Andělé jako zákeřní parchanti, démoni naopak v roli férových služebníků a správných kámošů. Zní vám to podivně? Ale proč by to tak nemohlo být? Cožpak nejsou všichni jedna verbež? Patnáct autorů hledá v antologii Andělé a démoni na tuto otázku odpověď.
Samozřejmě, že od dob Constanina už nic není takové a klasické pojetí nebe-peklo-ráj-očistec dostalo pořádné trhliny. A právě jimi se dá hbitě protáhnout pro nové a nové nápady, kterými lze pokračovat v rozbíjení náboženských dogmat. Obraz zrádného archanděla Gabriela se nám vypálil do sítnice jako cejch a dorazil to filmový Sandman s žensky pojatou figurou Satana. Stejně jako staromilcům nejspíš vyrazila dech elegantní Smrt v džínách a tričku – holt kostlivec s kosou už není v kurzu. Andělé pějící na kůru jsou barokním přežitkem a s čerty sice nejsou žerty, za to děsná sranda.
Démoni prostě už nejsou tak děsiví, zatímco andělé s tou svou boží službou dokážou unudit k smrti. Profanace, která dříve potkala všechny staré bohy – od Peruna, před Ódina až po řecký pantheon – teď nakazila i křesťanskou věrouku. A není to jen záležitostí fantastiky, do živého zatnul drápek jak Dan Brown, tak všichni papežové, kteří se hned po zvolení zaleknou výkonu svého nového úřadu a Petrova stolce se raději zřeknou…
A právě tuto novou situaci se snaží Andělé a démoni reflektovat, i když základní princip zůstává stejný. Protivníci, nebo přátelé, vždy je tu odvěký boj dobra se zlem, ať už má svatozář ta či ona strana. Boj, který má různé podoby – od skutečné líté řeže po manipulativní hru na nejvyšších místech. Autoři a autorky stvořili/y za tímto účelem plejádu hrdinů oplývajících zvláštními schopnostmi, dovednostmi, znalostmi, zkušenostmi, zbraněmi a odvahou (nebo egem, chcete-li). Pravda, jedné postavě stačí ze sebe dělat úředně uznaného blba, aby tím převálcoval všechny a všechno – ale to předbíhám.
Humorem nic nezkazíš
Pojďme se na povídky podívat podrobněji. Hned jako první vypíchnu dvě, které nasadí vysokou laťku. Epos Zlatý oblak, černá voda z pera Františky Vrbenské nepostrádá skvělou atmosféru, opřenou o národní foklór Tádžiků, silné postavy, zápletku a pointu, a to vše vyprávěné barvitým jazykem. Povídka vás zaručeně strhne a můžete se těšit na hezký aha efekt – dév Juhari totiž vůbec není tím, kým se zdá, a nevěsta Majram zase není taková křehotinka, jak vypadá.
S neopakovatelným nadhledem a suverénní grácií promlouvá protagonista Vlada Ríši v epizodě Anděl, démon a já, v níž zachraňuje anděla, který si poněkud zahrával s magií a za trest mu zešedla aura. Takhle pochopitelně nemůže před šéfa předstoupit! Nezbývá než zvolit velmi riskantní plán… Na úsměvnou notu udeřil také Karel Doležal v Jablku hříchu, když si za téma zvolil spolupráci anděla a démona, kteří jsou okolnostmi donucení nahánět po pardubických čtvrtích olbřímí chobotnici a nešetří při tom kousavými poznámkami. Snad si tyto povídky skvěle užijete, já se bavila dokonale!
Co do humoru ještě přitvrdil Tomáš Bandžuch, jehož Švejk jakoby vypadl Haškovi z novinářského notýsku, až na pár odlišností. Jazyk je dokonale pastišovitý, stejně jako charaktery postav, ale nejde o příhodu novou, nýbrž o retelling slavné scény s brzdou ve vlaku. Démonický svět kupodivu bez potíží srůstá s obludností Rakousko-Uherska, takže vyslýchající Cthulhu nikoho nepřekvapí – a tentokrát mu dá provinilec pěkně zabrat – nakonec, kdo je vlastně větší ďábel než sám Švejk?
Povídkovou anekdotou je i Cesta do pekel Julie Novákové. Na žádost vládce pekla se pustí hrdinka Lydie do detektivního pátrání a hledá zmizelé duše hříšníků. Odhalení leží na pomezí kyberpunku a fantasy, otázkou ovšem zůstává, kdo si tu z koho vystřelil – zkusíte hádat?
Nejen mečem živ je člověk
Přechytračit se snaží i protivníci v povídce Milost není možná Haniny Veselé, ovšem místo intelektu tady rozhodují spíš zbraně. Démonobijka Gabriela se tak ocitne mezi mlýnskými kameny a než přijde ráno, musí toho vybojovat víc než cestu z prokletého sídla plného zlých tvorů. Její osobní vyprávěcí perspektiva, kdy si hrdinka na nic nehraje, přidává příběhu na věrohodnosti a působivosti.
Akční podívanou nabízí rovněž Ondřej Rindt, když jeho Andělé, dáblové a démoni (a novodobá inkvizice) svádějí souboj o zachování rovnováhy světa. Povídce neschází napětí, má spád a mnohé z hrdinů si zamilujete, jen to rozuzlení jaksi… no řekněme pokulhává. Ale budiž, co všechno jsme schopní podniknout pro lásku, že.
Stránky jejich životů Moniky Freyové nám předvedou partu dobrodruhů, kteří se hodlají probojovat do opevněné a dobře hlídané budovy místní mafie, aby osvobodili oběť únosu. Brzy se však ukáže, že nemohou věřit ani jeden druhému. Jejich zvláštní schopnosti jim umožňují tzv. služebníci, kteří mají podobu zvířat, ale i předmětů. Nejsou to však žádní miláčci jako ve Zlatém kompasu, a tak se musí poslední přeživší hrdinka rozhodnout, kdo vlastně slouží komu.
Čistokrevnou fantasy předvádí Lucie Lukačovičová v povídce Drobná krutost. Vysoká hra paní Maely, neváhající zneužít moc ledového elfa pro své zájmy, přináší vše, co od tohoto žánru očekáváme – širší epický rámec se skvěle vypointovaným závěrem. V příběhu ožívají pozapomenuté pohanské bytosti, jenže svět se už dost změnil a průšvih nastává, když se jedné z nich podaří v lidském světě zabydlet a starý dobrý les už jí není dost pohodlný… Povídka působí jako čistý a dokonale vybroušený krystal v pokladnici high fantasy a patří rozhodně k vrcholům antologie.
Temní andělé a vnitřní démoni
A pak tu máme povídky, které se naopak noří do mikrosvěta jediné postavy, představující soukromé kolbiště, kde dochází k rozhodujícímu zápasu o duši. Mým prvním osobním objevem je Petra Lukačovičová. Tato autorka nepíše tak intenzivně jako její sestra, nicméně už má za sebou pár zdařilých kousků (např. povídka Trny v očích zařazená v antologii Temné časy) a už tady je patrná fascinace bolestí i slastí jako dvou stran jedné mince.
Nejinak Přízrak a básnířka, kde je tvůrčí zápal osvobozující i destruující zároveň. Přišlo mi zajímavé, že básnířka svému trýzniteli říká “anděl”, ačkoliv autorka ho nazývá “přízrakem”. Po právu – tahle temná bytost má s klasickou představou éterického stvoření s bílými křídly pramálo společného. Ale přesně takhle si představuju tvora z jiné dimenze – že mu bude na hory vzdálená nějaká naše morálka, nějaké naše hodnoty a lidský život mu nejspíš připadne nicotný, když ho potřebuje pro dosažení vlastního cíle. Ale můžeme ho chápat i čistě symbolicky – jako vykupitele, když naše touha po dokonalém díle překročí určitou mez.
Splnění snů se v povídce Šárky Glasslové A žily šťastně… stává výzvou i pro spolužačky Denisu a Nelu, ovšem podlehnout pokušení a přijmout nabízenou ruku démonického mladíka může také znamenat krok bez návratu. Trápení ze ztráty blízké osoby dokáže člověku přivodit jeho vlastní soukromé peklo, a tak se do temnoty propadají obě dívky…
Druhým objevem se pro mě stala Anna Winterová a její Město z prachu. Drobná črta ze života mladého magika, který se při pátrání po ztraceném hyperborejském mystériu, rozhoduje mezi zájmy svého mistra a obyčejným lidským štěstím, zaskočí svou upřímností a otevřeností k homosexualitě, ovšem bez sebemenšího náznaku vulgarity. Co si zásadový čaroděj vybere, prozrazovat nebudu, ale oceňuji určitý „gedovský rozměr“, kdy se hrdina musí nakonec svým démonům postavit, jinak se neposune dál. To je někdy těžší než čelit zástupům pekelníků s vidlemi.
Konec, nebo nový začátek?
Ve stylu velkých mytologií se k zadanému tématu antologie vyjadřuje Markéta Gajdošová, která ve Hřbitově andělů ukazuje nesmyslnost věčného válčení, kdy nenávist a pomsta neberou konce, až tu – světe div se – objeví se pokus dosavadní vývoj zvrátit. Happyend? Vlastně ano! I když ani tady nežili šťastně až do smrti. Škoda, že stejný recept se nedá uplatnit na současné válečné konflikty…
Filozoficky se nad potřebou přinášet oběti zamýšlí i společenství vědců v povídce Velký bůh propasti Dana Tučky. Povídka je poctou Arturu Machenovi, velšskému vizionáři z 1. poloviny 20. století, který věřil, že „hmota je ve skutečnosti příšernější než duch“ a proslavil se zejména hororovou tvorbou, uznávanou i H. P. Lovecraftem, za níž si vysloužil titul “mistr makabrózní prózy”. Třeba se jednou dočkáme i českého následovníka. Každopádně vědci v povídce se ukázali jako správní pokrytci bez skrupulí. Dalo by se to také vyjádřit slovy jedné z Machenových postav: „Zda to bylo děsivé, nebo jen zábavné, je věc názoru…“
Poslední sbohem za antologií symbolicky dává zesnulá Jana Rečková, naprosto ryzí ve svém vyprávěcím stylu, byť ne snadno dekódovatelném, za to jiskřícím originalitou a tvůrčí invencí, se zřetelným sdělením, že cesta je důležitější než cíl. Kam její Kára z Očistce nakonec dojede, je ve hvězdách, ale to, co se odehraje během jízdy, je sice pomíjivé, ale na významu neztrácí – a každý si přece zaslouží druhou šanci, ne?
Mistrovství, pestrost, revolta
Povídky by se daly rozdělit do dvou skupin – mistrovské a nadějné – přičemž jejich počty jsou vyrovnané. Pro některé přispěvatele byl poněkud náročné držet se zadaného tématu, a tak je cítit snahu ohýbat vlastní fikční svět kýženým směrem. Paradoxně ale fungují právě tyto povídky, odehrávající se ve svém vlastním univerzu, nejlépe, a tak jejich autorům určitou tvůrčí neposlušnost věrní čtenáři jistě odpustí.
Všem hrdinům rozhodně nelze upřít jeden společný jmenovatel, a tím je určitá míra smíření – s tím, co provedli, s tím, kým se díky tomu stali, s tím, že na ně zřejmě nečeká otevřená boží náruč – a přesto stále vědí, na jaké straně stojí, i když se musí brodit démonickým blátem a přivírat oči nad tím, že účel světí prostředky. Vítězí, stále ještě vítězí, i když rozpoznat dobro od zla je těžší než dřív. Sebemenší vítězství je draze vykoupené – ale oni kráčí dál a temnota je neděsí.
Čtenářům budiž kniha ochutnávkou, jejímž prostřednictvím si pro sebe mohou objevit svého autora či autorku. Sympatickým mi přišel právě ten mix známých i méně známých jmen a hlavně pestrost námětů. Čekání a dlouhé porodní bolesti stály za to – hlavní editor Vlado Ríša musí mít radost, když do pomyslné pažby učinil další zářez – včetně popkulturně přepálené obálky, díky níž si antologii se stejnojmenným dílem Dana Browna určitě nespletete J
Procentuální hodnocení: 70%
Ríša, V., Antonínová, M. (eds.): Andělé a démoni
Vydal: Časopis XB-1 a Golem Ríša, 2023
Obálka: Dan Růžička
Počet stran: 350 stran
Cena: 375 Kč
