Jsou obrazy, které mají duši. Jsou obrazy, které duši kradou. A právě ona druhá sorta malířských děl vystupuje v hlavní roli čtvrtého pokračování série Dobrodruh z pera Leonarda Medka s příznačným podtitulem Ďáblova obrazárna. Opět se setkáme se starými známými z předchozích dílů, procestujeme svět a vyřešíme několik případů, které mnohdy zavání dotekem nadpřirozena.
Cesta vede do Panamy
Čtvrtý díl série Dobrodruh z autorské dílny Leonarda Medka je rozdělen na osm povídek v rozsahu přibližně od padesáti do sto stran. Knihu otevírá Valčík v ponurém domě, který se „jemně“ vymyká zbytku knihy. Dle slov autora totiž tato povídka měla být samostatným epilogem třetího dílu cyklu namísto úvodu čtvrtého svazku Dobrodruha; navíc byla jako jediná již publikována (a to v časopisu Pevnost). Pokud by se však Leonard Medek nepřiznal ke kukaččímu mláděti sám v doslovu, rozhodně byste tuto skutečnost nepoznali – tematicky pasuje text do knihy skvěle a kvalitativně také ani v nejmenším nezaostává.
Zajímavá je i koncepce knihy. Nejen osudy hlavního hrdiny předchozích dílů série s nepříliš invenčním jménem Franta Franta jsou čtenáři živi, a tak se v pravidelných intervalech střídají povídky, ve kterých jsou hlavními postavami právě Franta a jeho kumpáni, s osudy několika dalších vyšetřovatelů. V mnoha čtenářích možná trochu hrkne, když se hned v úvodním textu Franta mihne pouze formou lehké zmínky, ale žádný strach, svého oblíbence si užijete v celé knize dosyta. Mimochodem, části, ve kterých není seňor Franta hlavním hrdinou, jsou označeny na úvodní stránce slovy Jiní jinde, dále nechybí pod názvem ani místo a měsíc a rok, kdy se děj odehrává.
Jak již bylo uvedeno výše, společným jmenovatelem objevujícím se v průběhu Ďáblovy obrazárny, až na jednu drobnou výjimku, jsou obrazy, které jsou všechno možné, jen ne obyčejné. K obrazům samozřejmě patří také jejich tvůrci, uctívači, majitelé a jiní strážci (ať již ti viditelní nebo ti ne na první pohled zjevní); ti tvoří překážky a protivníky pro hlavní hrdiny. Snad neprozradím příliš, když napíšu, že v závěru knihy se dočkáme propojení všech obsažených povídek. Tomuto nápaditému a nečekanému finále je třeba vzdát hold, protože během čtení nic nenasvědčuje tomu, že jednotlivé texty mají nějakou spojitost.
A ještě jeden komentář k povídkám samotným: jen velmi těžko lze vybrat tu nejlepší. Kvalita jednotlivých kusů nekolísá, naopak je neskutečně vyrovnaná. Částečně k tomu přispívá i žánrová různorodost jednotlivých děl. Některé kusy se nesou v duchu detektivním se silnou příměsí paranormálna, některé zase starším ročníkům připomenou mládí strávené s knihami Karla Maye, mladším zase třeba Akta X nebo Indianu Jonese.
Vyvoněné retro
Příběhy obsažené v knize se odehrávají mezi roky 1915 a 1916. Je úžasné, jak Leonard Medek dokázal zachytit ducha této doby. Ze stran knihy na vás dýchne závan starých časů podpořený autorovým citem pro vyprávění a jazyk – čtvrtý díl Dobrodruha je napsán lehce archaickým slohem, který dává vyprávění zvláštní a neopakovatelné kouzlo.
Autor rozhodně neponechal nic náhodě a vyobrazenou dobu rozpitval doslova na atomy. V textu i dialozích se nachází OBROVSKÉ množství narážek a odkazů na dobové reálie – spisovatele a jejich díla, malíře, události… Ty hůře pochopitelné nebo klíčové pro děj jsou komentovány autorem samým v doslovu nebo přímo formou poznámky v textu, a každý podobný odkaz a jeho zasazení do kontextu jen ukazuje, kolik musel Leonard Medek věnovat času studiu a jak své dílo vypiplal. Klobouk dolů, vážený autore!
Dohledání podrobností bylo o to složitější, že příběhy Ďáblovy obrazárny se odehrávají mnohdy v různých koutech světa. Nahlédneme do ulic Rotterdamu, na anglický venkov nebo do New Orleans; s Frantou a jeho kumpány se budeme toulat státy latinské Ameriky. A různorodost prostředí přináší i různorodost stylů jednotlivých děl v knize obsažených.
Co se týče postav, stačilo by jedno slovo: dokonalé. Šílenci jsou dostatečně šílení, hrdinové hrdinní leč racionální zároveň, ženy krásné a smrtící… A teď vážně. Leonard Medek je prostě mazák, který ví, že když už vše ostatní vypiluje do detailu, postavy nesmí zaostat. Možná jediná výtka může směřovat k tomu, že je předem nad slunce jasné, kdo jsou „ti hodní“ a kdo stojí proti nim – žádné finty a převlékání kabátů se nekonají. Na druhou stranu toto pojetí plně odpovídá duchu, na který jsou čtenáři zvyklí.
A když už jsme u těch detailů: na parádní obálky Jany Maffet Šouflové jsme si již u knih ze Strak na vrbě tak trochu zvykli, ale rád zopakuji, že i v tomto případě je obálka ozdobou knihy a pastvou pro oči. Ale k textu dokonale pasují i vnitřní ilustrace Jana Pekárka, u kterých je navíc uvedena vždy i citace a číslo strany, aby bylo naprosto jasné, k čemu se daná kresba vztahuje. Je skvělé, když nakladatel svým knihám věnuje zaslouženou pozornost.
Předchozí tři díly cyklu Dobrodruh byly výborné. Leonard Medek ovšem sáhl hluboko do své truhličky zázraků a ukázal čtenářům, že i výborné věci se dají ještě zlepšit a vyšperkovat. Pokud vám tedy nevadí trocha archaické češtiny a umírněná akce v dobrodružném stylu, nebo pokud jste s nadšením zhltli díly předchozí, rozhodně si tento malý diamant české literární produkce nenechte ujít!
Leonard Medek: Dobrodruh 4 – Ďáblova obrazárna
Vydaly: Straky na vrbě, 2017
Obálka: Jana Maffet Šouflová
Počet stran: 544
Cena: 340 Kč
Dobrá recenze, výborná kniha! Díky!
Jak jsem už napsal, ta kniha se moc povedla.