Andrzej Sapkowski – Věž Vlaštovky

Jak Ciri bruslila, až z toho vybruslila.
Tak, a je tu další dotisk, věc ve fantasy knihách skoro nevídaná. Tentokrát je to čtvrtý díl veleúspěšné ságy o zaklínači Geraltovi s modrým proužkem na spodní straně knihy.
Andrzej Sapkowski. Vynořil se prakticky odnikud, a jeho povídky a později i knihy se rázem staly bestsellery. Důvod, proč jsou tak oblíbené je zahalen jakýmsi „temným“ tajemstvím. (Komu se asi upsal? Já bych tam šel taky!) Geralt zaklínač a mnozí další hrdinové jeho knih si rázem získali srdce čtenářů. Věž vlaštovky je čtvrtým a (zatím!) předposledním dílem Geraltova cyklu. Po poměrně (na Sapkowského upozorňuji) nejslabším dílu celé ságy Křest ohněm se tato kniha stala hotovou fantasy bombou. Je jednou z nejzdařilejších Sapkowského věcí.
V knize se proplétají osudy tří postav. Nejprve je to Ciri, hned v závěsu následuje Geralt a jeho družina, tou třetí je samozřejmě Yennefer. Ciri postupně přebírá hlavní úlohu a posunuje děj dopředu. Celý její příběh je pojat jako retrospektiva. Dívka je zachráněna poustevníkem a svěřuje se mu s životem u Potkanů, bandy loupežníků. Tato zločinecká epizoda je zakončena lovcem lidí Bonhartem. Ten celou bandu vybije a jen Ciri zůstane naživu v jeho zajetí. Bonhart ji využívá k boji v aréně. Nakonec se jí podaří uprchnou. Ale Bonhart ji jen tak odejít nenechá.
Zatím Geralt se svou poněkud nesourodou družinou po bitvě u mostu putuje k druidům, kteří by mu mohli pomoci v pátrání po Ciri. Dostává se až do Beauclaire. A Yennefer se podařilo utéci z vězení. Má jisté podezření, které si hodlá ověřit.
Celá kniha je sestavena z různých útržků na sebe mnohdy zdánlivě nenavazujících událostí. Děj trochu připomíná filmové střihy, kdy se rázem přenášíme na jiná místa a do jiného času. Jednotlivé příběhy Ciri, Geralta a Yennefer jsou prokládány úryvky jiných dějů zahrnující politiku, špionáž nebo čarodějnický konvent. Vypravěči se mění stejně tak jako styl jejich řeči. Skvělé autorovy dialogy, kdy často užívá sprostá slova nebo archaismy, koření požitek z četby. Ani jedna z postav není plochá nebo černo-bílá. A i ta nejmenší je živá.
Obzvláště hlavní postavy-Ciri, Geralt a Yennefer jsou skvěle vykresleni do hloubky. Nejsou žádnými superhrdiny s naprosto jasnými cíli a posláním. Mají svá trápení a noční můry, touhy a zábrany. Pokud se domnívají, že se jedná o správnou věc, prostě jsou a udělají to.
Zdárně jim sekundují protihráči v čele s Bonhartem či Riencem. Obzvláště Bonhart je v tomto směru nejodpornější. A není to ani tím, co dělá, jako spíše nedostatkem emocí při své „práci“
Ovšem s ohledem k Ciri se chová jako psychopat. Opravdu chlap.kterého bych nechtěl nikdy potkat.
Samozřejmě, že se musím zmínit o vynikající scéně na zamrzlém jezeře, kde Ciri bojuje s nepřáteli. Je opravdu originální a skvěle popsaná. Přečtete si! Jinak je dobrý také boj Ciri v aréně nebo Marigoldovy průpovídky. Ostatně Geraltova družina je perfektní. Obzvláště upír Regis a Cahir-Nilfgaarďan, který tvrdí, že Nilfgaarďanem není.
Knihu výborně přeložil pan Kantůrek, a text svými obrázky skvěle doplnila Jana Kantůrková. Její černobílé ilustrace dotvářejí a vizualizují dění v knize. Svou černi jsou trochu pochmurné a umocňují tak atmosféru celé knihy. Obzvláště Ciri v aréně, před kterou je v zemi zabodnutý meč mě chytil za srdce. Na tomhle obrázku je toho skryto mnohem více, než se na první pohled zdá. Přímo z něj sálá vztek a smutek, nenávist a žal. Opravdu se paní Komárkové povedl.
Redakční práce vydavatelství Leonardo je jako obvykle na vysoké úrovni. V textu je jen pár chybiček, který většina čtenářů přehlédne. Obálka pro mě sice není „to pravé ořechové“, ale odlišuje se od ostatních. Rovněž užití bílého podkladu na ni. Tahle kniha se na pultu fakt neztratí.
(Hodnocení 9/10)

Tomuhle se říká recenze
Už at´ takovýhle recenze nikdy nepíšou!!! At´ mi nedělají chutě:

Porovnání
Podle mně jsou Tolkien a Sapkowski tak nastejno. Tolkien byl a je dobrej protože byl jeden z prvních kdo psali fantazy a stejně jako Sapkowski je skvělý vypravěč. Jeho Hobit byl jednou z prvních fantazy kterou jsem přečetl a Tolkienovy knihy mají tu výhodu, že jsou snadno pochopitelné i pro mladší. Pán Prstenů byl už jinčí kafe a stále je jednou z nejlepších a nejčtenějších fantazy, ale marná sláva svět se od Tolkienovy doby ve fantazy literatuře pohnul o notný kus dopředu a mně už začínají lézt krkem ty stálé výpravy na záchranu světa. V tom má Sapkowski velkou výhodu nepředládá nám příběh o výpravě na záchranu světa (i když Ciri je pro ten svět důležitá), ale vyprávý příěh člověka(Zaklínače),který je rozhodnut najít ty které má rád aby je mohl chránit o to co se děje ve světě mu zaz až tak nesejde. Jak sám říká “Netvoři tady byly a budou a mně je jedno jestli je budu zabíjet na území kterému vládnou králové nebo císař Nilfgardu”.

Jsem nerad černou ovcí, ale kromě prvního dílu ságy o zaklínači hodnotím Sapkowského románovou tvorbu velmi skepticky. U knih jsem se nudil tak, že jsem musel přeskakovat celé politické a s příběhem nesouvisející pasáže. Tím jsem mnohdy přišel až o stovku stránek a samotná kostra příběhu mě zas tolik nezaujala. A proč to stálé porovnávání s Tolkienem? Tvorba obou spisovatelů se od sebe už základními rysy liší!

.