Skalburg, kdesi na severu, kde vlci dávají dobrou noc. Hradní pán právě spadl z věže a jeho vrah si mne ruce. To ještě netuší, že bude mít brzy hosty a radost ho přejde, až zjistí, že zahrávat si s vlkodlaky a lesními žínkami není jen tak. Figurky jsou rozestavěny a šachová partie může začít.
Zatímco v dřívějších dobách fantastiky se obvykle historická fantasy snažila poukázat, že žít v temných dobách středověku nebyl žádný med, v poslední době jsme svědky spíš opačné tendence – a autorky (převážně to jsou autorky) se nás snaží přesvědčit o opaku. Jemnou romantickou kresbu nesl už Hořící kůň Františky Vrbenské a Lucie Lukačovičové, ovšem naplno to na nás vypálila Věra Mertlíková v „koňské“ trilogii a hlavně v Času růže. Nyní se přidala také Kateřina Loučková s románem Tajemství černé dámy. Jelikož ale děj zasadila do fiktivní země, která sice silně upomíná středověkou Evropu, ale neopírá se o žádný dějinný fakt, je kniha do žánru historické fantasy řazena vlastně nesprávně.
Tato autorka, jež má za sebou už několik knih, převážně románů pro ženy v historizujícím prostředí (napoleonská doba, Divoký Západ), vydaných pod pseudonymem Katherine Luka, se však nikdy romantickými tendencemi ve své tvorbě netajila, a tak není ani tentokrát jejich přítomnost v knize překvapením. A ani to, že svůj prostor dostanou ženské postavy. Naštěstí to umí Kateřina Loučková vybalancovat tak, aby ženský pohled nedominoval, a dívky neztrácí sympatie napříč spektrem čtenářské obce. Navíc zapojila do příběhu silný atribut – šachy – hrající významnou roli. Kdo by nad tímto starověkým vynálezem nežasl? Nádherně vyřezávané figurky a černo-bílé hrací pole nás fascinují po celá staletí. Nabízí se proto herní princip využít – následující text je takovým literárně-šachistickým experimentem.
Dámský gambit
Protagonistky Loučkové dobře vědí, jak být hrdé a podnikavé, ale umí včas zalézt zpátky do své stereotypní role milé a poslušné děvy, jejímž životním cílem je dostat se pod čepec. Ne tak Malvína (bílá dáma). Ta se chce sňatku se svým bratrancem (bílý pěšec na C4), kterého má spíš za bratra, protože spolu vyrůstali, vyhnout. Pochopení pro to má sám potenciální ženich i starší z bratrů (černý jezdec na M6), který požádá o pomoc svého přítele Bergara (černý střelec na E6). Tak začne bláznivé pubertální dobrodružství, které odhalí, že ani jeden z dvojice není takový, jak by se na první pohled zdálo.
Z Bergara se vyklube vlkodlak (neboli tah zvaný „fianchetto“) a ani původ urozené panny Malvíny není tak úplně čistý… Ale pozor, kouzlení je zakázané pod trestem smrti, takže každý, kdo má nějaké magické schopnosti, je musí skrývat. A jak už to tak bývá, i Malvína se nakonec prozradí, když se kvůli záchraně Bergarových mužů prokáže jako zdatná léčitelka uzdravující pouhým dotykem (v tzv. slovanské obraně se pěšci staví na D5 a B7-B5).
Bergar nejprve dívku „unese“ (s jejím souhlasem) z domova na svou tvrz Vlčiště (černá věž), kde ji chce ukrýt a získat tak pro ni čas než se situace vyřeší (zvolená strategie: italská hra). Události se však dají do pohybu, když se lennímu pánovi ze Skalburku (bílá věž), baronovi Dietmarovi, stane zlá nehoda (šachový manévr zvaný „zavlečení“). Jeho syn Junebok (bílý král) už k věrnému zemanovi tak vřelý vztah nemá a využije první příležitosti, aby Bergara o léno připravil (dvojí úder tahem na H5).
Mladý baron mnohem víc věří cizákům a také si celou bandu přitáhne odněkud ze severu jako svou stráž (sicilská obrana). Žoldáci se roztahují také po Vlčišti, jedině jejich velitel Thorsten (bílý střelec na B5) projeví trochu slušnosti, když si Bergarovu sestru (černá věž v odkrytém postavení) nevezme do postele hned, ale nejprve se nechá od ní opečovávat, to mu ovšem zároveň svazuje ruce (tomu se říká „situační vazba“). Drsný chlap s velkou jizvou na tváři však oplývá zvláštním kouzlem, které nenechá Nikoletu chladnou… Není to romantické? Jak z Angeliky, že?
Ono to není lepší ani s Malvínou. Už od počátku je tak příšerná sympaťanda, že jí prostě musíte držet palce, i když nechcete. Je chytrá, duchaplná, pohledná, milá, obětavá a statečná. Fuj, zní to jako nějaké příšerné klišé! No jo, ale Malvína taková opravdu je. Vlastně je ještě skromná, na to bych docela zapomněla, i když pomáhá na všechny strany a nebýt jí, bůhví jak by to celé dopadlo (tj. přetížení figury několika hrozbami). Sice se chová cudněji než Nikoleta, ale o to komičtěji působí to zamilované miliskování s vlkodlakem, který se zrovna vrátil z lovu (a vegetarián to opravdu není). Korunu tomu nasadí sám Bergar, když mu vzrušením vyraší na zádech vlčí srst a Malvína se ptá: „To se budeš zrovna teď proměňovat?“ Bergar uskočí jako ušknutý hadem a už se na nic nezmůže (což způsobí „profylaxi“, která pak oba brzdí v další aktivitě).
Zkrocení zlých mužů
Bohužel, drobná klišé se hlavním protagonistům románu prostě nevyhnou. Thorsten i Belgar mají být divocí chlapi, Thorsten je navíc podezřívavý a nedůtklivý, Bergar zase hladoví po krvi a marně se pokouší zkrotit vlka v sobě, ale jak se na ně usměje hezká dívka, tají jako sníh v létě. Zatímco normálně se oba mlátí hlava nehlava a se stejnou prudkostí se pustí i do sebe (bílý jezdec na F3 a protiútok černého v duchu „španělské hry“ přesunem na C6), v náručí své vyvolené jsou jako beránci, a samozřejmě skvělí milenci, na to nezapomeňme!
Autorka se zjevně řídila zásadou, že dvě milostné dvojice jsou rozhodně lepší než jedna. A má pravdu, na tom jiskření mezi zamilovanými lidmi, jež si to bojí přiznat, utáhne téměř polovinu knihy. Někam do okamžiku souboje mezi Bergarem a Thorstenem, pak už napětí poněkud opadá. Nevyjde ani trik, kdy se máme bát o Malvinin život („garde“ aneb „dáma v ohrožení“) – u Froda jsme také věděli, že zranění jeskynním obrem přežije, protože film ještě nebyl zdaleka u konce a zbývaly ještě další dva díly.
Úsměvný je manévr s občerstvením, který předvedou naše protagonistky před obávaným královským prokurátorem (černý král), a ještě úsměvnější je, že ten jim to ten chlap žere. Legrační je v důsledku i sama zápletka, kdy se snažíme zjistit, kdo a proč nebohého barona shodil ze schodů, přičemž královský prokurátor působí jako ex machina (krátká rošáda, kterou se vrací do hry bílá věž). Slabé povahy při tom páchají sebevraždy a skáčou přes cimbuří (poziční oběť figury), zatímco padouši se ukážou jako duchapřítomní a skoro jim to pletichaření, kdy se snaží prokurátora dokonce otrávit (blokáda pěšců a pole G5 pro únik krále), vyjde… Vlastně to bylo až sem děsně super, pak už příliš předvídatelné (pro totální „zničení obrany“). Zlosynové potrestáni (šach mat), hrdinové zachráněni, dívky šťastně pomilovány…
Lesk a bída (ne)ctnostných dívek
Partie dohrána, tak nechme už ty šachy být a všimněme si i jiných aspektů. I přes všechnu pokrokovost se tu na hrdiny uplatňuje dvojí metr, dvojí morálka. Když se zamilovaná Nikoleta spustí s žoldákem, je to bráno úplně jinak než když podobně učiní paní Gréta s purkrabím Konrádem. Je to de facto mladá holka, přibližně stejně stará jako naši hrdinové, jenom je provdaná za o mnoho let staršího a ne moc přitažlivého barona. I ona zřejmě zatoužila po trošce toho citu a „romantiky“, ale zatímco Nikoleta z toho vyjde bez trestu, Grétu pošlou sloužit doživotně do kláštera.
Máme tu paradox – pro někoho je záletný baron vzorem ctnosti, pro druhého chrapoun, s nímž sdílet lože není nic příjemného. A jestli vás teď napadne, že Gréta si přece mohla sňatek s někým takovým rozmyslet, je otázkou, zda měla na výběr. Malvína přece také čelí rozhodnutí svého poručníka, kterému je úplně fuk, s kým chce nebo nechce jeho schovanka spát. A ne každá mladá žena se rozhodne pro vzpouru či útěk, díky čemuž upadne do podezření, že je již na sňatkovém trhu bezcennou. Kateřina Loučková však prohřešek vdané paní prezentuje stereotypní optikou bezbřehé manželské věrnosti, vyžadované mimochodem jenom jednostranně.
Ale i tak mám z knihy takový dojem idylky: jak nádherný je ten středověk, kdy si urozené panny berou kmány (a do postele dřív než do kostela!), jenže nač s tím panenstvím dělat takové štráchy (že by potenciální výhoda v podobě „náskoku figury ve vývinu“?). Dokonce si v knize střihneme malou lekci ze sexuální výchovy – on je vůbec zdejší kraj nějaký pokrokový – chlapi třeba nosí kalhoty (a nejspíš se tím nemyslí ty plandavé spodky, jinak by se v nich neproducírovali před lidmi) a všichni jsou neuvěřitelně čistotní.
Středověk jako malovaný
Musím uznat, že autorka věnovala dostatečný prostor vykreslení fikčního světa a snaží se popsat veškeré předměty a budovy do posledního detailu. V chodbách Skalburku bych se zřejmě i tak ztratila, přestože se dozvíme, kde visela každá louč. Pozoruhodné je, že se i v tom největším zapadákově, podobném německo-polskému pomezí (to usuzuju podle jmen postav), hrají šachy. Ale budiž, hra to byla ve středověku poměrně rozšířená a patřila k rytířskému stavu (a až později se stala „zábavou zahalečů“).
Co mě ale opravdu štvalo, bylo počítání času na půlhodiny, ba i na minuty, to mi trochu do středověkého koloritu nesedělo. Žádný chytrý chronometr, který by to dokázal změřit, autorka ve svém fikčním světě nezmiňuje. Samozřejmě můžete namítnout, že ve fantasy je možné všechno, i určitý anachronismus, pak se ale ptám – proč se v ostatních otázkách autorka tak moc drží středověkých reálií a zvyklostí, jako je souboj, odúmrť či vazalská přísaha?
Poněkud novodobě se jeví i užité vyšetřovací metody – žádné právo útrpné, pouze sofistikovaná dedukce a psychologie. Pozoruhodné, kolik se nakonec našlo důkazů, nejen pro Bergarovu nevinu, ale i k usvědčení komplotu proti králi! Víte, proč sluha nakonec nespálil novou závěť pana barona Abakena? Protože v létě se málo zapaluje v krbech! Jojo, to je důvod, proč usvědčující listinu jen tak pohodit do koše s dřívím… Prostě binec je všude a nezodpovědní zaměstnanci, kteří odfláknou zadané úkoly, se vyskytují v každé době. J
Byť se Kateřina Loučková nesmírně snažila a já její snahu velmi oceňuji, v důsledku ty reálie působí maličko kašírovaně a připomínají velmi dokonale provedené kulisy na divadle. Nemohla jsem se ubránit dojmu, že čtu takovou modernější Noc na Karlštejně. Hrad tu byl a taktéž podobně členitý a umožňující ve vrcholné noční scéně stejné pobíhání po cimbuří. Dokonce se shoduje i ukrytá šlechtična a další žena převlečená za panoše, místo císaře tu je jiná dvorská osoba – královský prokurátor. Akorát se tu nezpívá, nepije tekutá réva a Vrchlického původní bláznivou zápletku nahradilo detektivní pátrání po baronově vrahu.
Vezměte (ale nepusťte) tajemnou dámu k vodě
Kniha se čte moc dobře, i když styl vyprávění je místy poněkud rozvleklý (třeba již zmíněný rytířský souboj je popsán na několika stranách). Autorka střídá vyprávěcí perspektivy z pohledu hlavních postav, jak to známe z YAF románů. Vyprávěcí jazyk kolísá mezi touhou evokovat staré časy a zároveň zapojit i poněkud modernější výrazivo. Děj ilustrují černobílé kresby Janiny Strnadové, k romantickému pojetí trochu temné, ale rozhodně výstižné. A dobrý dojem dělají i výrazné majuskule na začátku kapitol.
Stojíte-li o pět set stran romantické fantasy v pseudohistorických kulisách, tak v případě Tajemství černé dámy určitě neuděláte špatně. Stejně tak, hledáte-li lehčí oddechovku k vodě. Sice se trochu pronese, ale udělá dobrou službu, spolehlivě zažene nudu, jako nic rozmáčkne protivné komáry nebo zabrání větru, aby odfoukl nějaký odložený svršek. Bude se s ní i krásně usínat, máte-li potřebu snít o krásných pannách či statečných rytířích. A kdo že je ta černá dáma? To asi nebude tak těžké uhodnout. J
Vzkaz pro šachisty: Pokud jste zjistili, že tato partie není hratelná, budete mít zřejmě pravdu.
Kateřina Loučková Tajemství černé dámy
Vydaly: Straky na vrbě, 2022
Počet stran: 504
Cena: 390,- Kč
