Praha je v troskách, Češi sežraní a zamordovaní na stovku způsobů. Vypadá to, že tajemný Řád vlastenců založený Rudolfem II. na ochranu naší malebné kotlinky to se záchranou lidstva slušně prokaučoval. Každopádně X-Meni s divnými českými jmény dál přežívají. Ve čtvrtém díle Urbanovy Pragokalypsy budou tentokrát z hradů Housky, Bezdězu a Karlštejna mordovat hordy zombií. Zní ten námět zajímavě? No, kéž by.
To první letmé seznámení se sérií Pragokalypsa Jana Urbana začalo celkem slibně. Má totiž fakt dost povedené obálky od Dominika Bronieka, což se jen tak každému českému fantazákovi aspirujícímu na knižní vydání nepovede, takže klobouk dolů. Čerstvě vydaný čtvrtý díl nazvaný Nemrtvá inkvizice je obzvlášť lákavý, protože jeho obálka se chlubí k smrti ošklivou zombickou holčičkou. Srdce fandů Walking Dead z toho skoro puká blahem. Jakmile jsem se ale do zhruba 290 stránkové brožky začetla, věděla jsem, že to bude až do poslední stránky tvrdý boj.
Nejsem ale pesimista. Čtení čtvrté Pragokalypsy sice byl opravdu náročný quest, ale stálo to za to, protože jsem si u jejího konce uvědomila pár zásadních věcí. Především to, že Jan Urban je vlastně skutečně talent. No vážně. První Pragokalypsa mu vyšla v roce 2014 a podívejte se na to, je rok 2017 a tenhle autor má na kontě čtvrtou knihu. Našel si své čtenáře a ti se už podle všech těch komentářů na knižních databázích klepou na pátý závěrečný díl.
Já ale mezi nimi nemůžu být. Navzdory tomu, že je Urban talent, dělá jako mladý autor hromadu zásadních chyb. Vzhledem k tomu, že je ale opakuje soustavně od prvního dílu své série, nečekám, že Pragokalypsu v budoucnu posune na jinou úroveň. On to vlastně ani nemůže dopustit. Kdyby se zbavil následujících věcí, už by to prostě nebyla TA Pragokalypsa, kterou má jeho cílovka ráda. Jak to přesně myslím? Čtěte dál a připravte se na malinké spoilery, protože jdeme rozpitvat Nemrtvou inkvizici.
Vyvyan žije, bohužel
Úder apokalypsy bohů a zrůd nejen v Čechách nadělal slušnou paseku. Členové tajemného Řádu si hoví na českých hradech a svět tak nějak “zachraňují”. Přichází ale nové nebezpečí, se kterým se budou muset vypořádat. Z jejich společenství totiž vzešlo pár černých ovcí, které se snaží celé vyhlazení lidského pokolení dotáhnout do hořkého konce. Děj se jako u předchozího dílu nejvíce soustředí okolo tří postav – patnáctileté Elišky “Kopírky”, rusovlasé upírky Mariky a samozřejmě, padlého anděla Vyvyana. Ano, Vyvyan stále žije, i když by si mnozí (nejen členové Řádu, ale třeba i někteří čtenáři) přáli opak. Vyvyan poté, co se obětoval pro uzavření mezidimenziální trhliny, skutečně vyvázl, ale přišel (znovu) o paměť. Jeho pověstný humor, zásoby dvojsmyslných hlášek a kulturních narážek mu ale zůstaly. Trochu divné, že? Ale nechme autorovi prostor, je to přeci jeho svět, jeho pravidla.
Pamatujete si tedy Vyvyana? Tenhle týpek nejde jen tak zapomenout. Vyvyan je přesně ten kluk, který už od čtvrté třídy základní školy spolužačkám vytahával ramínka podprsenek, z pusy sypal hromady slizkých sexuálních narážek a jen letmé objetí od druhého pohlaví mu způsobovalo erekci. Vyvyana prostě nedokážete mít rádi. Nesmrtelný padlý anděl, více jak stovky let starý chlap, chovající se jako zastydlý puberťák? To je zosobnění čirého zla. Humor, který přes něj autor aplikuje téměř na každé stránce, je tak bolestivě trapný a dětinský, že to bolí číst. Krom toho je Vyvyan zběhlý v aktuálním mainstreamu, aby čtenář věděl, na čem autor nejvíc ujíždí. Nebylo by to tak zlé, kdyby Urban takto nezaminoval prakticky každou kapitolu. Když dokonce cituje i ohrané vtipy viz. Deník dospívající dívky, málem mi jeho kniha “nedopatřením” přeletěla přes pokoj. Přehršel odkazů na aktuální kulturu a druhořadé sprosté vtípky ze základky tomuhle dílu prostě opravdu nesvědčí.
Cítila jsem se s každou přečtenou stránkou čím dál tím hůř. Jsem jen přecitlivělý čtenář, který nedokáže ocenit ten free a hustodémonskej humor autora? Jsem snad nějak přeprsklá a zapšklá proti Pragokalypse? Malý průzkum na diskuzích k Urbanovým knihám mě neuklidnil, naopak rozesmutnil, protože jsem tohle všechno neprožívala sama. Náročnější čtenáře si touto laciností prostě Urban nezíská.
Panoptikum se rozšiřuje
Od minulých dílů se v Nemrtvé inkvizici objevila širší paleta postav. Mnohé z nich se ale Urban nepokoušel nijak podrobněji rozebrat, jen jako vždy udivuje podivnou sbírkou staromódních jmen. I u vedlejších postav má autor stejnou tendenci jako s Vyvyanem střílet na čtenáře ohrané fórky, aspoň ale ne v takové kvantitě, jak to dokáže jen padlý anděl. Často kostrbaté dialogy taktéž ubližují celkovému budování postav i děje. Jako příklad slouží moje oblíbená věta, která mi kdovíproč utkvěla v paměti (aneb jak vás drsný záporák nedopatřením rozesměje): “…na můj příkaz zabije další řeholníky, na které ve svém nezkrotném rozmaru ukážu.” Díky Bohu za rozcestník na začátku knihy, musela jsem se tam často zmateně vracet, abych pobrala, co se to proboha na stránkách Pragokalypsy děje. Urban si s postavami očividně nedal velkou práci. V tom podivuhodném zmatku naštěstí vyčnívá upírka Marika, která se jako jediná aspoň trochu chová na svých několik století a často trpí Vyvyanovými příšernými hláškami. Tak nějak s ní musí každý soucítit.
Když už se jakž takž Řád zbavil bohů a zrůd, přichází pro jeho členy nová výzva – zombíci. Jestli máte rádi nálož pořádně akce plné létajících končetin a mozkomíšního moku, pak vás Urban potěší, protože rozsekat živé mrtvé na tisíc a jeden způsob on opravdu umí. To byly skutečně jediné momenty, kdy jsem se u čtení Inkvizice opravdu bavila. Ovšem autor i tento okamžik dokázal zabít další příšernou hláškou. Věta “přece nechceš zemřít jako panna, to by pak na tebe v nebi čekala banda islámských teroristů” mi vehnala žluč do krku. Nemáme toho dost v reálném životě, Urban holt musel i v Pragokalypse vypsat, jak moc nemá rád Němce, barevné “cizáky” a vůbec ty naivní sluníčkáře. Ach ouvej… Pomineme tedy občasné projevy xenofobního prasátečka a jdeme dál.
A zpátky do Prahy
Pragokalypsa se v tomto díle dostane do Prahy až téměř ke konci knihy. Nejen zde jsem musela ocenit, jak živě a barvitě umí Urban zasadit svůj děj do zvoleného prostředí. Užívala jsem si jeho popisu centra Prahy už v samotném prologu, skvělou práci také odvedl u popisu hradů a jejich okolí. Je v tom skutečně dobrý a dokonce mě přiměl se k několika pasážím vrátit. Opět jsem ale při čtení cítila smutek a zklamání. Mám z toho pocit, že v autorovi leží velký potenciál, který ale zabíjí svou přerostlou pubertou. Prokázal, že docela obstojně zvládá psát v ich formě, deníkovém záznamu i třetí osobě, v knize se mu přitom tyto různé styly nijak mezi sebou netloukly. Inkvizici ukončil celkem šikovným cliffhangerem a fandy tak napíná na závěrečný díl. Vyvyan hledá svou ztracenou paměť a zbytek členů Řádu se snaží napravit paseku, kterou v Evropě způsobili jejich nepřátelé. Možná je už ale zatraceně pozdě, protože má přeci nastat Soudný den…
Kéž bych mohla o Pragokalypse uvést víc pozitiv. Ale ono to moc nejde. Mám z ní jen pocit, že jde o autorův dlouhodobý “puberťácký” sen, který se mu konečně povedlo vyplnit. Vydal už čtvrtý díl a brzy bychom měli očekávat i závěrečnou pátou knihu. Tuším, že v Urbanovi dříme opravdu dobrý spisovatel, bohužel ale ve svých dílech doslova přivolává inkvizici na dobrý humor. Je to strašná škoda, protože se zbytečně odsuzuje do kategorie brakovek pro odrostlé puberťáky. Na pátý díl mě opravdu neužije, pochybuji totiž o tom, že se Pragokalypsa zlepší. Logicky už nemůže, stávající čtenáře by naštvala a ty, co odehnala, si už k sobě nepřitáhne. Budu ale sledovat, zda se u svého dalšího díla Jan Urban pokusí o vyšší kvalitu. A pokud ne… No, tak potěš pánbůh a mohu autora rovnou z jeho poslední knihy ocitovat: “Znáš ten vtip o zaseknuté gramofonové desce? Znáš ten vtip o zaseknuté gramofonové desce? Znáš ten vtip o zaseknuté gramofonové desce?”
Jan Urban: Pragocalypsa 4 – Nemrtvá inkvizice
Vydal: Fantom Print, 2016
Formát: brož.
Počet stran: 288
Cena: 289 Kč
Hodnocení: 35 %
