Jméno Martiny Eretové mohou mít čtenáři spojeno spíše s kriminalistikou (ať již tou televizní, nebo podcastovou) než s fantastikou. Ale první díl Mýtoversa je na světě a vypadá vážně skvěle, což je skvělá příležitost položit Martině Eretové pár otázek. Díkybohu, obešlo se to bez vražd!
Ani vy neuniknete obligátní úvodní představovačce. Zkuste tedy prosím krátce vlastními slovy přiblížit, kdo je Martina Eretová.
Tak to tedy rozhodně není žádná rozehřívací otázka na začátek! V podstatě to je pro mě otázka až filozofická, chce se mi poznamenat. Ale myslím, že moje dobré a špatné povahové vlastnosti čtenáře až tak nezajímají, tak to zkusím přes práci, i když ani to není úplně jednoduché. Takže: Martina Eretová je televizní novinářka a dokumentaristka, autorka true crime podcastu a teď už i spisovatelka.
Vaše jméno bude mnoha čtenářům známé, ale z úplně jiného, mnohem reálnějšího ranku, než je fantastika. Zkuste tedy na začátek přiblížit své civilní povolání a zavzpomínat, jak jste se k reportážím o kriminalistice dostala?
Vlastně pocházím tak trochu z policejní rodiny – děda a strejda byli na kriminálce. Ale jako novinářce mi chvilku trvalo, než jsem se propracovala k tomu, že tahle tématika je moje pracovní srdcovka. Tenkrát se začaly na Primě vysílat Krimi zprávy, kde jsem byla od začátku, a strašně mě to chytlo a už nepustilo. Postupně jsem se jsem se od zpravodajství přesunula k dokumentu, a můj poslední odvysílaný zářez byla zatím docu série Bez lítosti, kdy jsem natáčela rozhovory s doživotně odsouzenými vrahy.
A nyní z druhého konce: jaký je váš vztah ke čtení, knihám a fantastice?
Tak to zase byla láska na první pohled skoro od narození, mám ten pocit. Naučila jsem se číst a psát ve čtyřech letech a vzpomínám si, jak jsem se už tenkrát snažila psát a ehm, „vydávat“ knížky. A od pohádek jsem se postupně dopracovala k fantastice: od magického realismu Michaila Bulgakova až po čistokrevné fantasy J. R. R. Tolkiena. Ještě mám někde dodnes schovaný stoh sešitů svého prvního fantasy románu, který jsem začala psát myslím v jedenácti letech. Myslím, že to nikdy nikomu neukážu! Takový můj nejoblíbenější námět obecně je nečekané propojení našeho, “obyčejného” světa, s něčím jiným, neznámým, tajemným mě vždycky oslovovalo úplně nejvíc. Proto žánr právě městské fantasy, kde si člověk může užívat kontrastů známého a neznámého, dobra a zla, technologie a magie, města a přírody. Navíc – kdo z nás by nechtěl dostat se někdy někam, kde se nemožné stává skutečným, kde nemusí platit složenky a možná se dokonce může stát i hrdinou?
Pár otázek věnujeme i Mýtoversu zmíněném v názvu vašeho prvního románu. Tak tedy: co je Mýtoversum, na jakých principech je váš svět založený?
V zásadě jde o složeninu slov “mýtus” a “universum” a v mé knížce se tak jmenuje soustava světů (mnohavesmír, dá se říct, to je teď díky Marvelu docela populární slovo), ve kterých se vše odehrává. Vlastně mě to napadlo, když jsem kdysi před lety psala svoji diplomku, ve které jsem vycházela z díla francouzského sémiotika Rolanda Barthese. V jeho pojetí je mýtus něco jako ideologie a každé politické zřízení se podle něj snaží v lidech tu svou “mytologii” naturalizovat. V rámci prokrastinace se mi tenkrát trochu zatoulaly myšlenky a já si představila, jak by asi vypadala každá historická epocha, kdyby svět fungoval opravdu tak, jak si lidé mysleli, že funguje. V 7. a 8. století by v našich lesích opravdu žili hejkalové a víly, v 50. letech minulého století by se špióni imperialistické Ameriky opravdu snažili získat tajné plány z továren a nasadit do polí mandelinky bramborové a dnes… no, dnes by možná letadla opravdu rozprašovala chemtrails a Země by opravdu byla placatá.
Kdy se vlastně ve vaší hlavě zrodila myšlenka Mýtoversa a jak dlouho trvalo samu sebe přesvědčit, že tenhle příběh si zaslouží knižní zpracování?
Tak to už je opravdu hodně let nazpět. Nějakou dobu ten nápad zrál, vyvíjel se a zhmotňoval v doufám fungující svět, který pak bylo potřeba zalidnit a vymyslet nějakou tu zápletku. Hlavní postavy jsem promýšlela hodně dlouho, a i když by se mohlo zdát, že kriminalista a novinářka je trochu klišé, myslím, že vzhledem k mému pracovního backgroundu to dává smysl. Ostatně myslím, že člověk by měl psát o něčem, co aspoň trochu zná a co má rád. No a vzhledem k tomu, že jsem vždycky psala, tak jakmile jsem měla fungující svět, hrdiny a věděla, co se jim bude dít, prostě jsem to začala dávat na papír. Ani jsem moc samu sebe přesvědčovat nemusela.
Proč jste se rozhodla psát právě fantastiku, když kolem vás díky vaší práci doslova ležely desítky jiných námětů?
Právě proto, že součástí mojí práce jsou ty opravdové příběhy, a podotýkám, že to jsou většinou případy vražd a jiné nepěkné věci, tak pro mě je největší relax když popustím uzdu své fantazii, ponořím se do svého vymyšleného světa a stanu se na chvilku jedním nebo druhým ze svých hrdinů.
Jak dlouho trvalo Případ ambiciózního démona sepsat?
Celý ten proces trval několik let. Když jsem tu knížku pak poprvé skutečně držela v ruce, nemohla jsem tomu skoro uvěřit. Zvlášť když má tak nádhernou obálku od Tomski&Polanski!
Čtenáři by se mohlo zdát, že se bude mezi jednotlivými epochami skákat v ději poměrně často, namísto toho je většina děje situována od Prahy padesátých let. Tady se nabízí hned několik otázek – proč Praha a proč zrovna padesátá léta?
Takhle: když se mnou čtenář zůstane, tak si ještě docela pěkně mezi epochami „zaskáče“. Ale nebudu předbíhat. Začnu tou Prahou – jsem rodilý Pražan a Praha je podle mě to nejkrásnější město na světě, takže byla prostě jasná volba. A ta padesátá léta – ta jsem zvolila proto, že tahle éra byla na ty mýty, o kterých jsem už mluvila, strašně bohatá a velice zajímavá. A myslím že padesátá léta minulého století v každém z nás vyvolávají nějaké pocity a představy. Na jedné straně to byla temná doba, kdy si nikdo nemohl být jistý nejen svým vlastním majetkem, ale ani životem – a to i vysoce postavení funkcionáři – na druhou stranu se nadšeně budovalo pro jasné zítřky a spousta lidí tomu opravdu věřila.
Nakolik vychází popis alternativní Prahy z dobové reality? A bylo při psaní potřeba i nějaké rozsáhlejší studium historických faktů, nebo jste nechávala věci plynout s tím, že se jedná o alternativní realitu?
Vzhledem k tomu, že jsem povoláním novinářka, je pro mě fáze příprav, rešerší a studia dobových reálií skoro stejně tak zábavná, jak samotné psaní. Hrozně ráda se vždy do doby, o které píšu, vcítím, přečtu si předtím spoustu knih o historii každodennosti a dělám si k tomu poznámky, které pak využívám při psaní.
Zároveň si ovšem čtenář nemůže nevšimnout vtípků a legrácek a „zhmotnělých dobových mýtů“. Povíte nám něco i k nim?
Tak ty jsou právě nedílnou součástí mého světa, Mýtoversa. Protože stejně jako kdysi lidé věřili na víly, které pro ně byly naprosto reálné, stejně tak reální byli pro lidi v padesátých letech minulého století špioni americké CIA, kteří v polích rozhazovali mandelinky bramborové a pokoutně odposlouchávali hovory soudruhů v tramvajích. Právě proto jsou tyhle postavy v Mýtoversu naprosto skutečné.
Jaký jste typ spisovatelky: máte vše přesně nalinkované nebo vám příběh během psaní ožívá, uhýbá pod rukama a žije vlastním životem?
Naprosto jsem ten první typ. Mám ráda, když do sebe na konci všechno přesně zapadne, a to u toho druhého typu podle mě až tak není možné. Styl mojí práce je v podstatě ten, že si udělám takový bodový scénář toho, co se bude odehrávat, kde už si případně rozmístím nějaké ty Čechovovy pušky a podobně, a pak se ve své hlavě pustím do „natáčení“ – prostě si děj vizualizuju a píšu to, co vidím v hlavě.
Za sebe jakožto za autorku: proč by si čtenáři měli váš příběh přečíst?
Když jsem se pustila do psaní, rozhodla jsem se, že napíšu knížku, jakou bych si chtěla sama přečíst úplně nejvíc ze všech, která mi vlastně chybí. Takže si vlastně tak trochu píšu sama pro sebe. Ale doufám, že můj čtenářský vkus není nijak jedinečný, a že si Případ ambiciózního démona užije i velká spousta čtenářů, a nejenom fanoušků fantasy knih. Protože je to knížka napínavá a zábavná a s trochu nečekaným koncem, aspoň doufám!
K prozkoumání zbývá ještě mnoho dalších historických epoch. Jaké jsou vaše plány s Mýtoversem a hrdiny Případu ambiciózního démona?
Je to tak, Mýtoversum jsem naplánovala jako sérii. Momentálně jsem do Nakladatelství Slovart odevzdala rukopis druhého dílu, který se zatím pracovně jmenuje Případ emancipované čarodějnice a odehrává se zase v úplně jiných historických epochách. Hlavní hrdinové samozřejmě zůstávají, bez nich by to podle mě vůbec nešlo.
Děkujeme za zajímavý rozhovor a přejeme, ať se Mýtoversum i řady jeho čtenářů rozrůstají!
Foto: Slovart/Vladimír Šigut
