Je to už mnoho tisíc let, co ze zničené Země odstartovalo několik vesmírných arch, na jejichž palubách se nacházelo to nejcennější z celé civilizace – lidský genom. Kdo ví, co se s nimi stalo? Našly vysněné nové ráje, nebo se ztratily v hlubinách vesmíru?
V Dětech vzpomínek Adrian Tchaikovsky volně navazuje na své romány Děti času a Děti zmaru, v nichž nám vykreslil budoucnost lidské civilizace. Ta není příliš radostná – po kataklyzmatických válkách dospěla ke krachu a opuštění planety Země v několika průzkumných vesmírných plavidlech. Vybaveni terraformační technologií geniální vědkyně Avrany Kernové doufají v nalezení nového domova. Vesmírná dobrodružství lodi Gilgameš a dalších posádek vedla k vytvoření mezidruhového mezihvězdného společenství, v němž nechybí inteligentní pavouci, myslící chobotnice a mikrobiální entita kolonizující v touze po poznání vše kolem sebe.
Děj začíná přistáním vesmírné archy Enkidu na neznámé planetě pojmenované posádkou lodi jako Imir. Sen o novém domově se brzy rozplývá. Přistání samotné stálo bolestnou část nákladu (rozuměj hibernačních kabin), ovšem rozpadající se loď už bylo nutné opustit. Imir ztracený ráj nepřipomíná ani trochu, je to nehostinná planeta, na níž se střídá sucho s obdobím bouřek a krátkým pobouřím, během kterého osadníci dosahují velmi bídných výsledků svého pěstitelského úsilí. Loď na oběžné dráze připomíná spíš vrak, z vybavení se podařilo zachránit jenom část, a tak celá civilizace na planetě spíš živoří. Skupiny osadníků, kteří se v nadšení nejprve vydali do vzdálených končin planety, se postupně vrací zpět do Přístavu, jakéhosi hlavního města. Všude vládne hlad.
To chce změnit skupina odvážných průzkumníků, vydávajících se za osazenstvo jedné ze vzdálených farem. Ve svém tajném úsilí ovšem tvrdě narazí na hostilitu obyvatel vůči cizákům, vůči „sepošům“, jak se tady říká (rozuměj: separatistům). Podezřelá je snaživá učitelka Miranda, rovněž i pavoučí muž Fabian, schopný opravit každý traktor, což za normálních okolností přináší úctu celé komunity, a stejně tak i divoká lovkyně Portia, a divně působí umělecky založený Pavel s klubkem neposlušných potomků. Poměry imirského raného novověku nakonec vedou k předvídatelnému konfliktu a scéně víc než hororové. Tím víc, že události pozorujeme očima školačky Liff, která často vídá ducha svého předka Heoresta Holta, kapitána Enkidu, a věří na čarodějnici, která žije v horách. Dívka je nakonec klíčem k rozluštění celé záhady, co se vlastně před mnoha lety s vesmírnou archou stalo. Ono totiž nic není takové, jak se na první pohled zdálo.
Adrian Tchaikovsky si tu, podobně jako v předchozích knihách, pohrává s variací téhož syžetu a znovu se vrací k myšlence, co vše lze považovat za projev inteligence. Tentokrát si pro nové zvířecí představitele sáhne do ptačí říše a ukáže nám civilizaci inteligentních havranů. Ptačí dvojice Gothi-Gethli nás pak provází románem v jakýchsi intermezzech mezi kapitolami. Ty jsou velmi krátké, což obvykle pomáhá čtenářům snáze se prokousat dějem, tady to ovšem neplatí. Autor se totiž uchýlil ke stylu vyprávění, který si už vyzkoušel v Dětech zmaru – skoky sem a tam v čase, vyprávěcí perspektiva navíc mění úhel pohledu, události se opakují v různých permutacích, a postavy, které umřely, se vrací zdravé a živé.
Přibylo také popisných pasáží, které často shrnují už známý děj – a tak vzniká dojem, že se jedná spíš o románovou synopsi než o román samotný. Člověk si říká – vždyť ten Tchaikovsky zas tak špatně nepsal, proč najednou přichází s něčím tak neumětelským – než mu dojde, že to celé byl záměr. My totiž máme pocítit onu neurčitost v čase, kdy se děje mohou odehrávat paralelně, ale i pozpátku. Proč? Inu, to je podstatou rozuzlení. Slibuju, že v určitém momentu vše sklapne do sebe a bude mít smysl se těmi 400 stránkami prokousávat. Pokud vám ovšem nevadí, že děj není přecpaný zvraty, neužijete si žádné bizarní mimozemšťany ani dechberoucí vesmírné bitvy.
Řekla bych, že ve třetí knize je ještě patrnější Tchaikovského odklon od klasické epiky k literárním experimentům a filozofické nadstavbě. Hrdinové, které jsme si mohli oblíbit z předchozích knih, ustupují do pozadí. Pryč je snaživý vědec Disra Senkovi, pečlivá šéfka bezpečnosti Halena Garmová či odvážná bioložka Erma Lanteová i všichni další členové vesmírných posádek (ačkoliv je kniha plná zmínek o nich). Ani Avrana Kernová nedostane dost prostoru (i když role čarodějnice jí dokonale padne). Autor si vystačí s Mirandou, Liff a párem havranů. Na jednu stranu je redukce postav pro čtenáře přínosem (stále jich zůstává dost – snad proto v úvodu knihy autor připojil přehled postav jako u divadelního scénáře), na druhou ti zbývající přestávají být nositeli příběhu a stávají se kulisami.
Osudy jednotlivců už nejsou důležité, v centru zájmu stojí otázky etiky, evoluce a antropologie. Zatímco v Dětech času se autor zaměřil na kulturní zátěž, kterou si vlečeme s sebou, včetně věčné touhy po hře na bohy, a v Dětech zmaru řešil xenolingvistické problémy, tady nám klade otázky týkající se podstaty naší reality – jsou světy virtuální stejně skutečné jako ty fyzické? A opět se zde vrací i téma dichotomie „my“ a „oni“, kdy oni jsou ti „cizí“, což rozhodně nejsme „my“, tudíž jsou proti nám… A samozřejmě nemůžu zapomenout na téma paměti, tedy té kolektivní, ze které konstruujeme svoji zkušenost i vědění. Nakolik si fakta upravujeme, abychom zastřeli pocity viny? A nakolik jsou naše vzpomínky věrné, abychom z nich usuzovali, jaké hodnoty zachovat a jaké zatratit? Co má šanci ze „Staré říše“ přežít a co už není pro život v nových podmínkách (přírodních či mezidruhových) potřeba? Nebo je lepší všechno zahodit a začít úplně nanovo?
Už jsem dříve psala, že je mi na autorovi připadá sympatické, jak pozitivně přistupuje k možné vizi vývoje lidské civilizace, a stále věří v sílu lidské mysli poprat se s různými nástrahami vesmíru, ale i omezeními genetiky a technologického vývoje. K věrohodnosti nastíněných směrů evoluce přispívá jistě i to, že do literární tvorby může Adrian Tchaikovsky integrovat nejen svá studia zoologie, psychologie, dějepisu a práv, ale i své koníčky jako hraní RPG her a amatérské divadlo. Přesto mi kolonisté na Imiru přišli k uzoufání nenápadití a neakceschopní, a odůvodnění, proč stagnoval rozvoj průmyslu, poněkud chabé.
Hlad sice dokáže zastínit rozum, přesto mohli lidé s bohatými znalostmi a zkušenostmi udělat víc než upadnout do tmářství preindustriální kultury a nedokázat využít žádné zdroje, které bouřlivá planeta nabízí. Také „krytí“ záchranné výpravy je průhledné a celé její jednání plné morálních dilemat vede k předvídatelnému neúspěchu. A když budu smrtelně upřímná, tak pasáže havraních pozorovatelů jsou sice hravé, ale když pochopíte princip, tak i docela nudné. Ovšem představa, kterak hejno ptáků rozmontuje za totálního zmatku část vesmírné lodi a opět ji složí tak, aby více vyhovovala havraní anatomii, nemá chybu J
Výhodou Dětí vzpomínek je, že se dají číst i bez znalosti předchozích dvou knih. V úvodu se nachází krátké shrnutí předchozího děje, navíc autor často opakovaně věci vysvětluje, takže se brzy zorientuje i čtenář, který sáhl po třetí knize, aniž by četl předchozí dvě. Adriana Tchaikovského známe také jako plodného autora fantasy ság s širokým epickým rozpětím. V poslední době se pustil i do samostatných sci-fi románů, které se postupně dočkávají překladu do češtiny (Ocelová šlechta, Pěšky na Aldebaran, Psí vojáci, Klec duší) včetně nově vycházející série Architekti světů – space opery zasazené do perfektně promyšleného univerza. Nejvíce popularity mu však přinesl právě román Děti času, za který obdržel Cenu Arthura C. Clarka. Řadí se tak mezi novodobé klasiky hard science fiction, kteří rozhodně nesmí chybět v knihovně žádného milovníka tohoto žánru.
Procentuální hodnocení: 80%
Adrian Tchaikovsky: Děti vzpomínek
Vydal: Triton, 2024
Obálka: Renata Brtnická
Počet stran: 408
Cena: 429 Kč
