Na návštěvu do jiného kraje zve stejnojmenná antologie povídek všech možných fantastických žánrů. Těšit se můžete na pestrý žánrový koktejl – od epické fantasy, arcanepunku, retellingu, přes kyperpunk, magický realismus až po horor. Spojovat by je mělo jedno slovo – moderní.
Editorky Tereza Kadečková a Tereza Matoušková, samy spisovatelky, si tentokrát uhryzly pořádné sousto, když literárním tvůrcům předložily svou představu „moderní“ fantastiky. Oslovení literáti totiž měli na výběr z palety témat, která pálí současnou globalizovanou společnost, jako jsou gender, krize rodiny, rasismus, politika, ekologie a další. Ano, slyšeli jste dobře: gender. Tolik proklínané slovo, a přesto skloňované ve všech pádech! Zajímavé je, že když se o něco podobného – zobrazit ve fantastice genderově vyvážený svět – pokoušela čtyřdílná antologie Žen s lvem/sovou/drakem/labutí, považovali to někteří recenzenti pomalu za vyhlášení feministické války.
Léta uběhla a je tu další pokus se k tématu vrátit. V Jiném kraji je to téma dominující – prolíná se snad všemi povídkami, až na jednu dvě drobné výjimky. A opravdu tím nemyslím, že hlavními postavami jsou ženy, ale především to, v jaké roli se tam vyskytují. Hrůznost podřízeného postavení a předepsaných genderových rolí nebo upřednostňování maskulinních strategií v otázkách přežití, to vše je šikovný rámec pro nevšední příběhy, které se nám snaží autoři a autorky ve svých povídkách naservírovat.
Prohozené role
Do podmořského světa, ohroženého chamtivostí „suchých“ lidí, kteří vypludnrovali přírodní zdroje, nás zavede Přemysl Krejčík v Dcerách Neptuna, synech Amfitríty. Začínám s touto povídkou jako s příkladem originální prostorové jinakosti, protože pohyb i komunikace pod vodou mají svá specifika. Ženy tu jsou vykreslené jako nezávislé a vládnoucí osoby, muži v podřízené pozici souložníků, výjimkou však nejsou ani sexuální služby mladších kněžek vůči starším. Ve všech rezonuje napětí mezi jednoploutvými a dvouploutvými, kteří se vzájemně považují za podřadné. Ale jak se říká, nejvíc spojuje společný nepřítel…
Podobnou nevraživost mezi ženami, které usilují o vůdčí postavení ve sloučeném kmenu ze dvou rodů a nezastaví je ani katastrofa ohrožující jejich rodnou hroudu (pardon kru), barvitě líčí i povídka Kra Barbory Vrobelové. Muži tu jsou od toho, aby plodili a starali se o mláďata. Když žádná nemají, neznamenají pro kmen nic. A za žádnou cenu se nemohou stát rybáři – leda tak návnadou pro ryby! Souboj mezi konzervativní Izuvou a mladičkou Orshii je odvěkým soupeřením starého a nového řádu, kterému ten původní nechce ustoupit, dokud něco nepovolí – vůle, principy nebo země pod nohama.
Do kůže mladé ženy, která nesplňuje obecnou představu o ideálu krásy a širšími proporcemi budí jen posměch, se můžeme vcítit v povídce Sloňa Terezy Janišové. Ušlápnutá Soňa pracuje jako asistentka populární blogerky a závidí jí pohádkový život, to se však jednou jako zázrakem změní. Novátorské využití záměny identit prostřednictvím appky v mobilu trochu shazuje moralizující konec, který navíc přiživuje všeobjímající víru, že existuje aspoň jeden mládenec, který u slečny místo štíhlého pasu ocení její literární vkus… Jenže zazvonil zvonec a kouzelnému taxikáři je kdovíkde konec.
Předurčení, nebo možnost volby?
Na hamižnost ambiciózních rodičů, kteří neváhají zpeněžit jakýkoliv talent svých dětí (nepřipomíná vám to něco?), poukazuje slovenská autorka Jela Abasová v Kéž by se netočila (povídka je napsaná česky!). Ani mně se nezamlouvá představa, že bych měla chodit s vrtulkou v hrudníku, a tak je chování malé Lejly, skrývající své magické schopnosti, pochopitelné. Jenže svědomí se umlčet nedá, ani za vyhlídku dobré budoucnosti. A odlišné představy rodičů a dětí, tentokrát dospívajících, o jejich životě hrají roli i v povídkách Sami na cestě Jana Hlávky a Rohy Petry Machové. Děsivým prvkem se jeví bezvýchodnost situace mladých lidí, jimž je odepřeno právo volby.
Zatímco skoky pod vlak jako řešení problémů nechtěně zpopularizovala ikona české popmusic Iveta Bartošová a stala se tak teenagerům dost špatným vzorem, z genderově sešněrovaného řádu fantaskního světa, kdy vás zradí vlastní matka i nejlepší kamarádka, únik přece jen možný je, i když to znamená ztratit domov a iluze. Teď jde o holé přežití – a o rohy, které by jinak musela hrdinka odevzdat svému vyvolenému ve svatební den, ovšem citlivé výrůstky lze odstranit jen velmi bolestivou procedurou (hezká paralela třeba k súdánským svatebním tradicím, kterým ovšem ještě předchází infibulace). Dobře rozehraný příběh bohužel končí předčasně – v typicky prequelovském střihu.
Zrání na prahu dospělosti si můžete užít i z opačného pólu, když vám sexuálně nezkušeného mladíka předhodí Lukáš Vavrečka v Trablech s kuřaty. Ovšem nejde tu o žádnou startrekovskou veselou polízanici, jak by název napovídal, spíš naopak. Studentský život na kolejích, želvy Ninja, starý plakát Linkin Park, ICQ a první mobily – nostalgická realita devadesátek stojí v kontrastu k postmodernímu mediálnímu humbuku třetího tisíciletí. Psychika křehkého kluka se zájmem o sociální antropologii se pod tlakem nevydařeného vztahu, strachu z dědičných dispozic k OCD a matčiny přehnané péče pomalu drolí. Autor předvádí hezkou práci s anticipacemi, aniž by toho prozradil příliš. Závěr už díky tomu tolik nešokuje, ale i tak se může některým čtenářům dělat už během povídky špatně a dovést je až k veganství.
Odvážné experimenty
Na stranu žen čelícím sexuálnímu násilí v duchu rétoriky MeToo se staví Tereza Matoušková ve Snu o poupatech a trní. Pohádka o Šípkové Růžence je pro děti, pro dospělé pravda o zastíracím manévru, který se ale vymkl kontrole. Skupina mágů se marně potýká s trnovým houštím, aby osvobodila tým vědců a vědkyň z podivného spánku, ovšem princeznu nebo prince, který by ji probudil polibkem, raději nečekejte. K oživení starých motivů sáhla také Veronika Salášková v delší noveletě Křídla, hezkém příběhu se šťastným koncem, který spočívá v naplnění rodičovské role, ovšem ne, když jsou na to tři – někdo musí z kola ven. Dojem z krásně čtivého příběhu kazí určitá předvídatelnost zápletky i rozuzlení. Třeba vás jako mě pobaví přeřek „tetánek“ z úst malé víly vyrůstající pouze s matkou a sestrami. A s nepřítomným otcem má trochu problém i malá kočičí kříženka v trans-anekdotě Dar boha vyhnanců Terezy Kadečkové, když jí dojde krutá pravda a ptá se: „Maminko, ty jsi tatínek?“ O to vtipnější je, že tohle malou zvědavku zajímá během magického zápasu s příšerami v podzemí, kdy má čaroděj/ka Manatee co dělat. Aby těch zvláštností nebylo dost, v kraji vezdejším se nahlas nemluví, ale znakuje…
Nad tím vším ční experimentální povídka Vilmy Kadlečkové, jež nás zavádí do kybersvěta plného sebeuvědomělých entit (řekněme umělé inteligence), které ale neznají ani barvy, ani tvary, jak je chápeme my lidé, a i uvažování v genderových kategoriích jsou jim cizí (aby taky ne). Jak vlastně vyjádřit aspoň něco, co by se podobalo našemu lidskému vnímání? Autorka k tomu volí hru s jazykem, skládá novotvary, jež si v ničem nezadají s vogonskou poezií („K čemu je mi teď Zářílon? K čemu přenádhernost Hrudiplášťů a ladná křivka Vzluhy? Nadarmo na mé Koře bleskotají jiskřičky Fajnalu…“), až text připomíná spíš zašifrovanou zprávu nějakého šíleného vývojáře. Naštěstí je tu paralelní linie s dítětem, jež se snaží přes propojení neuronových sítí zachránit nefunkční enviro před vymazáním, a tahle perspektiva zápletku trochu osvětlí. I tak nelehké čtení pro náročného milovníka fantastiky možná od povídky odradí, pro mě je to však jediná reprezentantka skutečně „moderní“ fantastiky, jejíž modernost nespočívá v námětu či neotřelých postavách, ale ve zpracování, v experimentování s formou, vypravěčskými postupy, v překračování hranic žánrů. Zcela po právu autorce patří ocenění Magnesia Litera za fantastiku.
Co ne/patří do fantastiky
Namítáte, že takové věci jako společenské problémy do fantastiky vůbec nepatří? Že fantastika má nabídnout alternativu ke všednímu životu, místo, kde se člověk od všech těch sraček odpočine a prožije něco, co mu umožní od protivné reality uniknout? Podobné argumenty jsem už slýchávala třeba na adresu povídky Jak mizí víly Anny Šochové o pohlavním zneužívání nezletilé dívky (Žena s drakem) nebo V pasti Dagmar Lachmanové o domácím násilí (Žena s labutí). Jistě byste našli i jiné příklady. O pravém opaku se vás pokusí přesvědčit i Jiný kraj.
Proč by některá naše odstrašující realita nemohla být skvělým odrazovým můstkem pro skok do fantastiky? Bylo tomu tak vždycky, ať se příběhy sebevíc halily do technických detailů, neuvěřitelných vynálezů, dalekých cest ke hvězdám, kožichů v kouzelné skříni nebo závoje z měsíčního světla. Nejprve snili chlapci a chtěli být za hrdiny velkých příběhů, kosmonauty, rytíři, čaroději, proto utíkali do „jiných světů“ se jimi stát. Pak se přidaly dívky a hledaly spravedlivé světy, kde by mohly naplnit své sny o vlastní sebeúctě a potkat pravou lásku.
Jenže fantazie je prostor bez hranic, a pokud ji nežere nicota, nesnese žádná omezení. Čas šel dál a bylo potřeba se vyrovnat s dalšími výzvami doby a uspokojit něčím náš hlad po pocitu „úžasu“, který už klasika nedokázala uspokojit, bylo potřeba přijít ještě s něčím úžasnějším, bizarnějším, jiným. Tak teď je tu další stupeň – a nakonec (teď budu cynická) – proč by to nešlo? Proč by téma dětských sebevražd nemohlo být skvělým námětem pro duchařinu? Znečištění moří předmětem proroctví mořských víl? A neplodnost zase neotevřela vrátka k retellingu starých bájí o zlých vílách? A aféra s chovy kuřat v těsných bateriových klecích zase nevystavěla kulisy povedeného hororu? Ano, proč ne?
Takže utíkejte pro knížku, bavte se u povídek, přemýšlejte a veďte spolu s dalšími lidmi debaty. Nebo jen sněte o budoucnosti, kdy si přestaneme ubližovat, vyvyšovat se nad sebou na základě pohlaví, rasy či jiných charakteristik, kurvit planetu a vést nesmyslné války, protože odraz sebe sama, který dokáže fantastika jako to nejostřejší zrcadlo zachytit, už déle nesneseme. Sbírka Jiný kraj nám ho nemilosrdně nastavuje, a za tu odvahu si zaslouží uznání. Literární kvality mají mírně kolísavou tendenci, ale rozhodně patří k tomu lepšímu, co si můžeme v české produkci přečíst.
Pokud Vám některá jména autorského týmu přišla neznámá, tak můžete nahlédnout do medailonků autorů a autorek uvedených na konci antologie. V případě, že by vás zajímal širší kontext, odkud se ve fantastice bere onen prvek „jinakosti“, doporučuji předmluvu Jana Křečka, díky níž můžete porozumět „vyššímu smyslu toho všeho“ a zahlédnout „význam sborníku v nečekaných souvislostech“ (nebo taky ne, záleží totiž „na čtenáři“, že). Co jsem malinko postrádala je doslov samotných editorek, v němž by přiblížily svůj záměr nebo osvětlily, jak (podle jakého klíče) antologii sestavily. Každopádně oběma dámám tleskám a těším se z toho, že zaseté semínko vzešlo a přináší první ovoce.
Tereza Kadečková, Tereza Matoušková (editorky.): Jiný kraj
Vydal: Golden Dog, 2023
Obálka: Alena Kubíková
Počet stran: 308
Cena: 399 Kč
