Andrzej Sapkowski – Věž Vlaštovky

Věž VlaštovkyAndrzej Sapkowski Kramářská píseň o tom mordu ukrutánském co se v Dun Dare za noci Saovine udál Nocí černou jako saze přibyli do Dun Dâre kde se mladá zaklínačka……

Věž Vlaštovky
Andrzej Sapkowski

Kramářská píseň o tom mordu
ukrutánském co se v Dun Dare
za noci Saovine udál

Nocí černou jako saze přibyli do Dun Dâre
kde se mladá zaklínačka ukrývala
Ze všech stran ves obklíčili
aby vyklouznout jim nedokázala

Nocí černou jako saze přibyli ji zhubit zrádně
na tom jim nadevše záleželo
Nežli však bledé slunce vzešlo
na zmrzlé zemi třicet mrtvých leželo

Ani nevíte, jak je těžké recenzovat tuto knihu, či jen popsat její děj a způsob, jakým je napsána. Musíte si ji přečíst a jedině pak pochopíte. Slova o tom, že Ciri dělá tohle, zatímco Geralt je támhle zní banálně v kontrastu s tím, jak fantastické je Věž Vlaštovky dílo. Přesto, pokusím se nastínit, o co v této knize vlastně jde …

Vysogota z Corvia, zneuznaný filozof, který žije ve vyhnanství uprostřed močálů, nachází jednoho dne těžce zraněnou dívku. Ošetří ji a zachrání ji život. Čas plyne a ona mu vypráví svůj příběh, snažíce se zakrýt pramenem vlasů hlubokou jizvu hyzdící její tvář …

“Nebojím se…” zašeptal, uhýbaje očima čarodějčině po-
hledu. “To není strach, jenom obava. O ni. Viděl jsem ve
snu…”
“Já také,” stiskla rty Triss. “Měli jsme stejný sen, ty, já
a Nenneke. Ale o tom už ani slovo…”
“Krev na její tváři… Tolik krve…”
{str. 11}

Poznáváme příběh o tom, jak se z Ciri stal nelítostný zabiják, dívka smrtící ve svém hněvu a neochvějná ve svých rozhodnutích. Poznáváme co se dělo s bandou potkanů a seznamujeme se s nájemným vrahem, jehož jméno jest Bonhart. A setkáváme se se smrtí …
Sledujeme putování Geraltovo a hledání Druidů, kteří by mohli vědět, kde se Ciri nachází. Narážíme na půlelfa Schirů, jehož úkolem je Geralta zabít. Sledujeme plameny a zakrýváme si uši před výkřiky upalovaných …
Posloucháme, jak elf Avallac’h rozpráví o tajemném proroctví pronásledujícím Ciri, následujeme kroky Yennefer při hledání úkrytu mága Vilgefortze. Účastníme se soudu s vnímačkou Kennou. Dozvídáme se, jak Ciri přišla ke svému meči a koni …

Rychlým pohybem obnažila čepel. Odraz ohně z krbu
vzplál na okrajích velejemného výbrusu, červené světlo za-
tančilo na tepané záštitě.
“To je on,” pravila Ciri. “Jistě ses domyslel. Vezmi ho do
ruky, jestli chceš. Ale dávej pozor, je ostřejší než břitva. Cítíš,
jak se jílec lepí k dlani? Je potažen kůží takové placaté ryby,
co má na ocase jedovatý bodec.
“Rejnoka.”
“Myslím. Ta ryba má na kůži drobounké háčky, a tak ru-
kojeť neklouže v dlani. Ani když se ta dlaň zpotí. Prohlédni si,
co je vyleptáno na čepeli.”
Vysogota se sklonil a přimhouřil oči.
“Elfská mandala,” řekl, když zvedl hlavu. Takzvaná
blathan caerme – girlanda osudu. Jsou v ní listy a květy du-
bu, tavolníku a janovce. Věž, do níž bije blesk je pro Starší lid
symbolem Chaosu, zničení a zhouby. A nad věží…”
“Vlaštovka,” dokončila dívka. “Zireael. Mé jméno.”
{str. 139}

A na každém kroku je smrt, utrpení. Osud je nevyhnutelný a vše spěje k jednomu jedinému bodu. K jakému? Kdo ví … Nikdo si nemůže být jist svým životem, nikomu se nedá věřit. Přišel věk meče a sekyry, věk vlčí …

Věž vlaštovky je tím nejlepším, co jsem kdy ve fantasy četl. Fantastická koláž minulosti, přítomnosti a možné budoucnosti. Nevyhnutelnost osudu i pokus vše zvrátit a změnit ve svůj prospěch. Smrt, nenávist, opovržení. Beznadějné putovaní za nedosažitelným cílem, nečekané zvraty a nepředvídatelné události. Vše napsáno bezchybným jazykem a stylem, který mne znovu a znovu uchvacuje. Při čtení Věže vlaštovky čas nemá význam. Na ničem nezáleží. Je tu jen Ciri, Geralt a jejich svět. Pokaždé, když se ponořím do četby Věže Vlaštovky, jsem právě v tomto světě. Nevnímám nic a nikoho jiného. Je-li to dobře nebo špatně nechám na vás … ale nečtete knihy právě proto, aby jste unikli od reality? Věž vlaštovky je ta správná volba. Naprosto bezkonkurenčně nejlepší novodobá fantasy, které chybí jen jediný stupínek k dokonalosti děl Tolkienových. Co je tím stupínkem nevím … snad ho Sapkowski nalezne a v některé z příštích knih na něj vystoupí.

Jméno Věž Vlaštovky
Autor Andrzej Sapkowski
Vydavatel, rok vydání Leonardo, 1998
Počet stran 428
Cena 159,- Kč
Další Přeložil Stanislav Komárek
Ilustrace Jana Komárková
Hodnocení 100%

Knihkupectví Trávníček
[ ZAKOUPIT KNIHU ]

Napsal (c) Jan Čeřovský, 18.6.2000
E-mail: Cerovsky@jcsoft.cz
URL: http://www.jcsoft.cz & http://www.jcsoft.cz/fantasy/

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

10 komentářů

  1. Jak Ciri bruslila, až z toho vybruslila.
    Tak, a je tu další dotisk, věc ve fantasy knihách skoro nevídaná. Tentokrát je to čtvrtý díl veleúspěšné ságy o zaklínači Geraltovi s modrým proužkem na spodní straně knihy.
    Andrzej Sapkowski. Vynořil se prakticky odnikud, a jeho povídky a později i knihy se rázem staly bestsellery. Důvod, proč jsou tak oblíbené je zahalen jakýmsi „temným“ tajemstvím. (Komu se asi upsal? Já bych tam šel taky!) Geralt zaklínač a mnozí další hrdinové jeho knih si rázem získali srdce čtenářů. Věž vlaštovky je čtvrtým a (zatím!) předposledním dílem Geraltova cyklu. Po poměrně (na Sapkowského upozorňuji) nejslabším dílu celé ságy Křest ohněm se tato kniha stala hotovou fantasy bombou. Je jednou z nejzdařilejších Sapkowského věcí.
    V knize se proplétají osudy tří postav. Nejprve je to Ciri, hned v závěsu následuje Geralt a jeho družina, tou třetí je samozřejmě Yennefer. Ciri postupně přebírá hlavní úlohu a posunuje děj dopředu. Celý její příběh je pojat jako retrospektiva. Dívka je zachráněna poustevníkem a svěřuje se mu s životem u Potkanů, bandy loupežníků. Tato zločinecká epizoda je zakončena lovcem lidí Bonhartem. Ten celou bandu vybije a jen Ciri zůstane naživu v jeho zajetí. Bonhart ji využívá k boji v aréně. Nakonec se jí podaří uprchnou. Ale Bonhart ji jen tak odejít nenechá.
    Zatím Geralt se svou poněkud nesourodou družinou po bitvě u mostu putuje k druidům, kteří by mu mohli pomoci v pátrání po Ciri. Dostává se až do Beauclaire. A Yennefer se podařilo utéci z vězení. Má jisté podezření, které si hodlá ověřit.
    Celá kniha je sestavena z různých útržků na sebe mnohdy zdánlivě nenavazujících událostí. Děj trochu připomíná filmové střihy, kdy se rázem přenášíme na jiná místa a do jiného času. Jednotlivé příběhy Ciri, Geralta a Yennefer jsou prokládány úryvky jiných dějů zahrnující politiku, špionáž nebo čarodějnický konvent. Vypravěči se mění stejně tak jako styl jejich řeči. Skvělé autorovy dialogy, kdy často užívá sprostá slova nebo archaismy, koření požitek z četby. Ani jedna z postav není plochá nebo černo-bílá. A i ta nejmenší je živá.
    Obzvláště hlavní postavy-Ciri, Geralt a Yennefer jsou skvěle vykresleni do hloubky. Nejsou žádnými superhrdiny s naprosto jasnými cíli a posláním. Mají svá trápení a noční můry, touhy a zábrany. Pokud se domnívají, že se jedná o správnou věc, prostě jsou a udělají to.
    Zdárně jim sekundují protihráči v čele s Bonhartem či Riencem. Obzvláště Bonhart je v tomto směru nejodpornější. A není to ani tím, co dělá, jako spíše nedostatkem emocí při své „práci“
    Ovšem s ohledem k Ciri se chová jako psychopat. Opravdu chlap.kterého bych nechtěl nikdy potkat.
    Samozřejmě, že se musím zmínit o vynikající scéně na zamrzlém jezeře, kde Ciri bojuje s nepřáteli. Je opravdu originální a skvěle popsaná. Přečtete si! Jinak je dobrý také boj Ciri v aréně nebo Marigoldovy průpovídky. Ostatně Geraltova družina je perfektní. Obzvláště upír Regis a Cahir-Nilfgaarďan, který tvrdí, že Nilfgaarďanem není.
    Knihu výborně přeložil pan Kantůrek, a text svými obrázky skvěle doplnila Jana Kantůrková. Její černobílé ilustrace dotvářejí a vizualizují dění v knize. Svou černi jsou trochu pochmurné a umocňují tak atmosféru celé knihy. Obzvláště Ciri v aréně, před kterou je v zemi zabodnutý meč mě chytil za srdce. Na tomhle obrázku je toho skryto mnohem více, než se na první pohled zdá. Přímo z něj sálá vztek a smutek, nenávist a žal. Opravdu se paní Komárkové povedl.
    Redakční práce vydavatelství Leonardo je jako obvykle na vysoké úrovni. V textu je jen pár chybiček, který většina čtenářů přehlédne. Obálka pro mě sice není „to pravé ořechové“, ale odlišuje se od ostatních. Rovněž užití bílého podkladu na ni. Tahle kniha se na pultu fakt neztratí.
    (Hodnocení 9/10)

  2. 9/10 Děláš si legraci ???Myslel jsem si že Tolkien je to nejlepší co žánr Fantasy a Sci-fi kdy splodil ale po přečtení Věže Vlaštovky jsem změnil názor…Podle mne nechybí ani ten stupínek. Velký schod je spíše mezi tolkienem a Sapkowským avšak Sapek z toho vyjde vítězně…..

  3. Tomuhle se říká recenze
    Už at´ takovýhle recenze nikdy nepíšou!!! At´ mi nedělají chutě:

  4. Porovnání
    Podle mně jsou Tolkien a Sapkowski tak nastejno. Tolkien byl a je dobrej protože byl jeden z prvních kdo psali fantazy a stejně jako Sapkowski je skvělý vypravěč. Jeho Hobit byl jednou z prvních fantazy kterou jsem přečetl a Tolkienovy knihy mají tu výhodu, že jsou snadno pochopitelné i pro mladší. Pán Prstenů byl už jinčí kafe a stále je jednou z nejlepších a nejčtenějších fantazy, ale marná sláva svět se od Tolkienovy doby ve fantazy literatuře pohnul o notný kus dopředu a mně už začínají lézt krkem ty stálé výpravy na záchranu světa. V tom má Sapkowski velkou výhodu nepředládá nám příběh o výpravě na záchranu světa (i když Ciri je pro ten svět důležitá), ale vyprávý příěh člověka(Zaklínače),který je rozhodnut najít ty které má rád aby je mohl chránit o to co se děje ve světě mu zaz až tak nesejde. Jak sám říká “Netvoři tady byly a budou a mně je jedno jestli je budu zabíjet na území kterému vládnou králové nebo císař Nilfgardu”.

  5. Jako Tolkie? To sotva…
    Pro mně osobně byly poslední tři díly (od Křestu ohněm) série velkým zklamáním. Jakoby Sapkowski začínal ztrácet dech, ale snažil se stále křečovitěji napsat svoje “velké dílo”. Od trojky je celá série nekoherentní a nepřesvědčivá. Místy jsem měl pocit, že čtu scénář k příběhu z Dračího doupěte (parta dobrodruhů kamsi putuje…např. onen upír je tam proboha k čemu?. Korunu všemu nasazuje poslední díl, kde se vše pomíchá neorganicky s artušovskými legendami. V mé knihovně mají místo jen první dva díly – k těm se ovšem rád vracím a nedám na ně dopustit.A srovnání s Tolkienem? Tolkien je úplně jiná liga, ale chce to se s jeho dílem zevrubně seznámit, aby to člověk ocenil.

  6. Jsem nerad černou ovcí, ale kromě prvního dílu ságy o zaklínači hodnotím Sapkowského románovou tvorbu velmi skepticky. U knih jsem se nudil tak, že jsem musel přeskakovat celé politické a s příběhem nesouvisející pasáže. Tím jsem mnohdy přišel až o stovku stránek a samotná kostra příběhu mě zas tolik nezaujala. A proč to stálé porovnávání s Tolkienem? Tvorba obou spisovatelů se od sebe už základními rysy liší!

Zveřejnit odpověď