, může popouštět chaos na řádky, jak se mu*jí zamane, ale výsledkem je vždycky příběh. Soudržný, neotřelý příběh, který jde z bodu A do bodu Z, i když mezitím navštíví pár písmen z klingonské abecedy.
O autorské výzvě jsem se dozvěděl od kamaráda překladatele, který věděl, že jsem v té době pracoval na weird novele (na motivy hry Dostihy a sázky). A té výzvě prostě nešlo odolat.
Můžete krátce přiblížit, o čem je vaše povídka v Bizarropolis?
Když to vezmu hodně zjednodušeně, Půlnoční motorest je o strachu, že se člověk ztratí. Že se ztratí nejen fyzicky, ale taky sám v sobě, že se rozplyne jeho osobnost; ale že to nemusí nutně být špatná věc, pokud ho vede sebeláska. Nebo se taky dá říct, že je o člověku, který napáchal zlé věci, a došel na své cestě do bodu, kdy musí přijmout trest, konfrontovat se s pravdou.
Vaše povídka je dost přemýšlivá, chtělo by se říct až filozofická. Nemáte pocit, že už trochu přerostla žánr bizarro?
Já ji po pravdě jako přemýšlivou vůbec neplánoval. Chtěl jsem se u psaní hlavně bavit, napsat odlehčenou věc čistě pro zábavu. Původní osnova byla jednodušší, ale jak jsem se do toho pustil, napsala se přese mě trochu jiná věc. A řekl bych, že žánr bizarro určitě nepřerostla! I mezi bizarro věcmi se najdou věci hozené do meditativnější polohy. Já osobně v životě moc striktně neškatulkuju; na okraj bizarra bych klidně zařadil i svou oblíbenou sbírku povídek, Kaleidoskop od Raye Bradburyho.
Jaké poselství směrem ke čtenáři jste jakožto autor zamýšlel předat?
Motorest je koneckonců jenom zrcadlo, ve kterém se odráží psyché člověka. Chtěl jsem, aby se čtenáři mohli sami setkat s vlastními obavami. Aby třeba na konci příběhu s úlevou zjistili, že to, čeho se sami bojí, hlavní postavu v povídce nepotkalo.
Nebudete se bát jezdit nočními dálkovými autobusy?
Ten strach, na kterém povídka stojí, je u mě zcela reálný. Nočními dálkovými autobusy jsem se najezdil dost, tisíce a tisíce kilometrů na západ a na jih. Pokud vyloženě nebudu muset, tak už do žádného nevlezu. Jedna nejmenovaná německá firma mi doslova na každé cestě připravila nějaké překvapení – občas nebylo do poslední chvíle jisté, jestli autobus vůbec přijede, nebo třeba jeden vůz páchnul celou cestu tak, jako by v něm něco umřelo, ale ještě se to nestihlo úplně rozložit. Ale na druhou stranu, při poslední cestě jsem se vůbec nemusel bát, že by řidič z odpočívadla ujel – protože za dvanáct hodin jízdy nezastavil ani jednou.
Svěříte čtenářům něco bližšího o své překladatelské činnosti či chystané povídkové sbírce?
Co se mojí překladatelské činnosti týká, ve srovnání s bizarrem jsou to dost vanilla věci. Poslední dobou hlavně fantastika a komiksy. Ale povídky pomalu přibývají a sbírka už se hezky rýsuje. Podobně jako v Motorestu se v nich tu a tam řeší sexualita a problematické pokrmy v nabídce rychlých občerstvení, ale taky třeba náboženství; a možná dojde i ke spiknutí pokojových rostlin. Jestli všechno půjde podle plánu, dopíšu ji do konce roku.
