„Chtěl jsem do Noci pro chrliče otisknout sebe.“, prozrazuje Filip Kalčák

Ani ty neunikneš obligátní zahajovací otázce. Protože tvé jméno je na české literární scéně nové, představ se čtenářům a pověz v krátkosti něco o sobě.

Možná obligátní otázka, ale složitá! Aby se člověk nepřechválil, ani nepodchválil. Tak to zkusím takhle. Především se považuju za tvůrce a snad i umělce. Psaní je mojí ústřední dovedností, kterou pak promítám jak do beletrie, tak i do hudby nebo do práce pro redakci a další klienty. V současnosti jsem vidět třeba na Primě, kde moderuju investiční pořady a píšu věci o zahraničí a byznysu. Celý tenhle kolotoč ale začal na gymplu, kde jsem objevil vášeň pro psaní, primárně to literární. Tenkrát jsem pochopil, že tudy vítr fouká.

Ačkoliv máš v životopisu spoustu zajímavých věcí, vezmeme to od literatury. Kdy si začínal s fantastikou a jak si k ní získal vztah?

Můj vztah s fantasy určitě není žádná rychlokvaška. Táhlo mě to k ní odmala. Nikdo konkrétní z okolí mi ji přitom nenutil, prostě to přišlo samo s tím, jak jsem v mládí hodně četl. Čtení je přece o fantazii a fantasy tenhle koncept dotahuje nejdál. Tak jsem jako malý po kouskách nakoukával Pána prstenů a hltal knižní sérii Dračí srdce od Thomase Breziny. Dneska už by mi, hádám, přišla jako slušný kýček, ale tenkrát jsem to měl rád. Hodně rychle jsem ale přešel na dospělejší fantasy, u které jsem zůstal.

A co psaní? Do jaké doby se datují tvé první literární pokusy?

I tady se musíme vrátit strojem času hodně daleko. Dochovala se třeba moje válečná povídka, kterou jsem mohl napsat tak v první třídě. Bylo to terno. V tom čase jsem si brnkal na kytaru i první songy. Že to byly všechno zneuznaný hity, to snad ani nemusím dodávat. Až krátce před maturitou jsem ale pochopil, že psaní bude můj životní – a někdy pořádně tuhý – chleba.

Vystudoval si žurnalistiku. Změnilo to nějak tvůj pohled na literaturu? A dalo ti studium něco zásadního, bez čeho bys třeba Noc pro chrliče nikdy nenapsal nebo aspoň ne tak dobře?

Hlavně mi to otevřelo oči v kontextu konkurence. Byla tam řada lidí, co psali beletrii. Někteří už něco vydali. Věděl jsem, že se budu muset hodně snažit. A taky jsem pochopil, že dost z nich tam nesedí proto, že chtějí dělat novináře, ale proto, že chtějí psát nebo dělat umění a tahle škola je jejich cíli nejblíž. Já to měl mimochodem stejně. Na škole a později i v prvních pracovních štacích jsem každopádně napsal neuvěřitelná kvanta slov. Což se prostě hodí. Každý autor se musí někde vypsat a řekl bych, že škola mi tenhle proces výrazně urychlila.

Dobře, pojďme ke tvé prvotině. Jak dlouho vznikala? A byl nějaký prvotní impuls, kdy sis řekl že TEĎ je ta chvíle, kdy začneš psát?

Jenom o tom, jak vznikala Noc pro chrliče, by se dala napsat kniha, jen by to žánrově sklouzlo spíš k hororu. Všechno to začalo asi v šestnácti – tedy před deseti až jedenácti lety – kdy jsem začal víc psát. Od poezie jsem rychle přešel k próze a do toho pracoval i na hudebních textech. Pak jsem si jednou otevřel první stránku knižní Hry o trůny. Přečetl jsem ji. Pak ještě jednou. Potom ještě asi osmdesátkrát. Řekl jsem si: „Hele, to snad zvládneš taky, ne?“ Tak to začalo. Hodně rychle jsem pochopil, že to tak jednoduché nebude. Prvních devět let tvorby spočívalo v tom, že jsem něco napsal a druhý den jsem to se zděšením smazal. Tak jsem brousil svůj autorský styl, vytvářel mytologii Šerostraní a dokola mazal a přepisoval. Někdy jsem se odmlčel na dlouhé měsíce a pak se k věčnému projektu zase vracel. Reálně jsem nakonec většinu knížky napsal za covidu, což je vlastně docela nedávno.

Měl si v hlavě celý příběh od začátku, nebo ti ožíval pod rukama a měnil se v procesu tvorby?

To byl také boj. Během let jsem si poctivě připravil děj a vytvořil asi 30stránkový mytologický soubor, třeba o tom, čím se v knize bude platit nebo jak by se mohla jmenovat důležitá místa. Nakreslil jsem si i mapu, její výrazně upravená a jednodušší verze se ve finále dostala i do knihy. Pak člověk začne psát a zjistí, že nic z toho dělat nemusel. Pochopil jsem, že autor svět knížky nevytváří, ale odkrývá a koriguje. Je to trochu zvláštní pocit, ale věřím, že hodně spisovatelů mi dá za pravdu. Pokud jim dáte šanci, postavy si zkrátka začnou dělat, co chtějí. Minimálně na dvou místech hlavní postavy v Noci pro chrliče udělaly něco, s čímž jsem ale vůbec nepočítal. Ale zároveň jsem věděl, že to tam musím nechat. Čímž vznikla bizarní situace, kdy jsem byl dohnán k improvizaci a hledal jsem cestu ven ze svízelné šlamastyky. Snad to v konečném součtu přispělo k přirozenosti děje.

V čem ty osobně vidíš nejsilnější stránky nebo naopak slabiny své prvotiny? A napsal bys třeba s odstupem času něco jinak?

Jedním z mých hlavních cílů byla originalita. Nechtěl jsem žádné stokrát viděné draky a elfy. Chtěl jsem dospělé fantasy, které se bude vymykat stereotypům. Chtěl jsem, aby knížka byla čtivá, míchala víc žánrů, hrála si se čtenářem, nabízela mu spoustu indicií a narážek a měla jasný a nevšední ráz světa – rozdělení na temnoplachy a světloplachy. To se mi doufám povedlo. Slabiny má ovšem každé dílo. Kdo chce dokonalou knížku, bude psát navždycky do šuplíku. Jsem především rád, že se mi podařilo pro mě tak gigantický epos dotáhnout do úspěšného konce. Z chyb se chci do dalších potenciálních děl určitě poučit, ale Noc pro chrliče je přesně taková, jakou jsem ji chtěl. Se vší barvitostí, melancholií, humorem i pochmurností. I s tím bizarním svlékacím překlepem na straně 256, ve kterém jsem ale naprosto nevinně…

Teď malá odbočka: ve tvém životopise najdeme, že se věnuješ i hudbě a humoru. Je náhoda, že všechny tyhle věci tvoje prvotina obsahuje?

Náhoda to určitě není. Chtěl jsem do Noci pro chrliče otisknout sebe. A lidé, kdo mě znají nebo poznají, jistě už po pár slovech dosvědčí, že to jsem já. Píšu dost specificky. Jelikož mám rád hudbu i humor, oboje jsem do knížky propašoval. Úsměvné pasáže navíc mají i literární funkci, kdy rozmělňují často dost drsný a temný děj.

Co má být „tím hlavním“, co by si čtenář měl z Noci pro chrliče odnést?

Myslím, že čtenář nemusí po přečtení knížky měnit svůj filozofický pohled na svět. I když je hlubokým motivem románu druhá šance, hledání smyslu každodenní existence a samotné podstaty člověka, v první řadě je psaný tak, aby čtenáře bavil. Někomu postačí barvité pasáže, promyšlený příběh a nekončící akce. Kdo ale bude chtít, může si v titulu hledat a nalézat postranní významy, luštit smysl vedlejších linek nebo spočítat všechny popkulturní odkazy. Že jich tam je.

Neodpustím si recenzentský rýpanec: v té knize je spousta super nápadů, se kterými už dál pořádně nepracuješ. Proč? Proč? PROČ?

Jen rýpej, žádná otázka není tabu! Především jsem psal takovou knihu, která by mě samotného bavila. Vždycky mě fascinovaly ve fantasy náznaky dějů, které probíhají jen tak mimochodem někde v pozadí. Přispívá to podle mě k živosti světa, když čtenář vidí, že si dal autor práci s nějakým zajímavým mechanismem, ve kterém se třeba dál v knize (zdánlivě) nepracuje. Trochu to souvisí i s předchozí otázkou. V knize se vyskytuje mnoho epizodních událostí, které se propojují s průpovídkami před každou kapitolou. V hlavní příběhové linii je tedy vše naservírované, v pozadí jsou ale skryté náznaky pro pozorné čtenáře. A třeba i pro další díl… Kniha ale měla vždycky fungovat jako stand-alone.

Zeptat se musím i na jména postav. Když vynecháme Šestku, je v nich nějaká symbolika?

Ať už to tak ve finále vypadá nebo ne, se jmény jsem si dal velkou práci. Začal jsem u vymýšlení generických anglických jmen, ale rychle jsem pochopil, že nudu a šeď v románu nechci. Chtěl jsem unikátní jména. A v rytmu myšlenky „I česká jména mohou být stylová“ jsem je začal vymýšlet. Usiloval jsem o to, aby jméno samotné poskytlo čtenáři přibližnou představu o tom, co je daná postava zač. Z Velihry mělo čišet ne úplně tradiční bardství smíchané s naivitou a pýchou, Kouzliván jako etický mág je zase atributem moudrosti smíchané s lehkou nešikovností. A o symbolice Šestky se čtenáři, jak říkáš, dozví více v románu.

Co tě vedlo k rozhodnutí vydat knihu zrovna u Fragmentu?

Na začátku jsem si vzpomněl na všechny ty příběhy slavných velikánů, kterým někdo přijal rukopis až na padesátý pokus. Obrnil jsem se proto trpělivostí a vytvořil seznam fantasy vydavatelů u nás. Fragment je silná značka, kde se mísí marketingový zásah s profesionálním vedením rukopisu. Dal jsem ho na první místo seznamu a hned napoprvé jsem uspěl. Pak přišla fáze náročného přepisování, ale o tom jindy. Jediný „problém“ byl, že můj román je psaný spíše pro dospělejšího čtenáře. Jelikož má ale young adult u čtenářů Fragmentu velkou základnu, nakonec jsme omladili postavy a zařadili titul z marketingových důvodů do této kolonky. Jakkoli tam podle mě vzhledem k explicitním motivům a hutnosti četby ne úplně zapadá.

Možná trochu nemístná otázka: máš poměrně seriózní povolání. Nebojíš se, že budeš nějak negativně zaškatulkován? Přece jen – část lidí vnímá fantastiku jako „divný žánr“ nebo v podobně negativních kontextech…

Já tak obecně rád překvapuju. Jistě, komunita fantasy je trochu svět sám pro sebe, ale to se dá říct asi o každém okruhu lidí, kteří jsou pro něco zapálení. Já můžu těžit z toho, že nejsem úplně tradiční fantasy spisovatel a už vůbec ne profilový young adult autor. Ohledně povolání se, jak jsem říkal, považuju primárně za multimediálního tvůrce. A přepínání mezi seriózní a hravou složkou osobnosti je pro mě denní chleba. Lidi kolem mě už si na to, hádám, zvykli.

A když už jsme u těch povolání – jak je to tedy s tvojí hudební a bavičskou kariérou?

Hudbě se věnuju asi tak stejně dlouho jako psaní. Jsou to provázané světy. I texty k písničkám mi určitě pomohly naučit se smrsknout hodně myšlenek do pár slov, což se při psaní románu hodí. Odmalička hraju na kytaru, skládal jsem instrumentální i folk-rockové skladby. Pod pseudonymem EFKEJ tvořím teď na YouTube a Spotify hlavně pop-rapové věci. Vydal jsem i song s názvem Noc pro chrliče, abych podpořil provázání hudby a knížky. Písničky skládám prakticky bez výjimky vážné. Vyvažuju to humorem v jiné tvorbě. S kamarádem jsme třeba stvořili instagramový projekt PrehiStories, který spočívá v bizarních konverzacích historických a fiktivních osobností.

Zvládáš ve svém volném čase ještě nějaké další koníčky a záliby?

Že má den jen 24 hodin, to mi moc do karet nehraje. Už jsem toho dělal tolik, že jsem se rozhodl smrsknout mé tvůrčí aktivity na hlavní tři sektory – psaní, hudba a humor. Do toho se snažím rozvíjet i počítačovou grafiku, což se tak nějak hodí všude. Energii dobíjím fitkem, kávou s manželkou a hledáním stromů v Praze. Což je docela výzva.

Člověk by řekl, že budeš zřejmě extrovert a ke knize uděláš spoustu promo akcí pro veřejnost. Jaká je skutečnost?

Dopsal jsem po x letech knížku, abych zjistil, že vydáním to teprve začíná. Musím teď Chrliče pochopitelně promovat a udržovat ho při životě. Jako třeba prostřednictvím tohoto rozhovoru – díky za možnost. V plánu je křest knížky, 27. září v Coffice Prague na Letné od 18:30, kdokoli ze čtenářů určitě může dorazit. Na programu jsou i další besedy a čtení. Highlightem podzimní sezóny je pak Humbookfest, kde mohu mezi ostřílenými young adult autory, myslím, jedině překvapit. Ten bude 14. října. Do toho po vlastní ose promuju knihu na sociálních sítích a rozhodně v tom budu pokračovat i v dalším roce.

Jaké máš (nejen) literární plány do budoucna?

Rád bych napsal další knihu. Možná si na chvíli odpočinu od fantasy, aby mi žánr zase začal chybět. Chtěl bych prostřednictvím dalšího titulu oslovit i jiné druhy čtenářů. Ale to je všechno běh na dlouhou trať. Mimoto budu dál moderovat, točit videoklipy a bavit se světem. Moji cestu mohou čtenáři sledovat na sociálních sítích pod přezdívkou just_efkej nebo na webu efkej.cz.

Moc děkuju za rozhovor!

Já děkuju za prostor. Zdravím čtenáře a tvůrce Fantasy Planet!

FOTO: Archiv autora