Co způsobí jeden Plameňák na konci léta?

Řeč je o knize Plameňák na konci léta, vydané zcela nově založeným nakladatelstvím Gnóm!, které se vymezuje jako „malé, pomalé, podzemní a zpravidla neviditelné“ stejně jako skřítek či trpaslík (z řeckého genómos – „žijící v zemi“). Nakladatelství Gnóm! se chce zaměřovat především na fantastiku a vybírat pro nás „solitérní díla nadprůměrné literární kvality“. A hned svým prvním titulem svůj záměr potvrzuje.

Útlá knížka totiž zaujme na první pohled. Hlavně upoutá svou pestrou, byť nefantazáckou, resp. nelesklou obálkou, provedenou ve 2D grafické úpravě, připomínající levné detektivky z trafiky. Sympaticky malý formát, od něhož se nehodlá nakladatelství Gnóm! odchýlit ani do budoucna, umožňuje brát knížku s sebou na cesty a strčit ji třeba do kapsy kalhot. Zvolený font i rozptyl písma je očím příjemný a nutno přiznat, že i přes patrné úsilí o úspornost, v rámci které je obsah umístěn nápaditě na záložce přebalu, nepůsobí knížka odbytým či neprofesionálním dojmem. Co tedy najdeme uvnitř?

Plameňák na konci léta je malou antologií povídek velmi unikátního ražení. Šest naprosto šmrncovních povídek napsaly samé ženy, a to konkrétně americké autorky, u nás převážně neznámé. Nečekejte však žádnou červenou literaturu či jiné ukázky „ženského psaní“ (pokud vůbec něco takového existuje), ani žádný feministický manifest. Připravte se na strhující čtení, ve kterém vám ale akční scény, vesmírné cesty, děsivá monstra a potoky krve zaručeně chybět nebudou!

Editor Jakub Němeček (a také nakladatel, překladatel a grafik v jedné osobě) považuje vybrané autorky za „bytosti a tvůrkyně svobodné“, které zběhly do říše neomezených možností fantazie. Jejich příběhy se nedrží obvyklých žánrových klišé, ani těch typických „mužských“, jako je dobývání vesmíru, technika a násilí, ani těch údajně „ženských“, k nimž řadí magii, elfy a nekonečné upírské romance. Důležité pro něj je, že příběhy mají vnitřní řád, smysl, prostě „hlavu a patu“.

Znamená to tedy, že se s žádnou s uvedených žánrových rekvizit v povídkách nesetkáme? A jsou autorky zařazené do antologie skutečně svobodné? Těžká otázka. Když si přečtete jejich stručné profily na přebalu knihy (pozoruhodné, jak se to tam všechno vešlo i s fotkami) a originální medailonky uvnitř, můžete získat dojem, že životy těch žen jsou pomalu zajímavější než jejich tvorba! Nakonec posuďte sami…

Místo, kam se cestující první třídou nikdy nedostanou

Proslulou Ursulu K. Le Guinovou snad není potřeba sáhodlouze představovat, její Čaroděj Zeměmoří navždy změnil podobu světové fantasy, nemluvě o Levé ruce tmy a řadě teoretických esejů o fantastice. Le Guinová však píše i nežánrovou tvorbu; ne každý asi ví, že vydala také sedm svazků poezie, dvacet dva románů, přes stovku povídek, čtyři knihy esejů, dvanáct knih pro děti a čtyři překlady. Ideově tíhne k levici a k enviromentalismu. S ohledem na tenhle výčet si každý domyslí, že tato autorka už asi nepotřebuje nic řešit a může si psát cokoliv. Třeba povídku Velká radost, která je právě součástí malé antologie. Původně patří ale do jiného celku, do sbírky cestopisných črt po imaginárních krajích Mimolety (2003). Zavede nás do letištních hal, kde člověk na cestách obvykle uvízne a nezbude mu než čekat dlouhé hodiny na nepohodlných přišroubovaných sedačkách. Nemůže odtud nikam, letiště se stává ne-místem, kde neplyne čas a kde není naděje na jakoukoli smysluplnou existenci. Je to však chvíle pro vynález mimoletové techniky Sity Dulipové, jejíž let z Chicaga do Denveru byl opožděn kvůli neznámé poruše letadla. Zpoždění nabíralo nejprve na minutách, pak hodinách, až zmizel spoj zcela z panelu odletů (nepřipomíná vám to nic?). U odletové brány samozřejmě nikdo, kdo by zodpověděl dotazy, svačina dávno snězená, všude fronty a ta nejdelší před WC, všechny tiskoviny přečtené a v knihkupectví jen bestsellery, po jejichž přečtení by hrdinka riskovala nervový otřes… Břitký humor Le Guinové se však proměňuje v hořký sarkasmus. Pro mě rozhodně nejdepresivnější povídka celé plameňákové antologie, s úctou k autorčinu géniu, pokud jde o vystižení dopadů lidské hamižnosti a rozpínavosti. Daleko víc mě ale oslovily povídky další, i když ani v nich není nic zas tak růžové.

Žít minulostí, přítomností, nebo budoucností?

Povídka Bitva o malou velkou vědu zabrnká na strunu každému, kdo se kdy snažil dosáhnout velkých výsledků s velmi omezeným rozpočtem. Výkonný výbor, pověřený kontrolou výsledků výzkumu a schválením dalšího grantu, složený především z kmenových stařešinů, má však úplně jiné starosti. Indiánské vědecké konsorcium nerozdává peníze jen tak a není snadné uspět v konkurenci: floridští indiáni létají na Měsíc, Hopiové objevili lék na cukrovku a Seminolové vybudovali vesmírné středisko velikosti Rhode Islandu. Agnes Wildeová, vedoucí projektu s názvem „Severozápadní pacifický prohlížeč historie“, po vytrvalém dvacetiletém úsilí řeší velké dilema: cestovat do minulosti, nebo zachránit hernu na bingo? Řešení: nečekané! Autorka Pamela Rentzová pochází z kmene Karuků, žije ve Vancouveru, kde pěstuje dýně a jiřiny, ráda peče, cvičí jógu a fandí fotbalu. Píše údajně od nepaměti, nespíš jen tak pro radost, dosud vydala jednu povídkovou sbírku. Co myslíte, je dost v pohodě, aby byla ve své tvorbě svobodná?

A co taková Katty Barnhillová, bývalá učitelka, bývalá barmanka, bývalá servírka, bývalá aktivistka, bývalá strážkyně rezervace, bývalá sekretářka, bývalá domovnice a bývalá kytaristka v kostelním sboru, je dostatečně nespoutaná, aby vás oslovila s povídkou Paní Sorensonová a seskveč? Příběh krásné vdovy Anežky, která našla spřízněnou duši mimo lidské společenství, se zaryje hluboko pod kůži. Je to příběh o odvaze vzepřít se maloměstské morálce, o vášni žít každý den a o záchraně vlastní duše ze zimního spánku, ať to stojí cokoliv. Překladateli je nutno poděkovat za příklon ke zvukomalebné variantě seskveč, kterou nahradil původní indiánské slovo „sasquatch“, označující severoamerického yettiho. Jazyk vyprávění je vůbec plný poezie, hudby a harmonie, jakou vytváří nedrancující spojení člověka s přírodou, znějící i v oslavné mši života v závěru povídky.

Autorka čtvrtá, Charlie Jane Andersová, je sice nejmladší, ale ani tak si s ostatními vůbec nezadá. Žila v budhistickém klášteře, miluje karaoke a pálivá jídla. Je šéfredaktorkou internetového fantastického magazínu io9.com a angažuje se v problematice transgenderu. Má na kontě dva romány a stovku povídek. Za tu, která se nachází i v Plameňákovi, získala cenu Hugo. Hříčka Šest měsíců, tři dny nám předvede, jak to dopadne, když si mladík Doug, schopný vidět budoucnost, domluví rande s dívkou Judy, která dokáže zahlédnout hned několik variant možné budoucnosti. Povídají si o stejných věcech jako obyčejní lidé, nebo se spoří o to, jak dlouho jim vztah vydrží? Kdy přijde megahádka a kdy úžasný sex…? Autorka mistrně demonstruje konflikt rozumu a citu, aniž by však podléhala genderovým schématům. Tuhle vztahovku si prostě užijete, i když normálně tenhle styl zrovna nemusíte. Povídka už česky jednou vyšla, a to v časopise XB-1 v č. 8/2013, takže kromě dobré zábavy se můžete zaměstnávat i porovnáváním obou překladů.

Vpád do stojatých vod

Pátou autorku, kterou sbírka českým čtenářům představuje, jsem si nechala na konec. Pat Murphyová je držitelkou cen Nebula a Locus a také Pamětní ceny Theodora Sturgeona za povídku Zamilovaná Rachel, která vyšla už dvakrát česky (ve Wollheimově antologii a také ve sborníku Locus – To nejlepší z fantasy a science fiction). Na její jméno jste mohli narazit také v antologii Alien Sex nebo na stránkách časopisu Ikarie z poč. 90 let. Další ocenění obdržela Pat Murphyová za romány, ty však u nás zatím nevyšly, což je rozhodně škoda. Podle toho, co předvedla v Plameňákovi, bych si je ráda přečetla. Autorka uchvátila i editora, vždyť do malé antologie zařadil hned dvě její povídky! Pat Murphyová se ráda pohybuje mezi žánry, a tak jsou všechna její díla trochu „divná“. Obě povídky se vymykají jakémukoliv zařazení do fantastických žánrů, a přesto sem bezpochyby patří.

Pat Murphyová je tvůrkyní rozhodně vynalézavou (kromě psaní se věnuje také vědeckému bádání a vynalézání hraček) a přesvědčí vás o tom hned povídkou Jak to bylo doopravdy na tak otřepaném tématu, jakým je pohádka o Sněhurce. Divili byste se, jak celý příběh interpretuje ze svého pohledu „zlá“ královna a jaká tabu se odváží odhalit. Vypravěči pohádek si totiž hodně rádi vymýšlí a lžou. Princezna musí být vždycky hlavně krásná, nemusí být chytrá, ani odvážná, ani silná. Stačí se provdat a bude žít šťastně až do smrti. Jenže ono je to trochu jinak, však čerstvá královna po svatební noci o tom ví své, tedy pokud si z ní vůbec něco kvůli přemíře vína pamatuje… A propos, napadlo vás někdy, co dělal král, když se nebohé Sněhurce děly ty strašné věci? Proč svou dceru nebránil? Nebo co taková neuvěřitelná situace, kdy mladá dívka žije v chaloupce uprostřed lesa se sedmi muži…? Pat Murphyová se nebojí poukázat na slabá místa slavné pohádky a nebere si žádné servítky, když ji trhá na cucky.

Vrcholem celé sbírky je pak povídka šestá, poslední, pojmenovaná Hejno zahradních plameňáků. Editor ji do antologie zařadil, protože nemohl odolat, a já se mu vůbec nedivím. Vše začne celkem nevinně. Antropoložka Joan se nastěhuje do domu uprostřed spořádané čtvrti Divoká Doubrava kdesi v Kalifornii, avšak velice brzy rozpoutá vášně místních obyvatel. To když si na trávník před svým domem umístí novou zahradní dekoraci. Záplava růžových plameňáků sice imituje zcela dokonale tradiční počet těchto hejnových ptáků, ale vůbec není po chuti místnímu předsedovi sdružení vlastníků domů. Nejenom stanovy se však dočkají změny… S fantastikou má povídka zdánlivě společného jen málo, ale přesto v ní najdeme stopy magie, té nejprostší a nejrafinovanější zároveň – Terry Pratchett jí říkal hlavologie. Hrdinka Joan čarovala, když se snažila vyvolat efekt podobný kruhům na vodě, do níž hodíte kámen. Myšlenka se šíří a rozhýbává stojaté vody.

Snít a nemyslet přitom na prachy

Exkurz antologií je u konce. Můžeme přemýšlet, co mají povídky společného, že se ocitly v jednom souboru. Vždyť jsou naprosto rozdílné, často nezařaditelné k jakémukoliv žánru, a přesto si něčím blízké. Rozhodně je tím pojítkem dobré řemeslo, vyprávění, které ani na chvíli nenudí, svižné dialogy, barvitý jazyk, schopnost nadhledu a hlavně neuvěřitelně uvěřitelné ženské hlavní hrdinky. Žádné dokonalé superženy, Xeny bojovnice ani svůdné krásky v upnutých šatečkách. Ale postavy tak živé, že nevěříte, že na další stránce nevystoupí z řádků a nepodají vám ruku.

Editorovi Jakubu Němečkovi se opravdu podařilo vylovit klenoty z moře anglosaského psaní, odlišující se především svou jedinečností a neotřelostí. Autorky tak dobré, že se vlastně už ani nemusí starat, jaký že to žánr vlastně píšou. A nemusí se starat ani o to, zda se povídka bude líbit nakladateli, zda se prodá a co jí řeknou recenzenti. Jsou skutečně svobodné. „Když člověk sní, nemyslí na prachy,“ píše editor v předmluvě a dodává: „Pokud se dílo podaří, přízrak zisku ho začne stíhat jako stín.“

Tak uvidíme. Já osobně nikomu nepřeju, aby ho pronásledoval jakýkoliv přízrak, ono se o tom lépe mluví, než se před tím utíká. Spíš doufám, že Plameňák na konci léta bude oním kamínkem, který vyvolá kruhy na mírně zahnívajícím rybníčku naší fantastiky. Kéž nás popostrčí z  proudu komerční žánrové produkce, vedoucí jen k otrockému kopírování úspěšných šablon, směrem ke svobodné umělecké činnosti, kterou literatura vždy byla a nikdy (doufejme) nepřestala být.

Němeček, J. (ed.): Plameňák na konci léta
Vydal: Gnóm!, 2016
Obálka: Jakub Němeček
Počet stran: 152
Cena: 180 Kč

Hodnocení: 90 %