Prvňáci (5) – recenze: Čekání na oblevu

Řeknu rovnou, v čem je román Čas oblevy dobrý a proč má smysl se těmi 540 stránkami prokousávat. Je to atmosféra a práce s napětím. A je také zajímavá svou proměnlivostí. Takhle kniha působí jako tekuté písky, koho pohltí, s tím je konec. Musíte číst, ba hltat, zvědaví, jak to dopadne a kdy už teda přijde ta obleva. Nejde tu však o jarní tání ledů, ale o oblevu v přeneseném významu. Meziplanetární vztahy se totiž ocitly na bodu mrazu. Respektive hluboko pod nulou a začalo odpočítávání…

Komplot, komplot a zase jen komplot. Plány uvnitř plánů… Nakonec, aluze na Herbertovu Dunu naskakovala skoro po celou dobu, co jsem knihu četla. Sice se tu vesmír netočí kolem koření, ale je nakonec jedno, co musí proudit. Vždycky je tu důvod, aby obchodní zájmy převálcovaly ty ostatní. A vždycky vesmír zrodí silnou osobnost, která pěkně zamíchá kartami. Vendula Bunhoferová stvořila celý zástup takových hrdinů. Sice ani jeden neumí předvídat budoucnost, ale každý ví, jaká je jeho role, a šlapou jako hodiny, resp. jako poctivá kolečka velkolepého kosmického plánu. Na důkaz, že velké dějiny se nedají tvořit bez „malých“ lidí, těch, co se včas přidají na správnou stranu, nebo dokonce přinesou svou „malou“ oběť.

 

Lidičky, kam se podíváš

Na scéně se postupně vystřídá celá plejáda charakterů, v nichž nakonec zvítězí to lepší já. Většina mužských postav nezapře svůj ochranářský syndrom. Nájemný vrah Tuomas, vůdce zdivočelé party Tank, nakonec i pomstychtivý kyborg Jonas či zodpovědný pirátský vládce jeziree Peter. A nejpodezřelejší z nich je admirál Sung, který se vždycky odněkud vynoří a zase zmizí řešit děsně důležité vojenské záležitosti. Trochu jste mi chlapi, splývali! Ještě že se vždycky našlo dost ženských partnerek, které se jednak nechaly ochraňovat, jednak to vůbec nepotřebovaly. Škoda, že sympatická policistka Jane tak nějak v průběhu děje sublimuje a po proměně v nudnou patricijskou dcerku ustupuje zcela do pozadí. Její roli převezme – jak signifikantní pro dnešní dobu – puberťačka Daphne. To je velmi zvláštní dívka, na zprávy v médiích nedá, oficiální propagandě nevěří a není líná zdvihnout pozadí, hupsnout do hvězdoletu a pátrat po ztracené matce na vlastní pěst. Jo, o takových mladých lidech se dneska člověku jenom sní… Autorce asi taky. Ale to je dobře. Potřebujeme kladné vzory, abychom nepřestali věřit, že je to možné. Krásně bezprostřední a podnikavá je Valentina, svůj půvab má i chamtivá a zároveň naivní Patricie nebo morálně vyspělá novinářka Salome. A samozřejmě tu máme také paní DeMarco, dokonalý prototyp zlounky, prostoduše přímé, když kuje své eugenické pikle či se má přiznat ke svým intrikám. A pak ještě desítky dalších postav, důležitých i méně významných, ale chrlících se na čtenáře jako zmnožený agent Smith ze zákoutí Matrixu.

Tak si to shrňme, postav je opravdu hodně a já se v nich trochu ztratila, ale důležité je, že autorka ne. Ke každé přistupuje s láskyplnou péčí a vybavuje ji různými drobnosti, které sice nemají pro děj valný význam, ale způsobují úžasný dojem živých bytostí. Některým předává vypravěčskou štafetu, kterou rozehrává ve více paralelních drahách. Krásně to čtenáře udržuje v napětí (nebo nutí přelistovávat až ke kapitole, v níž se vrátí oblíbená postava). Přirozeně působí i rozhovory, rozhodně to není pimprlové divadlo, ale mnohohlasný román ve stylu starých dobrých ruských klasiků. Z mého hlediska i vítaný protipól všech amerických filmových trháků, v nichž superhrdinský atlant (nebo případně malá skupinka atlantů) nese na bedrech celý osud lidstva. V tom je Čas oblevy monumentální a obdivuhodný.

 

Nanotechnologie, kosmické lety a implantáty

Kde jsem viděla trochu mezery, jsou sociologické aspekty soužití obyvatel několika planet. Novodobé komerční otroctví vodního národa tak nějak nenavazuje na současné úsilí (pravda, někdy dost přemrštěné) o obhajobu práv všech kognitivně reagujících bytostí od kočky domácí po upíry (nebo že by jako odmítavá reakce na ně?). Étos knihy je vůbec veskrze rebelský, poněvadž obydlený kosmos ovládají dvě korporátní říše, opírající se o tržní kapitalistický princip (což mi zase připomnělo Simmonsův Hyperion), i když není moc zřejmé, jak opravdu fungují a proč jsou lidé tak lehce ovladatelní. Ač se tvrdí, že je postihly hlad a chudoba, na chování hrdinů se to moc neprojevuje. Člověk opravdu přemýšlí, proč se ani jeden z korporátů nesnaží rozvíjet nějaký vnitřní potenciál a situaci neřeší také jinak než expanzí a konkurenčním bojem. Těžko zároveň uvěřit, že by si třetí strana, pirátská Entika, vystačila jen s nanotechnologickými objevy, o které se navíc tak ochotně dělí s nepřáteli. Piráti jsou paradoxně vnímáni jako pozitivní síla ve vesmíru, na rozdíl od všech vládnoucích struktur, prolezlých korupcí a diletanstvím. Navíc je celá takhle civilizace děsivě sterilní. Při evakuaci planet se zachraňují hlavně životy, avšak žádné nosiče kulturních hodnot či historie – ovšem, není na to čas, je potřeba prchat před nebezpečím (a děje se to neuvěřitelně rychle a spořádaně). Tak nějak postrádám i určitou profesní pestrost, nebo prostě jen závidím lidem, jak budou jednou univerzální: z vraha osadníkem natotata, z vodní žínky astronautkou… Možná přehnaně čekám, že se bude lidská pospolitost v budoucnu podobat té současné – ale svádí mě k tomu celá řada signálů.

Kromě toho, že celým multisvětem hýbe hon za ziskem a mocí, kvůli čemuž se neváhá ani válčit (žádný rozdíl oproti současnosti, že?), nemůže se jednat ani o nějak hodně vzdálenou budoucnost, jelikož se tu mluví o netboocích, složkách, souborech a e-mailech, a víme, jak tyhle věci umí jít rychle dopředu. Kdo dnes ještě tuší, k čemu sloužila disková jednotka A, příp. B? (Pravda, jsem vykopávka, co se narodila v minulém tisíciletí). Jedinou budoucí inovací jsou komunikační implantáty, umístěné přímo v hlavě a ovládané poklepáním na spánek. Když lidé zrovna zpracovávají nějaká data, telefonují apod., mají na chvíli skelný pohled. No, když si představím to množství e-mailů, spamů, reklamy, FB vzkazů o každém lajku, RSS zpráv a skypových upozornění, kdo všechno je právě on-line, které se mi neustále derou do mobilu, asi bych měla skelný pohled od rána do večera, ba se proměnila přímo ve skelný sloup. Ale když už jsme u té techniky, co se nedá autorce upřít, je vyžívání se v technických popisech, zejména u fungování kosmických lodí se opravdu vyřádila. Jestli by podle nich mohli Thermiané postavit skutečné vesmírné plavidlo, tak to vážně nevím, ale oceňuji, že konstrukce lodí či princip jejich pohonu nevznikají jako v pohádce, ale chtějí svůj vývoj, čas a prostředky.

 

Vše, co má space opera mít, a ještě něco navíc

A proč jsem použila obrat o tekutých píscích? Tím se už dostávám k závěru. Kniha vyšla v edici Evropská space opera a přít se o to, že ve výsledku to space opera, resp. new space opera, je, vůbec nechci, byť na to zpočátku nevypadá. Úvodní část knihy se podobá spíše detektivce, pak přijde příklon ke sci-fi, záchvěvy apokalypsy se střídají s válečným dramatem, nakonec se přece jen žánr rozhodne, čí je, a převáží znaky space opery. Máme tu mezihvězdné cesty, vesmírné bitvy i osobní dramata. Romantického dobrodružství najdete spíš méně a víc snahy o propracovanější psychologii postav (jako třeba u Bankse). Čas oblevy proto není zas tak moc oddechové čtivo, jak by se mohlo po přečtení anotace zdát. Děj je sice plný zvratů, ale některé momenty působí až moc přitažené za vlasy (záchrana osadníků soukromými jachtami, únos Valentiny kvůli šachovým partiím), samozřejmě občas přijde i nějaká ta akční scéna, špetka kousavého humoru, ale všechno je to jenom dekorace pro leitmotiv, představující určitý nadžánrový přesah. Pokud by jím mohla u antologie Dozoise a Strahana, která českým čtenářům představila různé polohy new space opery, být víra v lidskou nezlomnost, pak tady je to víra v lidskou solidaritu. Čas oblevy nabízí prazvláštní směsici techniky, politiky a emocí, ingrediencí, které zas tolik k sobě nepatří, ale dohromady překvapivě fungují. Ne každý ovšem bude mít na tak objemné dílo odvahu a vytrvalost, aby se o tom přesvědčil a aby se prokousal až k té slibované oblevě…

 

Vendula Brunhoferová: Čas oblevy
Vydal: Brokilon, 2017
Obálka: Lukáš Tuma
Počet stran: 542
Cena: 348 Kč

Přejít na rozhovor s Vendulou Brunhoferovou

 

Hodnocení: 70%