Bizarro. Žánr, který mezi čtenáři získává čím dál vyšší oblibu. Žánr, který boří zažité klišé, že všechno už tady jednou bylo. A také žánr, který má svůj nový, český sborník – Bizarropolis. Dali jsme si dostaveníčko s jeho editory, Kristinou Haidingerovou a Romanem Bílkem, aby nám pověděli něco o bizarru v Čechách a jejich ulítlém knižním dítku.
První dotaz se doslova nabízí sám: jak jste se seznámili s žánrem bizarro a čím vás oslovil?
RB: Já osobně mám ve fantastice i hororu, ale třeba i v hudbě, rád ty okrajovější žánry, než takový ten hlavní proud. Přijde mi to zajímavější a inovativnější; jednoduše žádná tuctovka. Nebaví mě číst po x-té ten samý motiv. Takže jsem fanoušek třeba steampunku, weird fiction, alternativní historie, new weirdu atd. a mám rád jednoduše divné věci. Když jsem narazil na bizarro fiction, tak jsem ho přirozeně musel začít „objevovat“. Poprvé jsem se s ním setkal v časopise Howard, kde mu bylo věnováno celé číslo. Řekněme „ideologicky“ mě to strašně zaujalo. I když ukázková Mellickova povídka mě zrovna moc nevzala. Pak začala Carcosa vydávat Mellickovy knihy a to už jsem plně naskočil na vlnu bizarra. Pořád se snažím Milana Žáčka přesvědčit, ať vydá i další autory bizarro fiction. Osobně mi přijde, že u nás je na to dobré podhoubí, neboť i třeba v tzv. „české akční fantastice“ můžeme najít styčné body. Každopádně se mi povedlo Milana přesvědčit na první českou antologii bizarro fiction – Bizarropolis.
Bizarní prvky nebo i celé povídky se objevovaly ve výběru mé četby vždy. Asi bych je dříve neuměla oddělit od New Weirdu, který jsem vyhledávala cíleně. Jako samostatný žánr jsem bizarro začala vnímat až s prvními knihami Carltona Mellicka III a byla jsem nadšená vlastně úplně ze stejných důvodů jako Romča.
Kdy vlastně vznikl nápad sestavit českou sbírku bizarro povídek a jak jste se dali dohromady zrovna vy dva coby editoři?
KH: S tím nápadem přišel Roman. Svůj odvážný nápad mi jednoduše zavolal, podobně jako před tím Zelda Záleský u poetické sbírky Co číhá v temnotách, a podobně jsem nabídku také nejprve odmítla. A u obou případů mě nakonec právě odvážnost a originalita nápadu donutila změnit názor. Ráda se vrhám do výzev a po vyčerpávající práci na Českém temnu byla Bizarropolis nakonec parádní a velmi příjemná změna. Romču znám dlouho a věděla jsem, že nebude žádný problém vykomunikovat jakékoli neshody, výtvarná stránka byla daná a odsouhlasená předem, nehrozilo, že bych se stala prostředníkem nějakého konfliktu výtvarník-grafik-ilustrátor-autor-nakladatel (kombinaci zvolte libovolnou), nic takového. Spolupráce byla neuvěřitelně pohodová jak s Romčou, tak s Táňou a Milanem z Carcosy.
RB: Předtím jsem přispěl do jiných antologií pod hlavičkou HorrorConu a s Kristinou se setkal na pár conech, až se to časem vyvinulo v normální kamarádství. A jednou jsem naznačil, že to chce udělat něco, co tu ještě nebylo. A hned jsem navrhl bizarro fiction i to, že pokud chce tak jí s tím pomůžu, jak budu moct. Myslím, že jsem gangsterskou mluvou dal nabídku, která se nedala odmítnout J
Měli jste od počátku jasnou představu, které autory chcete pro svoji antologii oslovit? Nebo rovnou už i „headlinera“ na obálku?
RB: Měl jsem od začátku jasno v některých věcech – třeba jak by měla fungovat spolupráce mezi edicí HorrorConu, edicí Club Bizarre od Carcosy atd. Co se týče samotných autorů, tak tam jsem měl jasno, že bych chtěl trochu jiná jména, než se dosud v tuzemských hororových antologiích opakovala. Díky tomu se u nás ocitl třeba Petr Stančík, Ivan Adamovič a další. Ale zase jsme nechtěli, aby se tam presentovala jen známá jména tuzemské fantastiky / hororu, ale vybírali jsme autory, kteří dle nás píšou nestandardní věci. A samozřejmě v rámci edice HorrorCon vznikla možnost pro kohokoliv poslat svou povídku, ze kterých jsme si následně vybírali.
KH: Abych se přiznala, původně jsem myslela, že v knize budou i jiní autoři, ti nakonec svoje práce nedodali, zato začaly chodit po čertech zajímavé texty od autorů, o jejichž tvorbě jsem neměla ani ponětí. Samozřejmě jsem věděla, že v knize nebude chybět Petr Boček a byla jsem hodně ráda, že Romča získal Petra Stančíka, jehož Mlýn na mumie mě naprosto dostal. Zájem o publikaci v Bizarropolis byl obrovský, takže spousta vynikajících autorů se do knihy nakonec nepropracovala, je tu tedy určitá možnost, že bychom při úspěchu knihy uvažovali o dalším díle.
A jak vlastně probíhal výběr autorů či povídek? Měli jste nějaká nastavená kritéria pro to, aby měl text šanci dostat se do závěrečné sbírky?
RB: V první fázi jsme s Kristi četli povídky, co dorazily (tuším jich bylo kolem 60) a vybíraly ty do užšího výběru, které by se teoreticky do knihy mohly dostat. Pokud jsme se na nějaké povídce shodli, tak jednoduše do toho užšího výběru šla. Každý máme trochu jiný vkus, což vůbec nepovažuji za špatné, čili vznikl takový zajímavý průsečík. Ke každé povídce jsme si do tabulky každý psali krátké hodnocení, a bylo zajímavé to pak porovnávat J Moje kritéria byly hlavně ať je to slušně napsané, čtivé, zajímavé a alespoň trošku originální. Dostali jsme hodně krvavých gore a porno nechutností, ale málo co mě přesvědčilo, že má i jiný potenciál než prvoplánově šokovat. Od začátku jsem chtěl mít antologii pestrou. V druhé fázi – v užším výběru – měli poradní hlas i Milan a Táňa z Carcosy a vybrali se finální účastníci.
KH: U všech předchozích antologií HorrorConu byl výběr povídek pouze na editorech, do kterých nakladatelství obvykle vloží svoji důvěru. Zde mělo závěrečné poradní slovo i nakladatelství. A jelikož šlo u průnik jejich edice Club Bitarre a edice naší, byl to pochopitelný a dobrý krok, který nám nakonec ušetřil spoustu času. Určitě bych i do budoucna šla případně touto cestou.
Bylo nějaké jméno, které vás třeba překvapilo, které máte v úplně jiné žánrové škatulce než bizarro?
RB: Asi ani ne, pokud bizarro budu brát jako „něco divného a nespoutaného“. Naopak mě překvapila některá zavedená jména české literární hororové scény v tom smyslu, že jsem čekal, že se tomu žánru více podvolí a budou kreativnější.
KH: Mně také ne. Spíš jsem byla trochu zklamaná, že se výběru zúčastnilo velmi málo autorek a do knihy se propracovala pouze jedna jediná.
Nyní, když je výsledná antologie jménem Bizzaropolis na světě, můžete říct: je české bizarro v něčem specifické? Liší se nějak od toho zahraničního?
RB: Určitě! Ale v tom smyslu, že ho každý bere po svém a snaží se bruslit v jeho mantinelech i je podvědomě překračovat. Myslím, že tak je to i v zahraničí, ale vlastně u nás můžeme srovnávat především se zmíněným Cartonem Mellickem III. A tady mohu říct, že se jej nikdo ze zúčastněných nesnažil vědomě kopírovat. Musím i přiznat, že během čtení povídek z celého výběru, jsem u některých měl pocit takové té české malosti a ublíženosti. Nebavilo mě to a ve slabé chvilce jsem vymyslel i pracovaní název antologie „Bizarro se šesti“. J
KH: Souhlas. A krásné na tom je, že v každé povídce je promítnutý i sám autor. Myslím, že více, než by se mohl projevit v textu jiného žánru.
Role editorů je často přehlížená nebo nedoceněná. Kolik práce (kterou mnohdy čtenář nevidí) stojí za takovouhle antologií?
KH: Je to práce mravenčí J. Je to tvůrčí proces, který vás musí bavit. Musíte přečíst hromadu textů a předat všem autorům zpětnou vazbu s návrhy úprav, opravami, komentáři, mnohým i opakovaně, pokud povídky třeba ještě přepisují nebo dodají práci jinou (a když do toho souběžně ještě pořádáte a porotcujete literární soutěž, celé si to znásobte). Jsou to desítky e-mailových komunikací. Pak se snažíte dát knize nějakou tvář pořadím povídek, anotací, předmluvou, obálkou – to domlouváte se spolueditorem a nakladateli, pak se řešila účast na křtu, křest samotný, předání autorských výtisků, je toho…
RB: Hodně! Práce i nervů. J Ale nakonec jsme to zvládli, a to je to hlavní. Osobně jsem za tuhle zkušenost moc rád a taky jsem rád, že mi Kristi předala zkušenosti, které u svých předchozích editorských počinů nasbírala. A taky bych jí chtěl poděkovat, jak úžasně zvládla většinu konverzace se všemi, kteří nám poslali svá díla.
Sestavovali ve dvojici. Šla spolupráce snadno, nebo příště radši každý sám?
RB: Pro mě to byl v rámci editorství debut, takže jsem neměl problém učit se a poslouchat rady zkušenějších. Klidně bych si další antologii již troufl i sám, na druhou stranu nemám nejmenší problém spolupracovat s tak pohodovými a otevřenými lidmi jako je Kristi nebo „děcka“ z Carcosy. Hodně mi to dalo. I když jsme občas měli neshody, nemyslím si, že by to bylo něco, co by překročilo meze běžného vztahu, kdy vám jednoduše občas něco leze na nervy, ale za krátký čas už je zase vše v cajku. Nebráním se dalšímu projektu v jakékoliv osádce, ale musí mě jeho pointa zaujmout. Třeba klasická fantasy není zrovna můj šálek čaje, takže by mě editorství takto zaměřené antologie ani nebavilo.
KH: Většina knih HorrorConu vyšla v editorském tandemu, takže na spolupráci jsem zvyklá. Je výhoda, že vše neleží jen na vašich bedrech, máte s kým problematiku řešit, je tu někdo, kdo je „v tom namočený“ s vámi. Na druhou stranu je nutné umět dělat kompromisy, nemáte jediné slovo, nepředáváte autorům pouze své názory. Obojí má své pro a proti, obojí bylo nakonec moc fajn.
A co název? Jak obtížné bylo ho vymyslet a shodnout se na něm? Byl ještě nějaký jiný favorit než Bizzaropolis?
RB: Pokud se nepletu, tak s názvem Bizarropolis v průběhu finálních příprav přišel Milan Žáček a v nás vzbudil takové nadšení, že nebylo třeba hledat další.
KH: Přesně tak. Název na první dobrou vystihoval, co jsme zamýšleli. Mně se zase podařilo dát zajímavý český název povídce Carltona Mellicka. Hlavně si myslím, že kniha je nápadů plná!
Co byste Bizzaropolis popřáli?
RB: Hodně čtenářů, kteří si rozšíří obzory a podlehnou bizarro fiction, či jednotlivým autorům, kteří je v antologii zaujmou. A určitě i dobrou prodejnost, ať se vydavatelé nebojí vstupovat do neprobádaných oblastí a trošku riskovat. Osobně mi totiž přijde, že těch „sázek na jistotu“ je na českém fantastickém knižním trhu až moc. Fantastika by dle mého měla být o pestrosti a zkoušení nových cest, nejen o osvědčených postupech a omletých tématech.
KH: Co nejvíce čtenářů s otevřenou myslí. Vždyť tato antologie, jako řada jiných knih domácích spisovatelů, musí konkurovat tisícům titulů zahraniční produkce, aby se ke čtenářům vůbec dostala. Snad si o ní navzájem řeknou.
A na závěr máte šanci antologii čtenářům přiblížit, nalákat je něčím víc, než co si přečtou v anotaci. Tak vzhůru do toho!
KH: Je to kniha, u které se nikdo nebude nudit, která vznikla čistě z radosti a je to na ní znát. Pokud vás v dnešní době něco skutečně odreaguje, bude to Bizarropolis!
RB: Cítíte se „divní? Máte rádi divné a potrhlé věci? Objevte v Bizarropolis pozoruhodný žánr bizarro fiction, kde je vše dovoleno a vše možné! Pokud máte rádi literární experimenty a s potěšením objevuje nepoznané, je tahle antologie přesně pro vás. Povídka je jak známo základem žánru, a v Bizarropolis najdete výběr hned třinácti perfektních, kde každá je osobitá a zajímavá. Je to prostě jako shodit sterilní školní uniformu a ukázat sám sebe.
Přejeme Bizarropolis mnoho úspěchů a děkujeme za rozhovor plný optimismu!
