Pokud muž přizná, že touží po moci, zeptej se ho na toto: „Máš přátele?“ Pokud odpoví: „Celý svět je mým přítelem a já jsem přítelem celého světa,“ pak mu moc svěř, protože je jednak moudrý a jednak lhář. – Z Moudrosti císařovy: postřehy Caj Lina Velikého, prvního vládce Nefritového císařství.
Dilogie Čepel krkavce Anthony Ryana vrcholí druhým svazkem s názvem Černá píseň. Vélina jsme opustili ve chvíli, kdy se zdárně osvobodil a uprchl před svým nepřítelem Kehlbrandem, obávaným Temným rytířem a velitelem Ocelové hordy, jež sužuje celou zemi, do dočasného bezpečí, a vzal s sebou i jeho milovanou sestru Luralyn. Opět získal svůj dar a slyší píseň – tahle je ovšem jiná, plná nenávisti a krve. V bitvě je její temnota prospěšná, protože dává Vélinovi vítězství, ale zároveň ho mění ve vraždící bestii a v soukromí se slavný válečný hrdina děsí, že se z něj stává netvor. Černou píseň má za jed, kterého by se rád zbavil, proto vyhledá pomoc v klášteře Kopí.
Marně se tu však Vélin před svou písní schovává, částečně se její zpěv daří utlumit odvary z bylin, jež mu připravuje jeho bývalá láska, léčitelka Sherin, ale rozhodně to není žádným trvalým řešením. Vélin stále chce Temného rytíře zastavit, a to za každou cenu. Hledá proto ve jménu nového císaře Caj Lina spojence v Říši kupeckých králů i ve Svobodných kantonech, a dokonce se vypraví na dalekou cestu na jih, když se dozví, že na Opálových ostrovech by mohl najít další magický kámen a vyrovnat tak síly s Kehlbrandem. Hledá odpovědi, ale nezapomíná, kým je, působí rozvážně, jako starý harcovník, zkušený, ale také pochybující.
Kehlbrand, jehož jsme si mohli dosyta užít ve Volání vlka, tentokrát v knize přímo nevystupuje, leda až v závěrečné bitvě, ale ani tam si ho moc neužijeme. Opět nahlédneme do zákulisí vůdcova stanu, tentokrát očima jeho nejvěrnějšího bojovníka Obvara. Pikantní na tom je, že i Obvar (stejně jako předtím Luralyn) se dopustí zrady. Jakoby se tím završovala symbolická dualita protikladů – dva zrádci (dopadený a nedopadený), dva temní rytíři (hodný a zlý), dva magické kameny (jeden v plné síle a druhý na prach), dvě totemová zvířata (vlk a tygr). Kam se asi vychýlí misky vah?
Obvarovo vzpomínání už není tak působivé, jako když vyprávěla Luralyn, a víc hrůzy už asi Temný rytíř nikomu nenažene. Už totiž nic moc nového nepředvede. To, že pro své válečné lsti využívá děti obdařené magickými talenty nebo se chová i k vlastním lidem krutě a kromě ničení nic jiného nezná, mu už na děsivosti tolik nepřidá. V důsledku opojení z vlastního velikášství jen ztrácí soudnost. Jako postava zůstává víceméně konstantní, je mu upřen veškerý vývoj, jeho božství dostává trhliny, ne všichni ho hodlají uznat a on si poslušnost vynucuje násilím. A tak je neustále přítomen, jako hrozba, když vidíme tu spoušť, co po sobě zanechává.
Spálená města, hromady mrtvol, ztracené naděje. Až se člověk neubrání, aby se nezeptal: a co bude, Kehlbrande, až všechno zničíš? Až všechno obětuješ nenasytnému chřtánu tygra, kterému ses upsal? Jenže od hrdiny typu „nemilosrdný vládce světa“ se asi takové úvahy moc nečekají. To Vélin, stvořený z téhož těsta, jen na správné straně bitvy, přemýšlí v mnohem širších souvislostech. Z poselství mezi řádky se dá vycítit, že to má být on, kdo v tomhle mači zvítězí, jenže… No ovšem, nic není tak jednoduché, jak se na první (i druhý) pohled zdá. Souboj vlka a tygra je neodvratný. Anotace knihy slibovala překvapivý závěr, a on fakt překvapivý je, ale jenom tím, jak dá Kehlbrand kůži lacino. Za mě bylo tohle velké zklamání. Jako kdyby autorovi někdo nařídil: „Je to moc dlouhé, už to nějak skonči!“
Pozornost ovšem přiláká nová postava, mniška Mihan, která je zdatná v kaligrafii. Ta nakonec sehraje poměrně klíčovou úlohu, když její zápěstí bezděčně načrtne několika tahy štětce výstižný obraz toho, co se skrývá Vélinovi hluboko v duši. Je vidět, že Ryan má pro tyto zvláštní postavy cit a dokáže jim vdechnout neopakovatelné kouzlo. I ta sebemenší osůbka působí jako bytost z masa a kostí, žádné šustění papírem, žádná zbytečná klišé. Jen obyčejné lidské osudy, obyčejná hrdinství a i obyčejné omyly. Jeho fikční svět je jako nevyčerpatelná studnice, pohrává si s každým detailem a vykresluje svět příběhu tak barvitě, až musí člověk cítit lítost, že pro všechny ty postavy, jimiž se děj hemží, není dost prostoru. Motivace jejich jednání zůstávají mnohdy zastřeny, snad nejvíce je to patrné u Luralyn – celou dobu působí jen jako součást „inventáře“, ze své původní aktivní role ustupuje do pozadí, dokud se nevrátí na scénu, ovšem trochu jako deus ex machina – možná proto vyzní její závěrečný čin tak nevěrohodně, suše a vlastně i dost zbaběle.
Na nového Vélina jsem si už celkem zvykla. I na tu prazvláštní směsici kultur s jasnou proasijskou preferencí. Ale proč ne, říkám si, žijeme v multikulturním světě, proč si nevypůjčit rekvizity zrovna odtud? Navíc přibyl nový prvek – Vélin se nyní plaví přes moře a také závěrečná bitva se odehraje na lodi, respektive na plovoucí pevnosti, která vznikne spojením mnoha plavidel. Ani Kehlbrand totiž nelení, uzme si námořní flotilu a donutí ke spojenectví i další významné království – i on totiž něco chce – chce zpět svou sestru. Čtenář si tak užije dost akce i klidných pasáží, v nichž Vélin diskutuje nad mnohými věcmi a odhaluje to, čeho si dříve tolik nevšímal. Ryanovo psaní je tak plastické a věrohodné, že člověk cítí kolébání vln a vítr, jak nadouvá plachty, ale i rozžhavený písek pod nohama a pach spálené země. Tu zavane chladný stín klášterních zdí, tu k uším pronikne halas kupeckých měst. Statečnost obránců dojímá – vyhladovělí vojáci stojí statečně v řadě, čekají na pokyny zraněného velitele a ani neceknou.
Prosté přání ustát nápor mnohem silnějšího nepřítele, zachovat si svobodu a nezávislost, nebo aspoň holý život, autor staví do protikladu k brutálnosti a hrůznosti válečné vřavy. Vážně si nejsem jistá, zda ji stále oslavuje, nebo je jeho sdělení přesně opačné. Asi by se to moc do schématu hrdinské fantasy moc nehodilo, tam očekáváme protagonisty bez bázně a hany, přímočaré bitvy a krásné ženy v nesnázích, jenže taková je vlastně úplně každá průměrná tvorba. Ryanovy knihy však mají něco navíc, drobnou nadstavbu, která otvírá škvírku pochybností – co je vlastně odměnou vítězů? A jsou vůbec nějací? Čím vším je potřeba za porážku zla zaplatit? A co stojí na konci, když už k němu konečně dospějeme?
Právě tím je jeho dílo tak výjimečné, až zamrzí, že celá sága už končí, ačkoliv otevřený konec tomu zas tolik nenasvědčuje. Musím na závěr zhodnotit, že tentokrát se návrat k původní trilogii Stín krkavce celkem povedl. Ne vždy to tak je, někdy autor ředí už jednou vyvařený námět, málokdy přidá něco, co by oslovilo a mělo šmrnc. Ryanův případ to ovšem není. Jistě, Vélin už není Vélinem, ať za to můžou prožitá léta nebo jed v krvi, ale nastíněný fikční svět byl úžasný a stál za ten výlet znovu. Věřím, že kdo ho podnikne taky, rozhodně nebude litovat.
Procentuální hodnocení: 70%
Anthony Ryan: Černá píseň
Série: Čepel krkavce 2
Vydalo Host, 2021
Překlad: Jakub Němeček
Obálka: Dorothea Bylica
Počet stran: 554
Cena: 459 Kč
