Černá Luna: Když má Lilith choutky

Lovec démonů Filip Aksamit má opět plné ruce práce. Tentokrát jsou to naštěstí jen „rodinné“ problémy. I když: pokud je vaším otcem je Lucifer vaše první holka byla Lilith, možná máte víc problémů, než jste schopni do konce života zvládnout. Nebo do konce světa.

Netradičně bych rád začal varováním: ve svém okolí jsem zaznamenal pár lidí, kteří chtěli zkusit od toho „Kyši, co napsal Sudetenland“ i něco jiného. Jenže Kotleta a Kyša jsou dva naprosto odlišné literární světy, takže dobře zvažte, zda jste na tenhle skok ze žánru do žánru připraveni. Většinou zní totiž odpověď „Ne.“.

V prvním dílu série o Tobiášovu řádu nazvaném Černá smečka František Kotleta představil svět plný démonů. Tobiášův řád má za úkol silnější z nich odlovit a uvěznit jimi posedlé lidi, aby se během pár dnů vyslanci Pekla nevrátili v jiném těle. Filip Aksamit a jeho sestra se připletli do pořádné mely, během které dostal Tobiášův řád pořádně na frak, ale svět se holt nedá zachránit bez ztrát a obětí.

Druhá mise Filipa Aksamita

Jenže tím zdaleka není konec démonských choutek. Tentokrát totiž začala blbnout vrchní pekelná svůdnice Lilith, neboli Černá luna, která propůjčila druhému dílu série své jméno. Filip se dozví o problémech u sklenky té nejhnusnější whisky přímo z úst svého otce. Tím je Lucifer osobně, pokud si nepamatujete z prvního dílu. A Lilith byla Filipova první sukuba a holka vůbec, takže spolu mají zvláštní pouto, které ale situaci vůbec neusnadňuje, protože se začínají dít vážně divné věci i na poměry démonů a Pekla. O Filipové lidské matce si asi uděláte obrázek sami, že?

Karty jsou rozdány poměrně rychle a Kotleta může začít dělat to, co umí nejlépe – hrnout na čtenáře svižné akční scény. K tomu se ale snaží posunovat příběh, takže každou řežbu uvozuje nějaká nová situace, která k ní v podstatě směřuje. Hon za Lilith zavede čtenáře na spoustu míst světa, postupně jsou odhalovány okolnosti její vzpoury a do hry vstupují i další významné mocnosti, které hájí své zájmy a malá skupina v čele s Filipem je pro ně jen drobnou nepříjemností.

Černá luna je kotletovkou se vším všudy. Pokud netušíte, o co kráčí, pak se připravte na mix fantastických prvků, kterým vévodí divoká akční řežba, slušnou porci orgií a všemožných tělesných tekutin (protože rituály to tak vyžadují, víme?) a sarkasmus, hlášky a humor černý tak, že o něj ve tmě zakopnete. A kromě toho také na trochu mudrování o whisky, démony, anděly i inkvizici. Prostě slušná divočina místy hodně urvaná ze řetězů a nebojící se trefovat do kohokoliv, kdo zrovna Kotletovi v reálu zkříží cestu.

Hodný chlapec F. K.

Pokud jste četli první díl, což vřele doporučujeme, pak vězte, že ten druhý je pojatý trochu jinak.

Za prvé: Kotleta se mnohem víc zaměřil na příběhovou linku. Příběh je promyšlený, kompaktnější a nabízí i několik zajímavých odboček a kliček namísto obvyklé brakové přímočarosti. Takže tentokrát tvrzení, že příběh je tak jednoduchý, že nestojí za zmínku, tak úplně neplatí.

Na druhou stranu je ovšem oproti předchůdci o dost krotší. Odpadly pasáže, ve kterých se museli hrdinové pošpinit hříchem a dělali pořádné prasárničky a vylomeniny. Nu, zdá se, že někdo Kotletovi trochu přistřihl křidélka a chlapec trochu ubral (nebo musel ubrat). Škoda, škoda. I když, na některé čtenáře mohl být první díl možná až moc odvážný, takže pro ty je to naopak dobrá zpráva.

Ale zábavných momentů rozhodně neubylo. Kotleta totiž přidal na rýpavosti a jízlivosti. Konverzační přestřelky (zejména Filipa s Luciferem) příběh příjemně koření a oživují a přinutí čtenáře minimálně k pousmání. V některých scénách je znát, že autor už také „něco pamatuje“, takže některé vtípky možná mladší generace bude mít problém pobrat. Na druhou stranu scéna s výslechem patřila k těm, které si opravdu užijete na plné pecky. A opět nechybí ani nějaké ty „osobní vzkazy“ autorovým známým – takže i my zdravíme třeba Borise Hokra, bývalého šéfredaktora FP!

Mnohem víc se ke slovu dostává také mystika. Můžete si říct, že té už bylo dost v jiných Kotletovkách, zejména v těch s Tomášem Koskem, ale tady skvěle zapadá do příběhu a představuje spíš prvek napětí a očekávání než podstatu celého příběhu.

A ještě jeden drobný rozdíl: zatímco první díl byl spíš týmovka, Černá luna působí mnohem více jako Filipova sólovka. Jeho sestra i nová slečna ustoupily do pozadí a ocitly se v roli podpůrného týmu.

Ve výsledku je znát, že oproti předchozí knize, která ležela už chvíli v šuplíku, je Kotleta vypsanější, a víc než na skopičinky okolo se soustředí na příběhovou linku. Zbytek je v podstatě klasika, kterou by čtenář od brakového autora očekával. Přečíst, pobavit se, udělat si nějakou tu legraci z Lucifera a vůbec všeho a všech, dostat nakládačku, ale taky to pár borcům nandat, a do toho házet hlášky a nebát se ani pořádné porce ironie. Přemýšlet u podobné literatury není příliš potřeba, a jako oddechovka funguje Černá luna naprosto ideálně.

František Kotleta: Černá luna