Chmurný Válečník očima jeho překladatele – Romana Tilcera

Romane, patříš k předním tvářím českého překladu. Pro začátek zkus naším čtenářům připomenout, které autory a které knihy jsi přeložil?

Z novějších překladů bych zmínil trilogii Zlomená země od N. K. Jemisinové a Moře střepů od Joea Abercrombieho. Překládám taky Kroniky Železného druida od Kevina Hearnea (i když poslední česky vydaný svazek jsem jenom redigoval, na postu překladatele mě zastoupila skvělá Lucie Bregantová).

Byl nějaký text, který, ať už z jakéhokoliv důvodu, je a dlouho bude tvým srdcovým?

Jestli mám mluvit o svých překladech, začal bych u Elaka z Atlantidy od Henryho Kuttnera. To bylo poprvé, co mi svěřili celou knihu, a taky poprvé a naposledy, co jsem nemyslel na takové přízemní věci, jako jsou termíny, splatnost honoráře a podobně. Času bylo dost a nemusel jsem si platit sociální a zdravotní pojištění, protože jsem na tom dělal při studiu na vysoké škole – byla to zkrátka pohodička, rád na to vzpomínám.

Dalším důležitým překladem pro mě byly Lži Lockeho Lamory od Scotta Lynche. To už byla slušná bichle, hodně jsem se toho při práci na ní naučil a opravdu mi to sedlo, bavilo mě to. Navíc měl překlad docela úspěch – i přes svoje mouchy. Dnes bych toho spoustu předělal. Snad k tomu jednou dostanu příležitost.

Zvláštní místo v mém srdci pak mají překlady, které jsem si úplně na začátku smolil sám pro sebe, takzvaně „do šuplíku“, a nikdy je nepublikoval. Rozpřekládal jsem takhle Pyl od Jeffa Noona nebo třeba Elrika z Melniboné od Michaela Moorcocka, střihl jsem si pár povídek s Conanem od Roberta E. Howarda…

A nyní již ke Chmurnému Válečníkovi. Jak ses k překladu dostal – vybrala si tě Planeta9, nebo jsi o překlad nějak aktivně usiloval sám? A znal jsi dílo Alistaira Rennieho nějak blíž, než ses do Chmurného Válečníka pustil?

To je docela zajímavá historie. S tvorbou Alistaira Rennieho jsem se poprvé – ještě jako čtenář – setkal v roce 2008, kdy mu vyšla povídka v antologii manželů VanderMeerových New Weird: Trochu divná fantastika. Rok nato jsem dostal nabídku přeložit jinou Rennieho povídku pro Pevnost. Tou dobou už jsem spolupracoval s nakladatelstvím Laser, a když se Rennie po pár letech ozval s tím, že napsal román (přičemž výše zmíněné povídky se staly jeho první a druhou kapitolou), dostal jsem za úkol ho přečíst a posoudit, jestli by stál za vydání. Kniha se mi líbila, ale byla opravdu brutální a divná (jak se u New Weirdu sluší a patří) a v Laseru se rozhodli, že do toho nepůjdou. Autor nicméně nelenil, román přepracoval a nakonec ho vydal v Americe. Jelikož jsme zůstali v kontaktu, tak mi ho poslal – a já z něj byl nadšený a začal jsem koumat, kdo by ho mohl vydat u nás. To bylo v roce 2016, Laser zrovna nefungoval, a tak jsem se knihu snažil udat u jiných nakladatelů. Nikdo z oslovených neměl zájem nebo čas se jí zabývat, ale nevzdával jsem to, zmiňoval jsem ji v rozhovorech – a pak mi jednou napsali z Planety9, jestli bych ji nechtěl překládat. Přitom na ni redaktorka narazila docela náhodou. Kupovala si zrovna něco jiného, zahlédla knihu o nějakém warriorovi a dala jí šanci. Ani netušila, jak se Rennieho snažím na náš trh protlačit. Prostě se to sešlo.

Jsi zkušený překladatel – jak bys hodnotil obtížnost tohohle textu?

Dovedu si představit i náročnější texty (může to být třeba nutností dohledávat a ověřovat reálie, provázaností s jinými díly, nebo různými šiframi či palindromy, s tím už jsem se taky setkal), ale rozhodně patří mezi ty nejnáročnější, na kterých jsem kdy dělal – není-li rovnou tím nejnáročnějším. Je za tím především jeho stylové rozpětí – najdeme tu jak košatá básnická souvětí, tak smrště vulgarit, deníkové záznamy kněžky, zápisky šíleného vědce… Navíc jsou tu místa, kdy Rennie schválně používá divný, vykloubený jazyk a mnohomluvně mlží, místo aby se vyjádřil stručně a jasně. Všechno to ale má v knize své opodstatnění, takže bylo potřeba tyhle zvláštnosti zachovat a nepodlehnout nutkání text uhladit a zjednodušit.

Člověk se při čtení určitě pozastaví nad jmény některých postav. Jak moc jsou překládaná „doslovně“, tedy korespondují s původními jmény? A jak bylo obtížné vymyslet je v češtině?

Samozřejmě jsem se snažil být originálu co nejvěrnější. Někdy stačilo jméno přeložit docela doslovně (to je třeba případ Škrabalky – v originále Scrawler), jindy bylo potřeba, aby mělo víc významových rovin nebo obsahovalo nějakou slovní hříčku. To už jsem musel být kreativnější, nicméně jsem řešení obvykle konzultoval s autorem, mimo jiné proto, že u některých postav mi chyběl kontext potřebný k tomu, abych přeložil jejich jméno zodpovědně a mohl si za ním stát.

Zajímavým příkladem je třeba Smrďák – v originále Gutter. Ten se poprvé objevil už v povídce, která u nás vyšla ve výše zmiňované antologii New Weird. Překládala ji tehdy Adéla Kalousková a Gutter se u ní jmenoval Vykuchávač. Pojmenovala ho tak proto, že Gutter své oběti kuchá. Já jsem zase vycházel z toho, že se z něj line odporný smrad, a gutter znamená v angličtině taky odpadní strouhu, kanál. Autor si s takovými dvojsmysly v textu pohrává a mně připadalo škoda nepokusit se o to i v češtině. Vykuchávače jsem ale nedokázal spojit s ničím páchnoucím či fekálním, a tak jsem nějakou dobu zvažoval varianty jako Kuchař, až jsem se nakonec rozhodl pro Smrďáka, což je takový kříženec Smrťáka a Zmrďáka, a navíc je v tom slyšet i ten smrad a vešel jsem se do dvou slabik, což podle mě zní přirozeněji.

Rozhodně ale nechci naznačovat, že Adéla Kalousková neodvedla dobrou práci! Jakmile jsem se dozvěděl, že bych měl Rennieho překládat, sehnal jsem si na ni kontakt a napsal jí, jestli by jí nevadilo, kdybych použil některá její řešení. V knize tak zůstal třeba Mrznič – to je násilník, který zabíjí své oběti mrazivým spermatem. V originále se jmenuje Whorefrost (doslova „kurvomráz“), což je slovní hříčka založená na zvukové podobnosti se slovem hoarfrost neboli jinovatka, námraza. Vymyslel jsem několik vlastních řešení, ale všechna byla trojslabičná a Mrznič zní zkrátka nejlíp.

Abych se vrátil k otázce, jestli to bylo obtížné – ano. Byla to sice náramná zábava, ale občas mě hledání správného překladu stálo spoustu času. Když něco konzultujete s autorem, dlouze pátráte ve frazeologických slovnících nebo hledáte správně šťavnaté výrazivo ve Šmírbuchu, minuty běží a váš výdělek se nezvyšuje – překladatelé jsou totiž placení od počtu znaků, které do toho svého texťáku nabouchají, a takové krátké, ale zapeklité jméno umí člověku docela zamávat s hodinovou mzdou.

Dokážeš odhadnout, kolik času překlad asi zabral?

Mám to změřené: 325 hodin. Jedná se tedy o čas strávený překladem a redakcí konečné verze románu. Bál jsem se, že to bude časově náročnější, ale nakonec to šlo poměrně hladce. Měl jsem ovšem dobrou výchozí pozici: v těch 325 hodinách není započítaný čas, který jsem strávil čtením původního rukopisu a následně přepracovaného textu; nejsou v něm ani hodiny věnované překladu ukázky a první povídky s Chmurným Válečníkem; ani e-maily, které jsme si s autorem vyměnili předtím, než se rozhodlo o českém vydání. Důvěrně jsem tu knihu znal, nad spoustou věcí jsem dumal už dávno, i autorův styl jsem si vyzkoušel.

Máš z překladu Chmurného Válečníka nějakou perličku?

Takovou perličkou je i samotný název. V originále je to BleakWarrior, tedy ChmurnýVálečník, bez mezery. Zkusil jsem to přesně v této podobě použít v Rennieho povídce, která vyšla v Pevnosti, ale nebylo to ono, protože když jste mluvili o „ChmurnémVálečníkovi“, skloňovali jste i v půlce slova. Radši jsem to tedy rozdělil. Nechtěl jsem ale titulního hrdinu o nic ochudit, potřeboval jsem jeho jméno mírně ozvláštnit. Jména takzvaných Metaválečníků z Rennieho fikčního světa zní jako umělecké přezdívky, pseudonymy nebo snad uživatelská jména v nějaké hře či prostředí (pohybujeme se na určité metaúrovni). Nakonec mi došlo, že stačí „Chmurný Válečník“ s velkým V, protože v češtině by byl spíš s malým (podobně jako ostatní jména, například Světlo, jež nikdy nesvítí), a ten efekt ozvláštnění bude zhruba stejně silný jako v angličtině, kde působí spojování slov podstatně přirozeněji. V románu se vůbec nestandardně zachází s velkými písmeny – objevují se třeba u prvků, které budí dojem herních mechanismů, jako jsou názvy všelijakých schopností a zbraní, jimiž se Metaválečníci navzájem likvidují.

Text je dost obtížný. Může si člověk překládání užívat, nebo jsi ho bral čistě jako práci?

Rozhodně jsem si to užil. A jsem hrozně zvědavý na reakce čtenářů, některé pasáže jsou totiž obzvláště vypečené a každý si tam určitě najde něco, co ho otráví nebo znechutí. Ta kniha je vlastně takovým milostným dopisem subžánru meč a magie, Rennie se ale rozhodl všechny jeho typické znaky vybuřit na stupeň 11 z 10. Namísto násilí tu máme rovnou ultranásilí, objeví se i svého druhu parodie na rozsochatá fantasy souvětí přes celý odstavec, hlavu vám zamotají hluboké metaúvahy… Je to vrcholně požitkářská záležitost.

Jak ses cítil po dokončení překladu? Bylo to třeba i v něčem jiné než u ostatních knih?

Jsem rád, že jsem tu knihu přeložil až teď, a ne třeba před těmi deseti lety, kdy se ke mně dostala poprvé, protože tehdy jsem na Rennieho obtížný styl popravdě nebyl dostatečně připravený. Nasbíral jsem za tu dobu spoustu zkušeností, a Chmurný Válečník se tak myslím dočkal kvalitního převedení. Svůj podíl na tom má i Planeta9, protože mi jako redaktora přidělili vynikajícího Richarda Podaného, jednoho z mých nejoblíbenějších překladatelů, a o korekturu se postaral ďábelsky pečlivý Milan Pohl, rovněž výborný překladatel.

Třešničkou na dortu mělo být, že se Chmurný Válečník stane mým třicátým překladem (když počítám jen celé knihy, a ne povídky v antologiích, časopisech a podobně). Kvůli koronakrizi se ale zdržel v tiskárně a předběhl ho závěrečný svazek Moře střepů od Joea Abercrombieho. S Chmurným Válečníkem tedy načínám čtvrtou desítku, to taky není špatné.

A na závěr z úst překladatele: proč by si čtenáři Chmurného Válečníka měli přečíst?

Je to svěží vítr! Hlavní sláva meče a magie už minula a mohlo by se zdát, že se tento subžánr uzavřel ve své nostalgii a nemá co nového nabídnout. Rennie ale dokazuje, že má své místo i v jednadvacátém století. Jeho román je sice poctou klasikům, ale zároveň je veskrze moderní a nesporně osobitý. Osobitý je vlastně natolik, že ho nejde snadno popsat – musíte ho prostě zažít. Nejlépe v tištěné podobě, už kvůli tomu, abyste se mohli řádně pokochat úžasnou obálkou a vnitřními ilustracemi Tomáše Kučerovského.

Děkujeme za rozhovor!

Nápodobně!

FOTO: Jiří Votava